„Sě nyně“

V týž den (28. září).
Život blahoslaveného knížete Václava [českého].

   Hle, nyní se vyplnilo prorocké slovo, jež mluvila ústa Pána našeho Ježíše Krista. „Neboť bude v poslední dni“, jež míníme, že jsou nyní, „povstaneť bratr proti bratru svému a syn proti otci svému, a nepřáteli [budou] člověku domácí jeho; [lidé] sami sobě budou nelaskaví. A odplatí jim Bůh podle skutků jejich.
   Byl jakýsi kníže veliký a slávou ctěný, který žil v Čechách, jménem Vratislav, a manželka jeho se jmenovala Drahomiř.¹ Zplodili pak syna prvorozeného, a když jej křtili, dali mu jméno na křtu svatém Václav; tak nazvali dítě podle svého obyčeje. I vzrostl pacholík. A když otec jeho Vratislav měl posaditi chlapce na svém stolci – sám byl stár, očekával své smrti –, povolal Vratislav knížete, jenž byl tehdá v jeho zemi, a biskupy a všecko duchovenstvo chrámové. Dobrý pak a pravověrný biskup i notar[ij], se vším duchovenstvem, odzpívavše svatou liturgii v kostele přesvaté Paní naší Bohorodičky a vždy panny Marie, pozdvihše pacholíka, postavili [jej] na stupni před oltářem. A požehnal jej biskup takto řka: „Pán Bůh Ježíš Kristus požehnejž pachole toto, jakož jsi požehnal všechny spravedlivé své: Abrahama, Izáka, Jakoba, a [jakož] jsi korunoval pravověrné císaře, rovné apoštolům, Konstantina a Helenu“.² An takto mluvil pravověrný ten biskup, a modlitbami jeho začal pacholík [růsti], milostí Boží chráněn [jsa]. I dala jej bába jeho Lidmila učiti písmu slovanskému, [a] následuje učitele svého dobře, naučil se smyslu všemu brzo. Poslal jej pak kníže Vratislav na Budeč, i začal se pacholík učiti písmu latinskému a naučil se [mu] dobře.³
   V tom čase umřel Vratislav kníže. I posadili knížete Václava na stolec otce jeho Vratislava, a Boleslav začal mu být poddán; byli pak ještě mladí a vzrůstem malí. Matka pak jeho Drahomiř upevnila zemi a lidi svoje spravovala. A když vychovala druhého syna svého Boleslava, začal Václav spravovati lid svůj.⁴ Měli pak čtyři sestry, i provdali je v rozličná knížetství a vybavili je.
   I vložil [Bůh] takovou milost na knížete Václava, že počal rozuměti knihám latinským jako biskup nebo jako kněz; a vzal-li řecké knihy i slovanské, četl v nich bystře a bez chyby. A netoliko že knihám rozuměl, ale i víru naplňuje všem ubohým dobře činil, nuzné krmil a pocestné [do domu] přijímal podle evangelského slova; Boží sluhy krmil přehojně a vdovám nedopouštěl ublížit od nikoho a všecky lidi, ubohé i bohaté, miloval. A všechny kostely zlatem okrášlil a věřil v Boha celým srdcem a všecko dobré činil v životě svém.
   I zbujněli mužové čeští a povstali proti sobě; neboť kníže jim byl ještě mlád, let osmnáct [maje], když umřel otec jeho. A když vzrostl a rozhledu nabyl bratr jeho, tehdy ďábel, nechtěje od počátku dobré lidskému rodu, vešel do srdce zlých rádců jeho, jako kdysi do Jidáše zrádce. Neboť psáno jest: „Každý, kdo povstává proti pánu svému, Jidáši podoben jest“. Ti pak počali pobádati Boleslava ke zlému [a] řekli: Chce tě zabíti kníže Václav, uradiv se s matkou svou i s muži svými.
   Ti psi zlí, jižto byli Václava navedli vyhnati matku svou bez viny. Václav však, znaje bázeň Boží, pomněl na slovo apoštola řkoucí: „Cti otce svého i matku svou“ a „Milovati budeš bližního svého jako sám sebe“. Chtě blahoslavený naplniti všelikou spravedlnost Boží, přivedl nazpět matku svou do domu svého a velmi plakal, řka takto: „Pane Bože můj, nepokládej jim všem [sic] to za hřích“. Vzpomenul pak na slovo proroka Davida: „Hříchů mladosti mé a nevědomosti mé nevzpomínej, Pane!⁵
   Proto ctil svou matku, ona pak se radovala z víry syna svého a z milosti, kterou prokazoval. Malomocné krmil; bylo-li kde sirotku ubližováno, nedal ublížiti jemu od nikoho; též pocestné přijímal a dobrý jim pokoj činil, a jakož je řečeno v svatém evangeliu evangelistou Matoušem: „Pocestným jsem byl, a nepřijali jste mne, nahý, a nepřioděli jste mne, nemocen jsem byl [a] v žaláři, a nenavštívili jste mne“, totiž na levici tehda [jsoucím], i půjdou ti do trápení věčného, a [jsoucí] na pravici, kteří činili tyto dobré [skutky], tehdy vejdou do života věčného. To [a] takové pomýšlel blahoslavený kníže v srdci svém; byl-li kdo chudý, buď domácí nebo cizí, všecky odíval a krmil, a přišel-li k němu některý služebník kostelní nebo kněz, jemuž bylo ublíženo, on takové vykupoval a dobře činil všem. Kostely pak zřídil ve všech městech a dobře činil jim; a Boží sluhy shromáždil ze všech národů, a  služba Bohu za něho se dála po všecky dni, jako u velikých národů, zařízením dobrého a žádoucího knížete Václava. I vložil mu Bůh do srdce takovouto myšlenku, vystavěti kostel ve jméno svatého Abrahama.⁶
   [Pokračování ...].

