KRISTIÁNOVA LEGENDA, KAP. 8.

   A to k chvále a slávě svého jména a na rozhlášení zásluh blaženého muže milostivý Pán ráčil způsobiti, aby se nad slunce jasněji ukázalo všem národům, že Bůh všemohoucí národu českému, již nějaký čas na víru obrácenému, velikého svou dobrotou přichystal patrona, jehož dosvědčuje Písmo, že v každém národě, kdož se ho bojí a koná spravedlnost, příjemný jest jemu (Skutk. 10, 35) – a že kde se rozhojnil hřích, ještě více se rozhojnila i milost (Řím. 5, 20).
   Oznámeno to bylo onomu bratrovrahu, a poněvadž se kryl pláštěm křesťanské služby, nemoha odolati zázraku Božímu, jat byl přece, ač pozdě, úžasem. I poslal tam a poručil tělo svaté přenésti v noci, s tou podmínkou, nebudou-li svaté údy dopraveny na místo nového uložení do svítání, všichni, kterým to bylo svěřeno, bez nejmenší pochyby že budou mečem utraceni. I přišli v noci, vzali přesvaté tělo, a naloživše je na vůz, jeli, až přijeli k potůčku, jenž slove Rokytnice. A ejhle, voda byla tak vystoupla, že i přes břehy se valíc všechny lučiny zaplavila a těm, kteří svaté tělo přiváželi, nezbývala naděje kromě smrti. Ale když v takové tísni byli, přišlo jim na mysl, aby prosili samého blaženého Václava, by se nad nimi smiloval; neboť již předtím mučedník přemnoha zjeveními ráčil nabádati, aby byl přenesen. I řkou: Ó blažený mučedníku, protože s nábožnou myslí dbali jsme tvého příkazu, nyní všichni jsme v nebezpečí, že vražedným mečem budeme odpraveni. Ale zároveň pracují, aby jakýstakýs most postavili. Co toto dělají, vzhlédnou a uzří náhle sebe i vůz s tělem vzácného mučedníka na tom břehu řeky, kam směřovali.
   To vidouce sluhové svatého mučedníka mohutným hlasem a celým srdcem velebí Boha i světce svého, kterýž služebníky svoje z takové (81) nesnáze tak mocnou silou vysvobodil. Takto se zázrakem ukázala dobrotivost Páně, takto zásluha jeho služebníka, takto sláva Boží a takto moc mučedníkova byla dosvědčena, když i tělo jeho důstojným přenesením bylo uctěno i nosiči takovým divem byli vysvobozeni.
   Pospíchajíce pak dále k řece Vltavě a most pobořený nalézajíce, jali se bědovati. Nadto počali i síly ztráceti, nemohouce nikterak ho pozdvihnouti. I utekli se znovu k modlitbám, aby jim známou svojí dobrotou přispěl, by nepozbyli života časného, neboť právě nastávalo jitřní kuropění, knížetem za lhůtu určené. Brzy viděli, že jsou vyslyšeni, berou jej na ramena, a jako by žádné břemeno ani nenesli, přes zlámaný most se s radostí bez nesnází dostali. I přišli tedy beze vší překážky nebo zdržení na místo, které sobě světec byl kdysi připravil. A rozžehnuvše světlo, aby viděli, zřeli tělo jeho neporušeno a všecky rány zhojeny, kromě té jediné, kterou mu do hlavy zasadil bratr jeho přeukrutný. Ta totiž, ač byla také zhojena,⁵ od ostatních se přece lišila, jako by byla potažena nějakou bílou mázdrou. Ale když ji omyli, ukázalo se, že se podobá ostatním.
   V té chvíli byl prý mezi ostatními lidmi, kteří se starali o pohřbení jeho, nějaký klerik ctnostného života, který se světcem, dokud žil na tomto světě, byl spjat nejvěrnějším přátelstvím. Ten dotýkaje se úd po údu těla přesvatého, proudem slz maje zality oči, vložil ruku světcovu v ruku svoji, a zlehka ohmatávaje nehty, ucítil, že jeden se viklá. I mluví klerik k druhům: Běda nám, hříšníkům, neboť viděti, že toto přesvaté tělo je velmi blízké rozkladu. Hle, již nehty povolují. Ostatní však obořivše se naň praví: Proč, bratře, tak mluvíš, což tvůj bystrý rozum neprohlédl, že pro oddanost, s jakou jsi ho miloval, chce ti poskytnouti částku svého těla? Tu on bije se pěstí v prsa: Právě, praví, právě; domnívám se sám, že tak tomu bude. A uchopiv znovu ruku přesvatou, dotkl se znovu nehtu; leč shledal, že tak pevně tkví v prstě, jako by ani známka viklání se na něm nebyla ukázala.
   Také ucho jeho, kteréž bylo mečem nadobro uťato a od sestry jeho podle pokynu ve zjevení bylo nalezeno, našli přirostlé na své místo a úplně zhojené. Byla pak ona ctná paní, sestra blaženého mučedníka, jménem Přibyslava, již od kolébky zvyklá Kristu Pánu sloužiti podle přikázání evangelia bez úhony. Když ji Pán byl zprostil jha manželského, všecka se oddala službě Boží, prahnouc a žízníc po tom, aby v posvátný závoj byla zahalena, a dnem i nocí bez ustání na modlitbách, bdění a postech trvajíc. K ní ve vidění přistoupil blažený Václav a pravil: Pronásledovatelé uťali mi ucho (82) a dosud leží mezi stromem, který stojí u kostela, a zdí toho chrámu od chvíle, co bylo uťato. Tímto zjevením ctná paní vytrhla se ze spánku, vyhledala to místo u kostela, nalezla tam jako vzácný poklad přesvaté ucho jeho. S úctou a radostí velikou jej zdvihnuvši a Bohu všemohoucímu děkujíc, šla k hrobce bratra a pána svého a mučedníka, s několika nejvěrnějšími ji u veliké uctivosti otevřela, ucho tam vložila a pečlivě ji zavřela. A po přenesení jeho ctihodných ostatků tak neporušené a k tělu přirostlé je nalezli, jak jsme prve pověděli, jako by meč se ho nikdy nebyl ani dotkl.
   Shromáždivše se tedy, co se jich jen mohlo sejíti, kněží i lid, s hymnami a zpěvem uložili svaté tělo v rakev a pochovali v basilice svatého Víta mučedníka,⁶ kdež z milosti Páně pro zásluhy svatého mučedníka Václava dějí se mnohé a přímo nesčíslné zázraky k chvále a slávě jména Krista Pána našeho. Slaví pak se přenesení jeho 4. března.⁷ Tak dopřál Pán náš Ježíš Kristus, jenž s Otcem a Duchem svatým živ jest a kraluje na věky věků.

