MORAVIA MAGNA
MORAVIA MAGNA, společnost pro kulturu, historii a umění

LEGENDY

 

STAROSLOVĚNSKÁ LEGENDA O SV. IVANOVI

• „O pustynnike Ivaně, koroleviče korvackom“

Obr. 1. Poustevník sv. Ivan.
Detail z vyřezávaných dveří Svatovítské katedrály v Praze.

   O poustevníku Ivanovi, kraleviči korvatském.
   Bořivoj, kníže moravský, křesťan řeckého vyznání. Událo se mu jeti na lov, i uviděl laň a ubil ji z luku. Ona pak postřelena běžela a přiběhla pod hory k velikému a hustému lesu. A z těch hor voda teče čistá, a laň tuto lehla. I vyšlo z ní mléka tak mnoho, že lidé Bořivojovi všechno to mléko pili dosyta. A po malé chvilce vyšel z těch hor člověk strašlivý, kosmatý, a počal mluviti k Bořivojovi, nazývaje jej jménem:
   „Proč jsi laň mou ubil?“
   Kníže pak a všichni jeho velmi se ho zděsili. I otázal se ho kníže: „Kdo jsi ty a jaké je zde tvé dílo?“
   On pak řekl:
   „Já jsem Ivan Korvacký, žiji v pustině této pro Boha 42 let, nikdo neviděl mne až po tento den, kromě tebe. Toto pak zvíře mi dáno od Boha na výživu.“
   A Bořivoj zval jej s sebou, aby okusil pokrmu. On pak odpověděl: „Pošli kněze.“
   A Bořivoj poslal k němu kněze i koně. On však nesedl na kůň, šel pěšky do chrámu, a přijav svaté svátosti, jiného nic nejedl a nepil. A opět se navrátil do pustiny, kde žil. A přijav pergamen a inkoust, napsal jim, nazývaje sebe synem krále korvackého. I umřel a pohřben byl Bořivojem čestně. Po pohřbení pak jeho mnoho daroval Bůh uzdravení lidem.

Překlad Josef Vašica.