Překlad Josef Vajs (1929)

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

Komentář:
   „Víme dnes bezpečně, že typ rotundy byl do Čech přinesen právě z Velké Moravy a bylo by tedy možné, že byl použit již u nejstaršího v Čechách postaveného kostela“ (D. Třeštík 1997, s. 330), tj. kostela sv. Klimenta na Levém Hradci, který dal postavit kníže Bořivoj.
   „Zákoník Lex Salica Karolina hovoří o prastarém zvyku budovat nad hroby významných mrtvých memoriální sakrální stavby. Taková stavba, nejspíše dřevěný kostel sv. Michala, vznikla nad prvním hrobem kněžny Ludmily na Tetíně“ – uvádí P. Sommer (2001, s. 7-8). Lze proto předpokládat, že nad hrobem svého děda nechal Václav také postavit kostel, v tomto případě kamennou rotundu.
   „Rotundy a vůbec centrální stavby nebyly původně určeny pro bohoslužby, stavěly se nad hroby mučedníků nebo se zřizovaly na zvláště památných a posvátných místech. Později se z nich staly normální kostely, ale tento »památeční« ráz na nich přece jenom zůstal. Václav dal svou rotundu postavit na místě, které bylo jistě památné. Postavil ho totiž na pahorku Žiži (nebo spíše Siži), »uprostřed hradu«, kde už dávno předtím stál knížecí stolec, onen symbol vlády, pro nějž pak čeští bojovníci »činili ze svých lebek most« pro ty, kteří na něj chtěli usednout. Hned vedle rotundy se nacházelo pohřebiště, vzniklé nejspíše delší dobu před jejím postavením. Při její stavbě se jeden či dva z hrobů ocitly uvnitř rotundy, kostel byl možná postaven nad již existujícím hrobem či hroby. E. Vlček se domníval, že v tomto hrobu (označeném K1) byl pochován Bořivoj. Ve svém kostele P. Marie totiž Bořivoj pohřben nebyl, leží v něm nepochybně Spytihněv se svou manželkou. Pahorek Siži s kamenným knížecím stolcem a snad i hrobem Václavova děda, prvního křesťanského knížete, by však byl vskutku památným a posvátným místem“ (D. Třeštík 1997, s. 409-410).

Tabulky:
  4. „Stáří prvních »Přemyslovců«“.
  5. „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
  8. „Srovnání motivů v ludmilských a václavských legendách“.
12. „Dožitý věk knížat podle průzkumu kosterních pozůstatků nejstarších »Přemyslovců«“.
13. „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.

Pokračuje 2. částí: Vražda Václava a přenesení jeho těla.

Literatura:
• Josef Vajs (ed.): Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile. ČAVU, Praha 1929.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Petr Sommer: Začátky křesťanství v Čechách. Kapitoly z dějin raně středověké duchovní kultury. Garamond, Praha 2001.