Petr Šimík (2006).
Komentář:
Prameny přijímané, zpochybňované a přehlížené,
jakož i mylně interpretované
Z písemných pramenů víme, že
Rostislav byl synovcem Mojmíra a Svatopluk zase
synovcem Rostislava. Bořivojova otce
latinsky psané prameny buď
„neznají“, nebo jeho jméno
zamlčují (Kristián, kap. 1;
Beatus Cyrillus; Italská
legenda), i když jméno otce jeho manželky Ludmily bez problémů
uvádí (Kristián, kap. 3).
Pouze nejstarší v Čechách sepsaná staroslověnská
legenda o sv. Ivanovi ještě
nazývá Bořivoje knížetem moravským.
Do Čech tedy přišel z Moravy. Patrně proto jej také
vynechává bavorská legenda Crescente, za českého knížete považuje až jeho syna Spytihněva,
který se v Čechách narodil a jehož křtem legenda začíná.
O několik let později situaci napravuje „Přemyslovec“ Kristián (kap.
2), bratr knížete Boleslava II., který ve své legendě nechal pokřtít již Spytihněvova
otce
Bořivoje. Tomu přidělil jako předka oráče
Přemysla, o jeho původu ale pro jistotu nemluví. Konstatuje pouze, že,
podle pověsti (ad fama
fertur), ho
Slované čeští na radu hadačku (někde) „nalezli“.
Mezi „nalezeného“ Přemysla a jeho potomka Bořivoje vkládá
ještě neurčitý počet (nikdy neexistujících)
knížat.
Kosmas tento motiv od
Kristiána převzal, i u něj je Bořivoj potomkem oráče
Přemysla. Mezi Přemysla a Bořivoje vsunul sedm mytických knížat
(srovnej tab. 2: „Kosmův
obrazový scénář“) a „našel“ už i jejich jména.
Posledního z oněch (nikdy neexistujících) mytických knížat,
Hostivíta, pak učinil otcem
Bořivoje (viz „Rodokmen mytických knížat“).
Pozdější, zejména některé české
prameny, nahrazovaly Rostislava jménem „Svatopluk“,
„Svatopluk první“ (Svatopluk primus), „Svatopluk starší“ (Svatopluk
senior) nebo „starší král“ (senior rex) (L. E. Havlík 1992, s. 151; týž 1994, s. 117; týž 1996, s. 171-173; týž 1998, s. 174-175, 178-180). Ale asi nestačí jen konstatovat, že
tomu tak bylo, měli bychom se také ptát PROČ?
Od této snahy – nějakým způsobem z a s t ř í t
skutečnou historii, některá
jména z ní úplně v y m a z a t
– se výrazně distancuje zadavatel a autor
námětu maleb ve znojemské rotundě. Zde můžeme naopak vidět
maximální snahu skutečný vztah mezi moravským a českým
panovnickým rodem objasnit, doložit a zdůraznit. Tímto zadavatelem byl přitom
také „Přemyslovec“
– kníže Břetislav – někdy v letech 1019-1034, tj. za svého
působení na
Moravě, předtím než usedl na pražský stolec. Oráč na malbě v rotundě není nikdo jiný než
moravský král
Rostislav (viz „Oráčská scéna“
a „Historie
psaná štětcem“), jenž i podle Kristiána (kap. 1)
byl „král nábožný, kterýž byl všecko křesťanství či náboženství
dobrotivě v zemi uvedl“ (povolání
byzantské misie Konstantina a Metoděje k pluhu, ke křesťanské
orbě – 863) „a spravoval“
(založení Metodějova arcibiskupství – 869/870). Břetislav
se k němu přihlásil jako ke svému dávnému moravskému předkovi – zakladateli pražské větve
rodokmenu Mojmírovců (P. Šimík 2006, s. 337-350).
Srovnej „Břetislav, jeho synové a vnuci“
aneb Navázal Břetislav »vědomě« na slavnou velkomoravskou
tradici?
