MORAVIA MAGNA
MORAVIA MAGNA, společnost pro kulturu, historii a umění

 

SOBĚSLAV I., JINDŘICH ZDÍK
A ZNOJEMSKÁ ROTUNDA

Kníže Soběslav I. (16. dubna 1125-14. února 1140)
a olomoucký biskup Jindřich Zdík (3. října 1126-25. června 1150).
Sborník a katalog k výstavě „Sága moravských Přemyslovců“,
Olomouc, Přemyslovský palác, 20. 4. – 6. 8. 2006,
Brno, hrad Špilberk, 14. 9. 2006 – 21. 1. 2007.

LIBOR JAN

Výstava Sága Moravských Přemyslovců
Obr. 1. Sága Moravských Přemyslovců.*
Plakát ke stejnojmenné výstavě.

• Počátky Soběslavovy vlády

   (13) ...když se panující kníže [Vladislav I.] loučil na počátku roku 1125 se životem, usmířil se se svým bratrem Soběslavem, který přispěchal k jeho úmrtnímu loži, zatímco Ota Olomoucký, který stál věrně při umírajícím knížeti, se zhrzen odebral do svého údělu.1 Po Vladislavově smrti pak byl vůlí českých velmožů 16. dubna 1125 vybrán za knížete jeho bratr Soběslav; Otova práva byla pominuta, a ten, drže Vyšehrad, se měl přísahou zavázat, že buď v boji o trůn zemře, nebo jej dosáhne.2 Následovala válečná výprava Soběslavova, kdy byl Ota vyhnán z Brněnska a na jeho místo dosazen syn Oldřicha Brněnského, Vratislav, zatímco Otovo dědičné Olomoucko bylo českým vojskem popleněno.
Denár Soběslava I.
Obr. 2. Denár Soběslava I. (Š 220 A). Král Vratislav I. se svými čtyřmi syny,
kteří po něm usedli na pražský stolec. Zprava (syn Adléty Uherské)
Břetislav II., král Vratislav I. s korunou na hlavě, (synové Svatavy
Polské) Bořivoj II., Vladislav I. a nejmladší Soběslav I.
   Ota hledal pomoc v Říši u krále Lothara a ten, nenechaje se dlouho pobízet, vstoupil v čele svého vojska do Čech. Dne 18. února 1126 došlo u Chlumce k bitvě, která přinesla říšským oddílům porážku a olomouckému údělníku Otovi smrt. Po bitvě nicméně Soběslav nabídl Lotharovi smír a přijal od něj Čechy v léno.3 Olomoucko vítězný kníže předal Václavovi, synu Svatoplukovu, který vedl v roce 1129 výpravu na pomoc uherskému králi Štěpánovi proti Byzantincům.4 Tam se zřejmě nakazil zimnicí a na počátku roku 1130 zemřel. Již předtím účtoval Soběslav I. se svými moravskými příbuznými i šlechtickou opozicí. V roce 1128 nechal zajmout Konráda [II.] Znojemského, kterého pak střežil Jindřich Grojčský, Břetislava, syna svého bratra Břetislava II., uvěznil a posléze nechal oslepit. Roku 1128 také uvěznil větší množství urozených mužů a další údajné či skutečné spiklence nechal v roce 1130 popravit a zmrzačit.5roce 1129 byl zajat Vratislav Brněnský a poslán do vyhnanství, které však netrvalo dlouho. V Olomoucku a Znojemsku pak vládl Soběslav I. přímo.6

• Konrádův sňatek a výmalba znojemské rotundy

   Po jisté době nicméně pochopil, že represivní politika nepředstavuje ideál vládního stylu, propustil Konráda Znojemského a vrátil mu jeho úděl. Konrád byl v té době po Soběslavovi patrně nejstarším žijícím Přemyslovcem a tím pádem teoreticky jeho předurčeným nástupcem.7 Pro Konráda Soběslav také sjednal prestižní sňatek. Prostřednictvím krále Bély II. se stala Konrádovou manželkou v roce 1134 Marie, dcera Uroše Srbského a sestra choti uherského krále.8
Obr. 3. Denáry Litolda Znojemského, zakladatele
kaple sv. Mikuláše, předchůdkyně pozdějšího kostela.
   V souvislosti s těmito událostmi byla zřejmě vymalována jen o něco málo starší kaple na znojemském hradě,9 který začal být budován v dnešní poloze pravděpodobně až na konci 11. století, předtím zaujímal plochu v okolí protějšího sv. Hypolita.10 Rotunda, snad původně zasvěcená P. Marii, později však zcela jistě sv. Kateřině,11 získala naprosto   u n i k á t n í   výzdobu, zachycující nejen postavy donátorů, tj. knížete Konráda II. a jeho manželky Marie Srbské,12 ale také scénu s Přemyslem Oráčem13 a dále dva pruhy postav přemyslovských vládců,14jejichž identifikaci se dodnes vedou   v á š n i v é   s p o r y .15
   Po několika letech přímé správy Olomoucka se Soběslav rozhodl v roce 1135 pověřit správou tohoto nejvýznamnějšího údělu Lipolta, syna svého bratra Bořivoje II.16 Nicméně po dvou letech jej (14) vyhnal a na jeho místo dosadil svého nejstaršího syna Vladislava.17