Komentář:
Sv. Ivan je pohřben ve Svatém Janu pod Skalou u Loděnic (JZ od Prahy – viz mapka), v kostele bývalého kláštera sv. Benedikta. Kosterní pozůstatky zkoumal v roce 1991/1992 antropolog E. Vlček. Jednalo se o muže zralého věku (kategorie maturus – 50-55 let). Přibližná výška jedince „robustní postavy“ byla stanovena na 170 cm. Kostní tkáň vykazovala dlouhodobý pobyt jedince ve vlhkém a studeném jeskynním prostředí. Působiště poustevníka sv. Ivana přibližuje také stará mapka Podbrdského kraje.
   Staroslověnská legenda „O pustynnike Ivaně“ byla nalezena v několika pozdních cyrilských opisech na Rusi. Podle mínění odborníků její staroslověnská předloha psaná hlaholicí musela vzniknout v Čechách: „Její text je při vší stručnosti přesný a vyrovnaný, každé slovo má svůj plný význam. Vedle přesmykání slov z důvodů melodických je to i starobylost jazyka, která řadí slovanskou legendu ivanskou po bok první slovanské legendě svatováclavské. S ní je spřízněna i svým primitivismem názorovým i střízlivostí dikce“ (J. Vašica 1995, s. 81).
   „Legendární motiv laně živitelky dosvědčuje prastarý původ pozdně dochovaných zpráv o sv. Ivanu. Jak vysvítá z uvedených příkladů, nevyskytuje se leda u světců, kteří žili před X. stoletím“ (J. Vašica 1995, s. 75).
   Pro J. Dobrovského však „legenda o vybájeném poustevníku Ivanovi zdá se tak pošetilou, že si ani nezaslouží přísnějšího rozboru, ostatně je to jen nepodařený padělek legendy o sv. Jiljí“. J. Dobrovský odmítl paušálně celou legendu s tím poukazem, že před XV. věkem není nikoho, kdo by znal poustevníka Ivana. Přitom záznam kronikáře a opata Neplacha (1322-1368) k roku 1030, kde se praví, že Břetislav uvedl mnichy in heremum b. Ivani, do pustiny bl. Ivana, vykládá o sv. Janu Křtiteli. Tedy nic než pohrdavé gesto osvícence k přežilé literární formě starých hagiografů (J. Vašica 1995, s. 73). Za „nehistorického“ považuje sv. Ivana i dnes např. J. Sláma (2006, s. 99), aniž by uvedl jediný důvod. Snaží se tak odstranit z cesty vše, co dokládá Bořivojův moravský původ (P. Šimík 2006, s. 329n), vše, co by nějak mohlo zpochybnit existenci „starobylých českých předků“ Bořivoje (v tom i hrob K1).
   Protože se legenda zmiňuje o moravském původu knížete Bořivoje, vznikla patrně za existence Velké Moravy (před rokem 906) (F. Tichý 1945), v každém případě ale rozhodně ještě za života Bořivojovy manželky kněžny Ludmily (do roku 921). Musí být tedy starší než I. stsl. legenda václavská, s níž bývá po jazykové stránce srovnávána, protože ta již o Bořivojovi mlčí (zmiňuje se pouze o Václavově bábě Lidmile), tak jako o něm mlčí všechny ostatní legendy až do roku 992, tzn. všechny, sepsané před Kristiánem. Teprve ten udělal z Bořivoje potomka „prozíravého a rozvážného muže, kterýž jen vzděláváním polí se zabýval, jménem Přemysl, jehož Slované čeští na radu hadačky panny někde nalezli. Až poté se Bořivojovo jméno mohlo objevit také v dalších latinsky psaných legendách: v české recenzi Crescente, v legendě Fuit a také ve staroslověnském přepracování Gumpolda: ve II. stsl. legendě a v (nedochované) předloze Proložní legendy o sv. Ludmile. O jeho moravském původu však tyto legendy již mlčí (i u Kristiána je velmi pečlivě zamaskován odkazem na Ovidiův příběh Asklépiův příchod do Říma) – v ludmilských legendách (závislých na Kristiánovi) se z něj proto mohl stát pohan, jenž přijal křest – v rozporu s Kristiánovým podáním – dokonce až po sňatku s Ludmilou (Fuit, Proložní legenda).
   Proto i v pozdějších latinsky sepsaných verzích svatoivanské legendy, rozšířených o další motivy, je Bořivojův moravský původ zamlčen. Je tu zván „knížetem českým“, „knížetem této země“ („Kapitulní“ legenda 1465). V české „Hájkově“ legendě (1541) pak „Bořivojem Tetínským“ (J. Ševčík 2002, s. 21, 35). Na Rus se mohl dostat její původní hlaholský opis snad ještě za Vratislavova a Ludmilina života (do roku 921) – „spojení s Kyjevem bylo živé již někdy v době Vratislava I. 915-921“ (D. Třeštík 2000, s. 59), ale i za Boleslavů I. a II. –, tzn. ještě před vznikem Kristiánovy legendy (992-994), nebo pak za Břetislavovy správy Moravy (1019-1034) či za jeho pražské vlády (1035-1055). Tyto pozdější možnosti se jeví jako pravděpodobnější vzhledem k tomu, že Vladimír (vnuk kněžny Olgy) přijal křest roku 988 (L. Marek 1996, s. 31; J. B. Lášek 1997, s. 165).
   V současné době je staroslověnská ivanská legenda na indexu (J. Sláma 2001), protože zpochybňuje, ba vyvrací kosmovské pojetí českých dějin. Proto ji také nenajdeme v žádném souborném vydání nejstarších českých legend. Tak jako Bořivojův hrob K1 ve Václavově svatovítské rotundě byla i ona odsouzena k věčnému zapomenutí.
   První český poustevník měl být původně součástí Svatováclavského pomníku v Praze (J. V. Myslbek měl již připraveny studie pro jeho sochu). V konečné podobě byl ale sv. Ivan nahrazen sv. Anežkou (J. Ševčík 2002, s. 139).
   Pro širokou veřejnost staroslověnskou svatoivanskou legendu „znovuobjevili“ a zpřístupnili: brněnské nakladatelství Atlantis (1995), František Borák (1998, s. 149-153), Jiří Ševčík (2002, s. 15n) a J. Svoboda (2004, s. 78). O možných souvislostech se sv. Orosií (Eurosií, Dobroslavou), Bořivojem a Ludmilou, Rostislavem a jeho manželkou Miloslavou (snad Ivanovou sestrou) se zmiňuje Jan Svoboda (2004, s. 80-82).