Kristián (kap. 1) o něm také mluví jako o „knížeti,
který tehdy v končinách těch (tj. na Moravě) panoval a jako
vznešený císař vládl“.
Ale jeho jméno se neodvažuje vyslovit! Ač ve své legendě mluví o pěti světcích, v názvu legendy uvádí jen dva z nich, ty
české – Václava a Ludmilu: „a tyto, abych tak vyznal, po
Bohu jediné majíce, skoro nedůstojně se k nim chováme a moc
jejich co den nehodni vidouce, jakoby nevěřícími zůstáváme a jim sloužiti nechceme“.
Čili Konstantina-Cyrila, Metoděje ani
krále-oráče Rostislava, o nichž
psal v 1. kapitole legendy, mezi české světce nepočítá.
Nepochybně se tu již začíná
projevovat české národní cítění, rodící se český
nacionalismus. Přitom ještě Břetislav I. se pokusil z Bořivojova
historického
příchodu z Moravy do Čech vytvořit t r a d i c i
– po ustavení dědičných
moravských údělů (viz mapka)
pro svoje syny a vnuky měl vždy nejstarší z „moravských
údělníků“ usednout na pražský
stolec – viz Kosmas (II, 13).
Křesťanská symbolika orby
Na konci 10. století (Kristián) nebo dokonce na počátku
12. století (Kosmas) v Čechách již nelze orbu spojovat s „indoevropskou“ či
keltskou mytologií nebo antickou pohanskou symbolikou (Z. Kalandra
1947, J. Ludvíkovský 1949, A. Friedl 1953, 1966; D. Třeštík
2003, 2006). Kosmas (I, 22) také ve své kronice výhradně křesťanskou
symboliku orby objasňuje, podobně jako již před ním legendy Život
sv. Metoděje, Chvalořeč o svatém Cyrilu a Metoději nebo Život
svatého Prokopa. Proč však Kosmas
udělal z oráče pohana, když orba a setba
znamená šíření křesťanství a to nepochybně velmi dobře
věděl? A muselo to vědět i jeho okolí, ve kterém se
pohyboval! Proč si Kosmas (I, 9) na začátku 12. století vymyslil a zaznamenal
ve své kronice celý rodokmen nikdy
neexistujících mytických
knížat, aby je pak přirovnal k dobytku a vzápětí
sám označil za postavy smyšlené (Kosmas
I, 13)? Proč si jako obrazový
scénář ke svému libušopřemyslovskému mýtu vybral právě
znojemské malby s vyobrazenou moravskou historií s ústřední
postavou krále-oráče Rostislava? Proč působiště křesťanského oráče,
zakladatele samostatné moravské zemské církve a Metodějova
arcibiskupství, přesunul
z Moravy (kde mělo svůj smysl a význam) do
tehdy ještě (v jakési Kosmou popisované „mytické době“)
pohanských severozápadních Čech?
Proč založení hradu jménem
Praha upírá Bořivojovi a přesouvá zpět do jakési „mytické
doby“?
Jediné logické a velmi jednoduché vysvětlení, které
nám umožní pochopit „nepochopitelné“ počínání bavorského
legendisty, Kristiána, Kosmy (a dalších), je v tom, že moravský
král-oráč Rostislav byl Bořivojovým otcem, jak je v rodokmenu Mojmírovců výše vyznačeno, a všichni jmenovaní to věděli. Jenže v Čechách z nějakého důvodu
a od určité doby – u Kristiána (993) 20 let po založení latinského pražského
biskupství (973), u Kosmy (1120) zejména po církevním schizmatu
(1054), jehož důsledkem byla i likvidace slovanské Sázavy
(poprvé někdy v letech
1055-1057, definitivně pak v roce
1096) – začal být nejen samotný Rostislav, ale
i moravský původ jeho syna
Bořivoje, neakceptovatelný. Byl příliš svázán s Byzancí,
s působením byzantských věrozvěstů, se staroslověnskou
liturgií a písemnictvím. Zejména však byl synem největšího
nepřítele bavorské církve, který území Velké Moravy (a na
čas i Čech) vytrhl z její
jurisdikce (viz mapka).