• Olomouckým biskupem zvolen Jindřich Zdík

   Počátek Soběslavovy vlády se přibližně shoduje s nástupem jiného muže do úřadu. Byl jím olomoucký biskup, který se původně jmenoval Zdík, po svém zvolení za biskupa a vysvěcení od mohučského metropolity, které proběhlo 3. října 1126 ve Wormsu, však přijal jméno Jindřich.18 Existuje důvodné podezření, že šlo ve skutečnosti o syna děkana pražské kapituly a známého kronikáře Kosmy a jeho manželky Božetěchy.19 Nejen intelektuální prostředí, v němž se Zdík od mládí nepochybně pohyboval, ale také pravděpodobná zahraniční studia,20 poutnická cesta do Jeruzaléma21 a nepochybně i genetická výbava způsobily, že se na olomoucký biskupský stolec dostal muž mimořádných schopností a ojedinělého rozhledu, který zřejmě vysoko převyšoval své současníky, byť jeho časté vstupy do reálné politiky ne vždy patřily k úspěšným.
Denár Svatopluka Olomouckého
Obr. 4. Denár Svatopluka Olomouckého (Š 179 A).
Poprsí s modelem podélného kostela s věží zprava.
   Hned od počátku své biskupské kariéry stál Jindřich Zdík na straně pražského knížete, tedy Soběslava I., a s moravskými Přemyslovci se dostával do prudkých konfliktů.22 Jedním z nich byl spor o kostel v Blansku, které spadalo podle Kosmy pod moc olomouckých biskupů, jeho statut však nebyl zřejmě zcela jasný a Vratislav Brněnský si na ves, či alespoň vrchní právo nad ní, činil nárok. Biskup se sešel v roce 1136 s údělnými knížaty Vratislavem a Konrádem v Rajhradě (užito bylo slovo monasterium, které může označovat kapitulu i klášter), jednali však bez výsledku, Vratislav stavbu kostela zakázal a nakonec bylo uzavřeno jen zatímní příměří.
Zakladatelé baziliky sv. Václava na Olomouckém hradě.
Obr. 5. Krycí deska tumby snad zakladatelů baziliky na Olomouckém hradě,
údělníků Svatopluka a jeho syna Václava, z červeného mramoru. Počátek 17. století.
   V závěru roku 1137 se biskup Jindřich Zdík vypravil podruhé do Jeruzaléma, aby tam oslavil Hod Boží vánoční, cestovní zdržení však zapříčinilo, že v Palestině setrval až do dalších Vánoc.23 Přijal tam patrně také konfraternitu regulované kapituly u katedrály Božího hrobu (nikoli plné členství), od patriarchy získal částečku nadmíru cenné relikvie, jakou byl ostatek sv. Kříže,24 a udržoval styky s mnoha osobnostmi duchovní a intelektuální sféry, mj. s tyrským arcijáhnem Rorgem Fretellem, který mu věnoval svůj popis Svaté země. Pobyt u posvátných míst křesťanství Zdíka obohatil a přinesl nové podněty, které biskup realizoval po návratu do své diecéze.
Pečeť olomoucké kapituly s biskupem Jindřichem Zdíkem
Obr. 6. Pečeť olomoucké kapituly s postavou biskupa Jindřicha Zdíka.
Kráčející postava s mitrou a berlou, v rukou drží podélný kostel typu baziliky.
Nápis: HEINRIC EPC. Opis: ECCLESIA OLOMVCENSIS.
V roce 1131 Jindřich Zdík   p ř e n e s l   olomoucké biskupství
od kostela sv. Petra k chrámu sv. Václava (J. Kadlec 1991, s. 115).
   Již v roce 1131 posvětil novou baziliku, kterou předtím začal stavět údělník Václav k poctě stejnojmenného světce.25 Po návratu z Palestiny k tomuto kostelu   p ř e n e s l   biskupské sídlo od kostela sv. Petra (obr. 6) (v roce 1141)26 a založil zde novou, dvanáctičlennou stoliční kapitulu. Tento nový biskupský chrám se stal centrem jakéhosi pomyslného domácího Jeruzaléma, jehož dalšími články byly kláštery premonstrátského řádu u Prahy na Strahově (Mons Sion), v Litomyšli (Mons Oliveti) a potažmo také v Želivi (Syloe), pojmenované po lokalitách nacházejících se v blízkosti míst utrpení Ježíše Krista. Sám Jindřich Zdík přijal totiž za pobytu v zámoří řeholi sv. Augustina a premonstráti (15) představovali přísnou reformu tohoto řeholního směru.
De civitate Dei
Obr. 7. Písař a iluminátor Hildebert a jeho pomocník Everwin.
Opis traktátu sv. Augustina De civitate Dei (1136).
   Neméně významným skutkem bylo zřízení rozsáhlejší písařské dílny, skriptoria (obr. 7), v němž byly opisovány především knihy s liturgickým obsahem a vznikaly také jedny z prvních listin na našem území; a také listy, jejichž prostřednictvím biskup udržoval kontakt s veličinami tehdejšího církevního světa, například sv. Bernardem z Clairvaux, zřejmě nejvýznamnější postavou 1. poloviny 12. století vůbec.27
Opis Augustinova traktátu O Boží obci
Obr. 8. SPES•AMOR•ATQUE FIDES•IVSTOS / LOCAT•HIC•BOEMENSES.
První čtyři čeští světci v Božím městě (všichni bez nimbu)
– naděje, láska a víra daly zde spravedlivé místo těmto Boemanům.
Vyobrazení sv. Vojtěcha, sv. Prokopa, sv. Václava a sv. Ludmily28
na titulní straně slavného Augustinova spisu O Boží obci (výřez).
   Se vznikem nové, původně patrně regulované kapituly souvisí také reorganizace církevní správy.29 Zdík do kapituly začlenil správce (arcikněze) šesti nejdůležitějších hradských (velkofarních) kostelů, kteří se tím pádem stali vizitujícími orgány kléru nově vznikající farní organizace na území bývalých velkofarních obvodů. Osobní vazby těchto šesti arcijáhnů s jejich původními kostely (Olomouc, Přerov, Spytihněv, Břeclav, Brno, Znojmo) byly zpřetrhány, jejich hmotné zajištění nyní vyplývalo z kanovnického postavení v rámci kapituly. Pro farní správce ve třech nejdůležitějších kostelích v zemi, totiž v centrech údělů,30 se nyní prosadil titul probošt (praepositus). Zdá se také, že Jindřich Zdík ve své diecézi zavedl pravidelné či alespoň časté synody kněžstva.