Kristián: Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho, kap. 8.
Přeložil Antonín Stříž (1969).

   [Kap. 9-10].
   [Přídavek].

Poznámky:

Petr Šimík (2006).

Jednotlivé části Kristiánovy legendy:
            Předmluva.
1. kap.: Vynález písma, jeho obhajoba v Římě, ustanovení Metoděje arcibiskupem a Svatoplukova zrada.
2. kap.: Pověst o Přemyslovi, pokřtění Bořivoje a přenesení křesťanství do Čech, pohanská reakce.
3. kap.: Bořivojovi potomci, Václavovo vidění a proroctví.
4. kap.: Vražda Ludmily, dopadení vrahů, stavba kostela nad Ludmiliným hrobem.
5. kap.: Převzetí moci, vyhnání matky, přenesení Ludmilina těla.
6. kap.: Vojín Kristův a jeho Boží zbroj, stavba kostela sv. Víta, záměr odejít do Říma.
7. kap.: Vražda knížete Václava.
8. kap.: Povraždění Václavových přátel i dítek jejich, translace Václavova těla, zázraky.
            Přídavek.

Srovnání:
„Rodokmen »Přemyslovců«“.
Zavraždění Václava: Kristián, Kosmas, Dalimil, Přibík Pulkava, Marignola, Neplach, „Granum“, Palacký.
Hroby: „Hrob knížete Václava“.
Tabulka   4: „Životní data knížat podle legend“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka   6: „Životní data kněžny Ludmily“.
Tabulka   7: „Životní data knížete Václava“.
Tabulka 12: „Dožitý věk knížat podle výsledků antropologicko lékařského průzkumu“.
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Otázka: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázka: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázka: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“

Literatura:
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969, s. 58-87.
• Jaroslav Ludvíkovský: Kristiánova legenda. Vyšehrad, Praha 1978.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Jaroslav Kolár (ed.): Středověké legendy o českých světcích. NLN, Praha 1998, s. 78-128.
• Anežka Merhautová: Vznik a význam svatováclavské přilby. Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. († 7. února 999). NLN, Praha 2000, s. 85-92.