Pokud by Kristián i Kosmas ve svém přemyslovském
mýtu zachytili jakousi „starobylou“ českou pověst o původu
panovnického rodu, pak to mohla být jen pověst o příchodu
moravského Bořivoje do Čech, aby tam šířil křesťanství.
Taková pověst nemohla vzniknout před rokem 872, kdy Bořivoj teprve
do Čech přišel a na Levém Hradci dal postavit vůbec první
kostel v Čechách. Úkolem Kristiána a Kosmy bylo toto všeobecné povědomí žádoucím způsobem
usměrnit. Moravský původ českého panovnického rodu byl tehdy již
prostě společensky a politicky nepřijatelný. Přesto nám oba
středověcí literáti ve svém příběhu
zanechali, zřejmě záměrně, dostatek náznaků a stop, abychom se dovtípili.
Kristián např. odkazem (ad fama fertur) na „Asklépiův
příchod do Říma“ z Ovidiových Proměn, Kosmas zase, mimo jiné, motivem příchodu „cizího“ knížete
(Kosmas I, 6 a 7) a křesťanskou symbolikou orby (Kosmas I, 22).
Odborníci se ocitají na „území mimo vědu“
Ovšem pro někoho jsou to věci nepřijatelné i dnes,
a to přes výsledky Vlčkova antropologicko lékařského průzkumu, které
výše uvedené skutečnosti potvrdily (tab.
5b). Budeme v této mystifikaci pokračovat, budeme dále předstírat,
že věříme tomu, jak pro nás naši (čeští) historikové upravili
dějiny k obrazu svému (zaměňujíce mýty s historií a populismus s vědou), zajisté „podle pramenů“,
což jsou ovšem, jak jsme poukázali, pouze
ryze účelové historky či „rozprávky“ (jak je označil F. Palacký) Kristiána (kap. 2) a Kosmy (kap. 9 a 10),
nebo dáme průchod historické
správnosti a tedy i pravdivosti?
Dnes se nám již role poněkud obrátily. Někteří naši (čeští)
archeologové a historikové, přes pochopitelný počáteční
vzdor, se s tím budou muset
nakonec stejně nějak vyrovnat, neboť žádný důkaz o tom, že by
Bořivoj snad mohl pocházet z Čech, nikdy n e m ě l i ,
n e m a j í a mít n e b u d o u .
Je to jen nepodložená hypotéza, opírající se o Kristiánovu
dodatečně (120 let po příchodu Bořivoje
do Čech) vzniklou účelovou
smyšlenku, jejíž potvrzení bylo (mylně)
spatřováno v Reginonově zprávě k roku 890 (D. Třeštík 1997, s. 108). Jejich údělem proto už navždy zůstanou jen pokusy o zpochybnění
tohoto základního historického faktu – Bořivojova moravského původu.