[Pokračování ...].

Libor Jan, Přemyslovská Morava (výňatek) (2006, s. 13-15).


Poznámky:

* Přemyslovci“ nazvala pražskou větev mojmírovského rodokmenu (a jejich moravské příbuzné) až romantizující historiografie 19. století (J. Žemlička 2000, s. 268). Srovnej „Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
1 Ota II. Olomoucký byl po Vladislavovi nejstarší z knížat (srovnej „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“) a měl podle Břetislavova stařešinského řádu (Kosmas II, 13) po něm nastoupit vládu. Pro jeho kandidaturu mluvil i fakt, že Otova a Vladislavova manželka byly sestry (Žofie a Richenza z Bergu). Jenže na poslední chvíli zasáhla Vladislavova matka, královna Svatava, a přiměla těžce nemocného syna, aby se usmířil se svým mladším bratrem Soběslavem a uznal ho za svého nástupce (Kosmas III, 58).
Čtvrtý den po Vladislavově smrti, 16. dubna 1125, byl Soběslav I. slavnostně nastolen (VDZKČ, I, 1999, s. 514).
2 O této Otově přísaze se zmiňuje Kosmas (III, 60).
3 Viz „Mnich sázavský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce. Bitvu popsal i „Kanovník vyšehradský k roku 1126“ a při té příležitosti se zmínil o přilbě svatého Václava. Srovnej také článek „Přilba jako atribut svatého Václava“.
4 Srovnej „Rodokmen Arpádovců“.
5 Soběslavův soud se spiklenci popisuje „Kanovník vyšehradský k roku 1130“.
6 Srovnej tab. 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140).
7 Podle Břetislavova stařešinského řádu by tomu tak „teoreticky“ opravdu bylo – viz výše pozn. 6. Jenže již Břetislav II., nejstarší syn krále Vratislava, se snažil prosadit, aby na stolec po něm mohli usednout jen jeho mladší bratři, v jejichž žilách kolovala královská krev (Kosmas III, 8). Napříště tak měli být z nástupnictví vyloučeni potomci králových bratrů (Konráda I. a Oty I.). Proto také v soupeření o pražský stolec neuspěli Oldřich a Litold (Konrádovi synové), i když „teoreticky“ byli v právu (Kosmas III, 15). Rovněž Vladislav I., údajně na naléhání matky (Kosmas III, 58), „odkázal stolec otcovského knížectví rodnému bratru Soběslavovi, i když nejstarším v rodě a právoplatným nástupcem byl tehdy „teoreticky“ Ota II. (syn Oty I.).
Soběslav pak obhajoval svoje nástupnictví jako po právu nabyté (srovnej Soběslavův denár na obr. 2 výše) a se svými odpůrci nekompromisně zúčtoval (Kanovník vyšehradský k roku 1130). Výhradně na svoji osobu zahleděný Soběslav chtěl z nástupnictví vyloučit i svoje synovce (např. Břetislava, syna Břetislava II., nechal zatknout a oslepit). Snažil se prosadit primogenituru; pro svého ještě nedospělého syna Vladislava vymohl, aby mu král Konrád podal praporec (Kanovník vyšehradský k roku 1138), aby po jeho smrti Vladislav mohl usednout na pražský stolec. Za této situace pak nějaké nepodložené domněnky o předurčení Konráda II. za Soběslavova nástupce (opírající se o chybné čtení a mylný výklad „Rytého nápisu“) nejsou vůbec na místě.
8 O Konrádově sňatku v Uhrách jsme informováni z Letopisu tzv. Kanovníka vyšehradského k roku 1134.
9 Pokud více než 100 let je „něco málo“, pak by měl autor pravdu. Rotunda Nanebevzetí P. Marie a později i sv. Kateřiny byla vybudována spolu s hradem neznámé podoby za Břetislavovy správy Moravy někdy v letech 1019-1034 a tehdy byla také celá vymalována. Pochopitelně včetně fundátorského páru ve 3. pásu po obou stranách vítězného oblouku při vstupu do apsidy. Souvislost s Konrádovou svatbou v Uhrách v roce 1134 tu tedy není   ž á d n á . Kromě toho od roku 1131 byla tato znojemská hradní kaple již v majetku olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka. Srovnej článek „Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
10 Za své správy Moravy (1019-1034) Břetislav zajišťoval její jižní hranici. Nové (menší) hrady zakládal většinou poblíž původních velkomoravských hradišť: Břeclav (Lautenburch) – Pohansko (Lovětíngrad), Hodonín (nebo Hrůdy u Petrova) – Valy u Mikulčic, Podivín – Děvín (Dowina) (nebo Pohansko u Nejdku), Strachotín (Vysoká zahrada) – Louka sv. Petra, Znojmo – Hradiště sv. Hypolita. Byl to patrně opět Břetislav, kdo tuto linii hradů při jižní hranici Moravy doplnil o hrady: Vranov, Bítov, Rokyten, Hrádek u Jaroslavic (CDM 1, č. 141; CDB 1, č. 382).
