MORAVIA MAGNA
MORAVIA MAGNA, společnost pro kulturu, historii a umění

LEGENDY

 

ŽIVOT SVATÉHO PROKOPA

• „Fuit itaque beatus abbas Procopius nacione Bohemus“ (2. část: 9, 11)

   [Pokračování ...].
   9. Když četnými jinými dobrodiními, o kterých jsme pomlčeli, dávala milost Boží najevo zásluhu svého oddaného služebníka, donesla se konečně pověst o jeho svatosti k sluchu knížete české země světlé paměti Břetislava. Ten spolu se svými velmoži zaplesal nesmírným jásotem, více než by kdo mohl uvěřit, a radostně se doporučil jeho modlitbám. Týž vévoda a dvorský výkvět navykli si ho potom nazývat otcem a rovněž snažně usilovali milovat ho s otcovskou úctou.
   Pročež týž vévoda, rozšafně se poradiv s prozíravou a opatrnou bystrostí svých starších, velkomyslně rozhodl, že má být Prokop slavnostně povýšen na opata; zároveň některé nezbytnosti k životu klášternímu slušně opatřil, jiné přislíbil a potom také slušně splnil. 1

   (...)

   11. Podle zjevení Boží milosti předpověděl také dva dny napřed konec svého pozemského života. Povolav k sobě muže řádného, synovce svého Víta, a zbožného syna svého Jimrama, po pořádku jim vyložil budoucí události, jak je potom skutečný běh dění potvrdil. S hlasitým štkáním je velebně oslovil takto: „Nejdražší synáčkové moji, kteréž jsem vychoval jako slepice kuřátka, vězte, že nadchází čas odchodu mého (2 Tim. 4, 6): třetího dne se na pokyn Páně jistojistě odeberu z tohoto příbytku tělesného a poroučím vás Bohu. Ale obezřelosti vaší uvádím na vědomost, že po mém odchodu budete zmítáni útočnou směsicí rozčeřených pomluv i zhoubným vlnobitím pronásledování, že se po šest let stanete vyhnanci v cizí zemi a že toto vaše klášterní bydliště vydá vladařská moc knížecí v užívání lidem cizím.2 Vy však, nejmilejší synáčkové, neztroskotávejte proto ve víře, utvrzujte své spolubratry, Boha ze svých sil chvalte, ve štěstí mu blahořečte, v neštěstí ho vzývejte, ve chvílích radostných vzdávejte mu díky, ve smutných jej vyhledávejte, a on vás blahovůlí své starostlivosti posléze utěší. Vždyť po šesti letech vyhnanství 3 slituje se Hospodin nad vámi a obnoví vám stav původního klidu, pomluvače vaše po zásluze stihne pomstou a dovede vás zpět do přístavu útěchy. Neboť po skonu nynějšího knížete, zbožného Břetislava, nastoupí Spytihněv a bude vás pronásledovati, avšak po jeho smrti ujme se knížecího stolce v Čechách Vratislav, muž vážený a dobrotivý. Ten vás povolá zpět z vašeho vyhnanství a Pán náš Ježíš Kristus poskytne vám v tomto klášterním bydlišti klid a bezpečnost po všechny dny života vašeho, amen“.4
   [Pokračování ...].

Přeložil Bohumil Ryba


Poznámka:

1 Kníže Břetislav I. na počátku své vlády založení kláštera potvrdil a nadal klášter pozemkovým majetkem, poli, loukami, lesy i částí řeky.
2 Zakladatel a první opat sázavského kláštera Prokop zemřel 25. března 1053. Po jeho smrti se v opatském úřadě vystřídali jeho příbuzní Vít a Jimram. Spytihněv II. na počátku své vlády vyhnal slovanské mnichy ze sázavského kláštera a dosadil latinské v čele s opatem německého původu (VDZKČ I., s. 370, 409). Pobyt slovanských mnichů v Uhrách, kam se vyhnaní mniši uchýlili, nebyl pro ně bez užitku. Usadili se pravděpodobně na Visegrádě u Ostřihomi a tam se dostali do bezprostředního styku s glagolským dalmatským prostředím, zvláště pak s prvky byzantského stavitelského umění – viz sázavská tetrakoncha se čtyřmi apsidami a rohovými pilíři (M. Šolle 1996, s. 196).
3 „Opat Vít se odebral do Uher s celým konventem a s knihami. Tento průvod připomínal emigraci velkého velmože obklopeného svou »familií«, tj. příbuznými, many a služebníky. Mohl být mezi nimi i družiník knížete Břetislava, který nalezl na Sázavě azyl před hrozbou popravy. Jak dokládá S. Procopii vita antiqua, konvent mohl po dobu šesti let vykonávat své obřady na místě, které bylo zřejmě klášterem. R. Pražák soudí, že tímto místem »byl klášter manželky Ondřeje I. pod královským sídlem Visegradem«“ (V. Vaníček 2004, s. 49).
4 Vratislav II. sice na počátku své vlády (1061) povolal vyhnané mnichy zpět, ale autor legendy tehdy ještě netušil, že jím nastíněnou světlou budoucnost slovanského „klášterního bydliště“ v Sázavě zvrátí rozhodnutí Vratislavova nejstaršího syna Břetislava II. v roce 1096. Tím definitivně skončilo staroslověnské písemnictví v Čechách. Srovnej Dodatek mnicha sázavského ke Kosmově Kronice Čechů.

Petr Šimík (2005).

Literatura:
• Rudolf Turek: Čechy na úsvitě dějin. Academia, Praha 2000 jako reprint 1. vydání (Orbis, Praha 1963), s. 68, 268.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• R. Pražák et alii: Dějiny Maďarska. Brno 1993.
• Miloš Šolle: Od úsvitu křesťanství k sv. Vojtěchu. Vyšehrad, Praha 1996.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, sv. I. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Vratislav Vaníček: Vratislav II. (I.). První český král. Čechy v době kulturního obratu v 11. století. Vyšehrad, Praha 2004.

   MORAVIA MAGNA


aktualityzajímavostikontaktnaše cíleohlasysponzořiarchiv
mýty a pověstilegendykronikydokumentyjiné texty
lokalityarcheologiehrobyantropologiehistorieotázky
jazykpísmopísemnictví vírasymbolika artefaktyvlivy
mapkyplánkytabulkyrodokmenyosobnosti
úvahykomentářeodkazyčasová osarejstříkobsah