Jedním takovým pokusem je odmítnutí historičnosti poustevníka
sv. Ivana (např. F. V. Mareš 1989; J. Sláma 2006) v domnění,
že tím bude smetena se stolu i samotná legenda „O pustynnike Ivaně“, v níž je Bořivoj nazván knížetem
moravským. Dalším je
zpochybnění hrobu K1 ve Václavově svatovítské
rotundě, který byl až dosud spojován s Bořivojovým pohřbem (†888). Ač
byl tento hrob od svého objevení (1911) vždy pokládán za jeden z nejstarších
na Pražském hradě, přestalo to náhle platit. Po zveřejnění
hypotézy o moravském původu Bořivoje (E. Vlček 1995, s. 206-209) a po ztotožnění hrobu
12/59 v samostatné hrobní kapli na sadské výšině s pohřbem
Svatoplukovým (L. Galuška 1996, s. 122-125)
má být hrob K1 najednou mladší než Václavova
rotunda a dokonce mladší než Václavův hrob v ní (J. Frolík-Z. Smetánka 1997, s. 126-130). Přitom k translaci
Václavových ostatků mělo dojít nikoliv tři roky po vraždě,
jak uvedly některé legendy (Crescente,
Gumpold, Kristián,
II. stsl. legenda), ale teprve v 60. letech 10. století
(D. Třeštík 2000, s. 11), či dokonce až „za času pana
Vojtěcha, vznešeného vyznavače a biskupa“
(Vavřincova legenda). Vojtěch
byl zvolen biskupem v roce 982 na Levém Hradci. Má-li být hrob K1
„mladší“, pak by měl patřit Boleslavovi II. (†999),
ale to je vyloučeno ještě i z jiných důvodů.
Po počátečním zakolísání s „členem mojmírovského
rodu“ (M. Lutovský 1997,
s. 186-187) páni
archeologové v hrobu K1 (Bořivoje) ve svatovítské rotundě najednou objevili Boleslava I. (†972), protože jeho hrob se jim z baziliky sv. Jiří jaksi vytratil
(M. Lutovský 1998, s. 147-150; M. Bravermanová-M. Lutovský
2001, s. 119-124, 281; J. Frolík 2001, s. 109). Aby kolegu M. Lutovského podpořila, přispěchala
i N. Profantová (2000,
s. 294; 2002, s. 104) se svým drobným podvůdkem. Tak se
někteří čeští archeologové postupně veřejně ztrapňují a hledají
„v mlhách fantazie“ kdejaký důvod, jen aby nějak zpochybnili spojení
hrobu K1 s pohřbem Bořivoje (J. Sláma
2001, s. 349-353). O tom, jakou absurditu vlastně vymyslili, blíže
v komentáři k tabulce 3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova
křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“ a v článku
„Největší archeologický
podvod století“ aneb Pražská archeologická mafie
zasahuje..
Petr Šimík (2006).
Srovnání:
Údaje pozdní tradice.
1. Rodokmen Mojmírovců
dle současného stavu poznání.
2. Rodokmen mytických knížat aneb
Kde Kosmas našel jejich jména?
3. Rodokmen „Přemyslovců“ čili pražské
větve mojmírovského rodokmenu.
Břetislav, jeho synové a
vnuci aneb Navázal Břetislav „vědomě“ na slavnou
velkomoravskou tradici?
Břetislav a jeho potomci
do roku 1230. První tři čeští králové.
4. Rodokmen Karlovců.
5. Rodokmen Otonů.
6. Rodokmen Sálců.
7. Rodokmen Piastovců.
8. Rodokmen Arpádovců.
Rodokmen Arpádovců –
pokračování.
9. Rodokmen Štaufovců.
O pustynnike Ivaně,
I. stsl. (text Minejní),
Crescente
(bav.), Kristián,
Fuit, Prolog,
Kosmas, F.
Palacký,
E. Vlček.
„Život svatého knížete
velkomoravského Rostislava“. Ke kanonizaci svatého
Rostislava pravoslavnou církví (1994).
„Historie
psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Lenní hold Břetislava I.
králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má
krátké nohy.
„Biskupské mitry Spytihněva
II. a Vratislava II.“.
„Soběslav I., Jindřich Zdík a
znojemská rotunda“ aneb Když se dva perou....
„Rytý nápis na západní
stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
„Bořivoj – Svatoplukův místodržící
v Čechách“.
„Kníže Bořivoj v písemných pramenech
a problematika jeho hrobu“.
Mapky: „Územní vývoj Velké
Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
Kroniky: „Granum k roku 886“
(po přepočtu 863) o křtu (?) krále Rostislava.
Kroniky: „Granum k roku 891“
(po přepočtu 868) o přinesení ostatků sv. Klimenta do Říma (klíč).