K datování stavby rotundy A. Merhautová (1988, s. 302-303) poznamenala: „Podle zjištění archeologů, shrnutých J. Poulíkem, lze vybudování rotundy a hradu spojovat s 11. stoletím. Tento názor by podporovaly dvě již V. Richterem citované zmínky o Znojmu, zapsané sice ve 12. století, ale obsahem se hlásící do doby českého knížete Břetislava I., kdy bylo Znojmo označeno jako »urbs« (CDB I, č. 382, s. 358 ad.), a dále do doby Vratislava II., kdy je ve Znojmě zmiňováno tržiště a most (CDB I, č. 386, s. 368 ad.). Hrad a rotunda se v těchto zmínkách sice neobjevují, ale pojem »urbs« existenci hradu potvrzuje. Víme-li dále, že Morava byla natrvalo připojena k Čechám knížetem Oldřichem kolem roku 1019 a poté celá spravována Břetislavem (i v letech 1035-1055, kdy byl českým knížetem), jeví se dostatečně dlouhé údobí Břetislavovy správy pro vznik znojemského hradu nejvhodnějším. Břetislav nepochybně zajišťoval nově získanou Moravu a to právě pohraničními hrady. Mezi »údělníky« byla Morava rozdělena až po Břetislavově smrti v roce 1055 (ne, stalo se to nejméně o rok, o dva dřív, ještě za Břetislavova života, viz Kosmas II, 15 – pozn. PŠ) a poté bylo již pozdě s výstavbou pohraničních hradů začínat. Nastíněné okolnosti spolu s citovanými zprávami a archeologickými zjištěními dovolují závěr, že hrad Znojmo s rotundou byl vybudován za Břetislava I., ještě spíše asi do roku 1035, kdy Břetislav ještě nebyl českým knížetem“.
To potvrdil i archeologický průzkum. J. Kovárník (1997, s. 7) k tomu uvádí: „Další sondážní práce, zaměřené na datování osídlení ostrožny znojemského hradu, byly provedeny v podzemních prostorách hradu v roce 1982 (J. Kovárník 1984, 1987). Zjištěn byl průběh silné zdi, zbytky dřevohlinité konstrukce (13. století a pravděpodobně starší) a nad pravěkou vrstvou nejstarší slovanské osídlení s nálezy keramiky z 10.-11. století“.
Později A. Merhautová (2000, s. 54) svoje poznatky ještě doplnila: „Byla-li Morava připojena k Čechám asi roku 1019, pak zajišťování její jižní hranice nemohlo být zřejmě časově příliš odsouváno, mělo-li mít smysl. Proto byl stavebníkem znojemského hradu nejspíše Břetislav, ať jako moravský údělník nebo v prvních letech své vlády na českém trůně. Pravděpodobné je to i proto, že zřejmě Břetislav založil i hrad v Břeclavi, pod jménem Lautenburch uváděný k roku 1056 (B. Samek 1994, I, heslo: Břeclav) jako existující a nikoliv toho roku založený, který měl ochrannou funkci obrany hranice jako hrad znojemský (také Kosmas II, 21 se k roku 1067 zmiňuje o hradu Podivíně jako již delší dobu existujícím – pozn. PŠ). Konečně i zjištění B. Klímy (1995, s. 218-219; 1997, s. 173), že Hradiště sv. Hypolita bylo v 10. století postiženo velkou zkázou a přesto, že ještě dále   p ř e t r v á v a l o   (B. Klíma 1997, s. 173, se zmínil o nálezu základů rotundy, kterou tehdy kladl do 11. století – pozn. PŠ), ztrácelo postupně na významu, by nasvědčovalo předpokladu, že Břetislav byl stavebníkem i hradu znojemského“.
Právě o posledně citovanou zmínku B. Klímy zřejmě opřel L. Jan svoji mylnou domněnku, že Břetislav nemohl stavět rotundu na znojemské hradní ostrožně, když ji v té době stavěl na Hradišti sv. Hypolita. Autor pak evidentně dál již   n e s l e d o v a l   pokračující archeologický výzkum B. Klímy na Hypolitu v jižním předpolí rotundy („historik“, který bedlivě nesleduje historické dění kolem stavby, o níž opřel svůj nápad; tak to je opravdu velmi zarážející), kde bylo nalezeno a prozkoumáno několik vrstev hrobů, nejníže velkomoravských, které stavbu rotundy respektovaly. B. Klíma ji poté označil za stavbu velkomoravskou (2. pol. 9. století), čili Břetislav ji rozhodně stavět nemohl (srovnej např. B. Klíma 1999, s. 31; týž 2000, s. 63). Ničím nepodložený nápad L. Jana, že Břetislav budoval hrad a rotundu na Hypolitu, tím padá. Dokazuje navíc jeho naprostý nezájem o tuto lokalitu.