Petr Šimík (2006).

Srovnání:
Údaje pozdní tradice“.
Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.
Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“.
Soběslav I., Jindřich Zdík a znojemská rotunda“.
Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“.
Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“.
Přemyslovská pověst podle Kristiána“.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Dějiště Kosmových mýtů a nejstarších českých legend“.
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 5b: „Srovnání životních dat a doby vlády Svatopluka a Bořivoje“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Legendy: „Legenda o sv. Dobroslavě, zvané Eurosia, též Orosia, královně, panně a mučednici, patronce Jacy“.
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?
Otázky: „Mohl být Bořivoj Rostislavovým synem?
Otázky: „Mohl být Bořivoj, zřejmě vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě?
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?
Úvahy „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
     • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006).

Literatura:
• Václav Vladivoj Tomek: Ze života českých poustevníků. Praha 1918.
• Bedřich Briedel-Josef Vašica: Život sv. Ivana, prvního v Čechách poustevníka a vyznavače. Praha 1936.
• František Tichý: Z legend Svatoivanských. Grafická škola v Praze, Praha 1945.
• Rudolf Turek: Čechy na úsvitě dějin. Academia, Praha 2000 jako reprint 1. vydání (Orbis, Praha 1963), s. 68, 268.
• František Graus: Slovanská liturgie a písemnictví v přemyslovských Čechách 10. století. ČsČH 14, 1966, s. 483.
• Rudolf Turek: K problému Jan-Ivan. Zpravodaj místopisné komise ČSAV 20, 1979, s. 68-74.
• Ivo Kořán: Legenda a kult sv. Ivana. Umění 35, č. 3, Praha 1987.
• F. V. Mareš: Otázka svatoivanská. Sborník Bohemia sancta, 52. Česká katolická charita, Praha 1989.
• Emanuel Vlček: Osudy českých patronů. (Antropologický výzkum). Praha 1992.
• Josef Vašica: Legenda svatoivanská. In: České literární baroko. Atlantis (reprint 1. vydání, Vyšehrad, Praha 1938), Brno 1995, s. 61-84, 283-294.
• Luboš Marek: Dějiny křesťanství na Rusi. I. Kyjevská Rus. Rubato, Hostinné 1996.
• Jan Blahoslav Lášek: Počátky křesťanství u východních Slovanů. Síť, Praha 1997.
• František Borák: Bánov. Příspěvek k historii dolnomoravského úvalu v 10. až 13. století. In: Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1996-1998. MNK, Brno 1998, s. 69-161.
• Dušan Třeštík: „Veliké město Slovanů jménem Praha“. Státy a otroci ve střední Evropě v 10. století. In: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. († 7. února 999). Edd. Luboš Polanský, Jiří Sláma, Dušan Třeštík. NLN, Praha 2000, s. 49-70.
• Jiří Sláma: K údajnému moravskému původu Bořivoje, s. 350, pozn. 7. Velká Morava mezi Východem a Západem. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Uherské Hradiště, Staré Město, 28.9.-1.10.1999, AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 349-353.
• Jiří Ševčík: Album svatoivanské. Vyšehrad, Praha 2002. (Zde soupis další literatury).
• Jan Svoboda: Přes propast věků. Tři kapitoly z našich nejstarších dějin. Ed. Bohumil Svoboda, Vyšehrad, Praha 2004, s. 78.
• Jiří Sláma: Svatý Prokop – život v legendě a ve skutečnosti. In: Petr Sommer (ed.): Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa. NLN, Praha 2006, s. 99-103.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. s. 48-32.

   MORAVIA MAGNA


aktualityzajímavostikontaktnaše cíleohlasysponzořiarchiv
mýty a pověstilegendykronikydokumentyjiné texty
lokalityarcheologiehrobyantropologiehistorieotázky
jazykpísmopísemnictví vírasymbolika artefaktyvlivy
mapkyplánkytabulkyrodokmenyosobnosti
úvahykomentářeodkazyčasová osarejstříkobsah