Kroniky: „Granum k roku 894“
(po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku
(!).
Kroniky: „Granum k roku 900“
(po přepočtu 877) o úmrtí krále Rostislava.
Tabulka 2: „Kosmův
obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj
libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka 3: „Pokusy historiků a badatelů o
»správné« datování Bořivojova
křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 5a: „Věk
a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku
960).
Tabulka 12: „Dožitý věk Svatopluka a nejstarších
»Přemyslovců« dle antropologicko lékařského průzkumu E. Vlčka“.
Tabulka 15: „Životní data krále-oráče
Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy
inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani
české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč
a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Artefakty: „Plaketa
velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Stříbrný terčík
se sokolníkem za Starého Města na Moravě“.
Artefakty: „Slonovinová
pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza
(epidemie),
anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk –
dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Asketa s jelenem,
hadem a ptákem“.
Symbolika: „Sokol přinášející
vládu-království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na
malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako
atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba
byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom
obraze“.
Komentáře:
„Největší archeologický
podvod století“ aneb Pražská archeologická mafie zasahuje.
Komentáře: „Přemyslovský
cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece
lidské...
Aktuality: „Česká
televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v
moravské křesťanské kapli.
Otázky: „Proč se Bořivojovi
upírá založení hradu Praha?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém
zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem
Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, zřejmě
vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem
opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj,
2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když
Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze
václavské legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na
stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské
rotundě? Je starší, nebo
mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty
nalezené v zásypu hrobu K1?“
Otázky: „Odkud se vzali po roce
950 ve východních Čechách Slavníkovci?“
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské
pověsti“.
Vlivy: „Původ a počátky
moravského etnosu“ (1/4,
2/4, 3/4,
4/4).
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce,
nebo historická věda?“
(1. moravská historie,
2. Kristián,
3. Kosmas).
• F.
Palacký (1848), • R.
Turek (1963), • A.
Friedl (1966), • V. Karbusický
(1995), • D. Třeštík
(2006, 2009).
Literatura:
• Bertold Bretholz: Die Chronik der Böhmen des Cosmas von Prag.
Monumenta Germaniae Historica (MGH), nova series II, Berlin 1923.
• Václav Chaloupecký: Prameny X. století legendy Kristiánovy.
In: Svatováclavský sborník II, 2, 1939.
•
Záviš Kalandra: České pohanství. Fr. Borový, Praha 1947.
•
Karel Hrdina: Kosmova kronika česká. Melantrich, Praha 1949.
•
Josef Cibulka: Velkomoravský kostel v Modré u Velehradu a začátky
křesťanství na Moravě. ČSAV, Praha 1958.
•
Antonín Friedl: Přemyslovci ve Znojmě. Odeon, Praha 1966.
• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské
863-885. LD, Praha 1966.
•
Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech.
Vyšehrad, Praha 1969.
•
Kosmova kronika česká. Ed. Karel Hrdina-Marie Bláhová, Svoboda,
Praha 1972.
•
Josef Poulík: Svědectví výzkumů a pramenů archeologických o
Velké Moravě, s. 61. J. Poulík, B. Chropovský a kol.:
Velká Morava a počátky československé
státnosti, 1985, s. 9-80.
•
F. V. Mareš: Otázka svatoivanská. Sborník Bohemia sancta, 52. Česká
katolická charita, Praha 1989.
•
Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.
•
Lubomír E. Havlík: Svatopluk Veliký – král Moravanů a Slovanů.
Jota, Brno 1994.
•
Vladimír Karbusický: Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české
pověsti v kontextu evropské kultury. MF, Praha 1995.
•
Emanuel Vlček: Honosný hrob velmože v Sadech u Uherského Hradiště.
Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu
1993-1994.
MNK, Brno 1995, s. 201, 206-209.