11 Není žádný důvod pochybovat o tom, že znojemská rotunda původně nesla zasvěcení Nanebevzetí P. Marie. Tuto „novinku“ přinesl rytý nápis, objevený v roce 1949 ve výši očí v přízemním pásu na západní stěně rotundy pod malovaným konsekračním křížem. Svátek „Nanebevzetí P. Marie“ (resp. v byzantském pojetí „Zesnutí Bohorodičky“) připadá na 15. srpna. Tento svátek respektuje podélná osa rotundy, která je od přímého směru Z-V odkloněna asi o 15 stupňů k severu (uvádí se také 16,5 nebo 20 stupňů), neboť v tomto směru vyšlo slunce v den uvedeného svátku v době založení rotundy – viz toto sole oriente (L. E. Havlík 1998, s. 14-15; L. J. Konečný 2005, s. 29; K. Dvořáková-M. Hotárek 2008, s. 51). Původnímu staršímu zasvěcení odpovídá i mariologický cyklus, který se dodnes zachoval v neúplné podobě pouze ve 2. pásu maleb. Jeho druhá polovina ve 4. pásu maleb, původně nepochybně zakončená právě obrazem „Zesnutí Bohorodičky“, byla později postupně (v dalších dvou fázích) přemalována devatenácti postavami pražských knížat od Bořivoje, prvního křesťanského knížete Čechů, po Soběslava I., za jehož vlády byla výzdoba rotundy dokončena (P. Šimík 2004, s. 100, 102). Srovnej P. Černý (1997, s. 86), Z. Všetečková (1997, s. 95) a zejména J. Kachlík (2004, s. 20-24). Později byla nazývána jen rotunda sv. Kateřiny, nejspíš právě proto, že obraz „Zesnutí Bohorodičky“ (resp. Nanebevzetí P. Marie) byl ze stěny rotundy odstraněn (přemalován).
12 V článku „Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum je doloženo, že Konrád II. Znojemský ani jeho manželka na malbě v rotundě vyobrazeni být nemohou. L. Jan tuto mylnou informaci opsal z pomýlené hypotézy B. Krzemieńske. Od roku 1131 rotunda jednak Konrádovi již nepatřila (viz níže pozn. 27), jednak v takových případech je v pozici fundátora vždy vyobrazen zakladatel stavby – první fundátor, nikoli donátor její výmalby. Ale v takovém případě by zase nemohl fundátor rotundy držet v rukou model podélného kostela s věží. Takové věci však autorovi zřejmě vůbec nedocházejí.
13 Opět opsaná mylná informace. L. Jan zřejmě uvěřil rétorice pražských vědců, kteří svorně tvrdí, že v raném středověku si křesťané v kaplích a kostelech malovali po stěnách pohany. Asi se s tímto   u n i k á t n í m   jevem běžně setkával při své práci. „Unikátní“ je však pouze názor, který tu L. Jan jen reprodukuje, ničeho dalšího už zřejmě schopen není, natož rozpoznat, že se jedná o pyramidální nesmysl. Srovnej článek „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
14 Na opisování nesmyslů z cizích hypotéz, jak se zdá, je L. Jan kadet. Jako historik ovšem mohl prohlásit, že malbám nerozumí; ale zřejmě rozumí všemu. Srovnej článek „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
15 O žabomyších sporech „odborníků“ viz Komentář níže aneb Když se dva perou...
16 U Mnicha sázavského k roku 1137 čteme jméno Lupolt. V odborné literatuře je syn Bořivoje II. nazýván Lupold (1135-1137). Srovnej např. VDZKČ (1999, I, s. 745, 750).
Jako Litold, resp. Litolt, a to i v Kosmově kronice (Kosmas III, 9, 12, 14), je uváděn syn Konráda I. ze znojemského údělu (1092-1099, 1101-1112). Viz např. VDZKČ (1999, I, s. 744, 752).
17 Každý panovník chtěl ukázat svým příbuzným na Moravě, kdo je v zemi pánem, aby nezapomněli na Břetislavova slova, která pronesl na úmrtním loži v Chrudimi (Kosmas II, 13). Srovnej nástup Spytihněva II. na stolec (Kosmas II, 15), uspořádání poměrů na jihozápadní Moravě Břetislavem II. (Kosmas III, 9), Vladislavovo zatčení Oty II. (Kosmas III, 34), vypuzení Soběslava z Moravy (Kosmas III, 51), atd.
18 Viz Kanovník vyšehradský k roku 1126.
19 Nejedná se však o žádné „podezření“, ale prostý fakt, který zaznamenal ve své kronice Kosmas (III, 51) v souvislosti se Zdíkovou cestou do Jeruzaléma v roce 1123 (J. Kadlec 1991, I, s. 114).
20 Zdíkův otec sám v zahraničí studoval (Kosmas III, 59) (J. Kadlec 1991, I, s. 114) a není důvod domnívat se, že by stejnou možnost neposkytl i svému synovi. Ostatně jako kanovník, a později děkan pražské kapituly si to jistě mohl dovolit. Čili zvažovat zde jakousi míru „pravděpodobnosti“ je poněkud „neobvyklé“, zatímco v jiných případech by pochybnost byla naopak více než na místě (viz Komentář níže).
21 Zde má autor patrně na mysli již výše zmíněnou Zdíkovu cestu do Jeruzaléma – viz pozn. 18.
22 Na Moravě byl biskup Jindřich Zdík „pravou rukou“ knížete Soběslava.
23 Zdíkova první cesta do Jeruzaléma se uskutečnila v roce 1123 (viz pozn. 18), kdy ještě nebyl biskupem. O jeho druhé cestě do Svaté země, ovšem počátkem roku 1137, se zmiňuje Kanovník vyšehradský k roku 1137. Ignorance L. Jana k historickým pramenům zde dostoupila vrcholu, když si   „ p o p l e t l “   (?) počátek roku s jeho koncem a Velikonoce s Vánocemi. Bylo to zřejmě nad jeho rozlišovací schopnosti. Takže již nenalévat, prosím.
24 Ze své první cesty do Jeruzaléma si Jindřich Zdík přivezl ostatek sv. Kateřiny, který pak vložil do oltáře v rotundě Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě (J. Klobušický 2004, s. 159). Viz „Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
25 Prvním fundátorem olomoucké baziliky sv. Václava byl již Václavův otec, Svatopluk Olomoucký (Z. Měřínský 2009, s. 227), jak je patrné z krycí desky tumby z červeného mramoru (obr. 5), umístěné v bazilice (P. Michna-M. Pojsl 1988, s. 72-73; J. Kadlec 1991, I, s. 115; M. Pojsl 2007, s. 6), a ze Svatoplukova denáru (Š 179 A), na němž je vyobrazen s modelem podélného kostela s věží v rukou (obr. 4) (J. Šmerda 1996, s. 81). Posvěcení kostela, v pátek 30. června 1131, se uskutečnilo za přítomnosti českého knížete Soběslava I., který za tím účelem vážil cestu z Prahy do Olomouce (R. Vojkovský 2007, s. 10).
26 B
27 Bernard z Clairvaux (1090-1152), významný středověký teolog, filosof a myslitel, člen nově vzniklého Cisterciáckého řádu, ve svých 25 letech zakladatel cisterciáckého kláštera v Clairvaux. Byl autorem přísných řeholních pravidel, která usilovala o obnovu původní přísnosti benediktinské řehole. Pod jeho vedením vzniklo 68 klášterů řádu. Je autorem traktátu O milosti a svobodném rozhodování. Jeho výklad biblické knihy Píseň písní, v němž vyložil postavu nevěsty jako obraz Panny Marie, výrazně přispěl ke středověkému pojetí mariánské úcty.
28 Z této iluminace (obr. 8), vzniklé rovněž v olomouckém skriptoriu, vyplývá, že v době Zdíkova moravského biskupování pro moravské světce, sv. Cyrila a Metoděje, už nebylo v Božím městě místo. „Tam, kde vládla latina, nebylo ani liturgické úcty sv. Cyrila a Metoděje, protože nebylo příslušných latinských liturgických textů a nebylo ani církevní autority, která by tento kult v latinské bohoslužbě zavedla“ (...) „Ani v moravském oficiálním církevním kalendáři, zvaném Horologium Olomucense z roku 1136-1137 nejsou Cyril a Metoděj zmíněni. Nevyskytují se z té doby ani žádné cyrilometodějské legendy, jistě proto, že jich nebylo potřeba, když se neslavil žádný svátek, pro nějž by byly určeny“ (V. Tkadlčík 1995, s. 9, 20).
Proto ani výmalba znojemské rotundy (oráčská scéna) nemohla zůstat v původní podobě, pořízené za Břetislavovy správy Moravy (cca 1025-1030), tzn. král-oráč Rostislav s Písmem v ruce a po jeho boku KonstantinMetoděj. Viz „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec a „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
29 K této reorganizaci došlo v roce 1131, kdy si Zdík nechal darovat od Soběslava šest hradských kostelů i s jejich majetkem a Zdík z nich učinil střediska šesti arcijáhenství – přerovského, olomouckého, spytihněvského, břeclavského, brněnského a znojemského (J. Kadlec 1991, I, s. 118; A. Vidmanová 1997, s. 52; M. Bláhová 1999, I, s. 535). O tomto darovacím aktu se autor pro jistotu vůbec nezmiňuje, ani rok raději neuvádí, konstatuje jen výsledný stav věcí, ale nedokázal z něj vyvodit patřičné závěry (viz Komentář níže).
30 Tj. ve Znojmě, Brně a Olomouci – viz mapka „Moravské úděly“.