•
Luděk Galuška: Uherské Hradiště – Sady, křesťanské centrum
říše Velkomoravské. MZM, Brno 1996, s. 122-125.
•
Lubomír E. Havlík: Život a utrpení Rostislava, krále Moravanů.
Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu
1995. MNK,
Brno 1996, s. 85-230.
•
Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých
panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců
s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
•
Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin
(530-935). NLN, Praha 1997.
•
Josef Sadílek: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů
(antické a biblické motivy). Petrklíč, Praha 1997.
•
Jan Frolík-Zdeněk Smetánka: Archeologie na Pražském hradě.
Paseka, Praha a Litomyšl 1997.
•
Michal Lutovský: Hroby knížat. Kapitoly z českých dějin a
hrobové archeologie. Set Out, Praha 1997.
•
Michal Lutovský: Bratrovrah a tvůrce státu. Život a doba knížete
Boleslava I. Set Out, Praha 1998.
•
Lubomír E. Havlík: Identifikace patrocinií zaniklých raně středověkých
kostelů, s. 40 a 42. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního
kongresu 1996-98, MNK, Brno 1998, s. 7-50.
•
Lubomír E. Havlík: O datování ve staroslověnských písemných
památkách. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1996-1998.
MNK, Brno 1998, s. 163-223.
•
Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí
Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
•
Josef Žemlička: Rod Přemyslovců na rozhraní 10. a 11. století.
In: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť Boleslava II. († 7. února 999). Ed. Luboš
Polanský, Jiří Sláma, Dušan Třeštík. NLN, Praha 2000, s.
267-273.
•
Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho politického
národa (I.). DaS 2000, č. 4, s. 6-11.
•
Jan Frolík: Nejstarší církevní architektura na Pražském hradě
– současný stav poznání.
Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník mezinárodní vědecké konference,
28.9.-1.10.1999 Uherské Hradiště-Staré Město, edd. L. Galuška,
P. Kouřil, Z. Měřínský, Spisy Arch. ústavu AV ČR
Brno 17, Brno 2001, s. 107-113.
•
Jiří Sláma: K údajnému moravskému původu knížete Bořivoje.
Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník mezinárodní vědecké konference,
28.9.-1.10.1999 Uherské Hradiště-Staré Město, edd. L. Galuška,
P. Kouřil, Z. Měřínský, Spisy Arch. ústavu AV ČR
Brno 17, Brno 2001, s. 349-353.
•
Milena Bravermanová-Michal Lutovský: Hroby, hrobky a pohřebiště
českých knížat a králů. Libri, Praha 2001.
•
František Borák: Neznámá historie Moravy v IX. až XI. století.
Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1999-2001. MNK, Brno
2001, s. 9-121.
•
Naďa Profantová: Vytváření mocenských struktur u západních
Slovanů. Sborník esejů k výstavě Střed Evropy okolo roku 1000, český překlad. NLN, Praha
2002, s. 104.
• Radoslav Večerka: Základy slovanské filologie a staroslověnštiny.
Skriptum, 5. nezměněné vydání, FF MU, Brno 2002, s. 31.
•
Dušan Třeštík: Mýty kmene Čechů (7.-10. století). Tři
studie ke „starým pověstem českým“. NLN, Praha 2003.
•
Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě
sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv.
Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní
odborné konference o rotundě, Znojmo
25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
•
Jiří Sláma: Svatý Prokop – život v legendě a ve skutečnosti.
In: Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa. Ed. Petr Sommer. NLN, Praha 2006, s. 99-103.
•
Dušan Třeštík: Počátky přemyslovské státnosti mezi křesťanstvím
a pohanstvím. In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory,
otázky. Sborník příspěvků z konference konané dne 18. října
2005 v Brně. Editoři Martin Wihoda a Demeter
Malaťák. Matice moravská, Brno 2006, s. 25-46.
•
Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského
hradu, z Moravy?
Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno
2006, s. 329-407, bar. příl. s. 38-42.
|