Petr Šimík (2009).

Komentář:
Poslední informaci o Zdíkově reorganizaci církevní správy na Moravě (viz text výše) autor článku L. Jan buď nevzal dostatečně na vědomí, nebo vůbec nedomyslel její důsledky. Zřejmě neumí pracovat s historickými fakty, neboť na s. 13 uvedl, že v roce 1134, kdy se Konrád II. Znojemský ženil, získala rotunda Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě zcela unikátní výzdobu zachycující nejen postavy donátorů, tj. knížete   K o n r á d a   II.   a jeho manželky Marie Srbské, ale také scénu s [pohanem]   P ř e m y s l e m   Oráčem a dále dva pruhy postav přemyslovských vládců, o jejichž identifikaci se dodnes vedou   v á š n i v é   s p o r y “ . Čili snůška několika opravdu naprosto neskutečných   b l á b o l ů . Zřejmě se vůbec neobtěžoval do rotundy ani do Sborníku z 2. konference o znojemské rotundě (2004) alespoň nahlédnout. Srovnej článek „Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
   Také M. Wihoda (2006, s. 34, 50) ve stejném Sborníku (Sága moravských Přemyslovců) přispěchal se svojí troškou do mlýna: prvního křesťanského knížete Čechů, Bořivoje, představuje na snímcích z rotundy jako knížete Břetislavasv. Václava s přilbou dokonce jako „údělníka Oldřicha Brněnského. Rotundu prý nechal vystavět „první znojemský údělník Litold jako soukromou knížecí kapli nedlouho po roce 1100 v souvislosti s přeložením centra provincie z Hradiska sv. Hypolita do dnešní polohy (srovnej výše pozn. 10). Snad někdy po roce 1134 byla rotunda vyzdobena   u n i k á t n í m   cyklem maleb s přemyslovskou tematikou. M. Wihoda asi zapomněl, že už v roce 1100 měl na hradě Znojmě (nikoliv na Hypolitu) Bořivoj II. svatbu s Helbirkou (Kosmas III, 12), což znamená, že na znojemském hradě tehdy rotunda i s malbami už dávno stála, jak dokládají např. jeho denáry (Bořivoj II. ji rozhodně nestavěl ani nevymaloval, neměl na to dostatek času). Centrum provincie přeložil na nově vybudovaný znojemský hrad již Břetislav (viz výše pozn. 10) za své správy Moravy (1019-1034). Litold stavěl, jak je patrné z jeho denárů (viz výše obr. 3 a níže obr. 9) kapli sv. Mikuláše, předchůdkyni pozdějšího kostela. Úcta sv. Mikuláše se sice na Moravu dostala už s byzantskou misí v 9. století, znovu vešla ve známost po roce 1087, kdy byly ostatky světce převezeny z maloasijské Myry do jihoitalského Bari, odkud se částečky ostatků dostaly do Znojma, na Sázavu i do Prahy“ (L. E. Havlík 1998, s. 24).

Litolduv-denar
Obr. 9. Denár Litolda Znojemského (Š 446 R) (1092-1099, 1101-1112).
Biskup sv. Mikuláš Myrský (†350?) s mitrou a berlou, v opisu +S NICOLAVS.

   V roce 1134 byly malby   d o k o n č e n y   (III. fáze) a ve stejném roce olomoucký biskup Jindřich Zdík znojemskou rotundu posvětil (viz „Rytý nápis“). Proto „po roce 1134“ už nikdo „unikátním [pohanským] cyklem“ rotundu nezdobil. Čili opět jen plácnutí do vody.
    O identifikaci panovníků, vyobrazených ve znojemské rotundě ve dvou řadách nad sebou (ve 3. a 4. pásu), se sice vedou žabomyší spory, jak výše uvedl L. Jan, ale jen mezi „odborníky“, kteří dosud vůbec netuší, co je v rotundě ve skutečnosti namalováno: 
  1. zda posledním vyobrazeným knížetem ve 4. pásu je Soběslav I. (†1140) (A. Merhautová 1983, 1988, 2000, 2009; D. Třeštík 2009), nebo Vladislav I. (†1125) (B. Krzemieńska 1985, 2000; M. Bláhová 2003; D. Třeštík 2006; V. Vaníček 2007; J. Kovárník 2008) nebo dokonce Konrád I. (†1092) (L. Konečný 1997; L. J. Konečný 2005),
  2. zda je vynechán Vladivoj (A. Merhautová; M. Bláhová; L. J. Konečný), protože nebyl »Přemyslovec« (jenže nejspíš byl), anebo vynechán není (B. Krzemieńska; D. Třeštík), či zda zcela chybí první tři křesťanští panovníci Čechů
: Bořivoj, Spytihněv a Vratislav (L. J. Konečný),
  3. zda jsou některé postavy se štítem a kopím s praporcem zdvojeny (čtyři „údělníci“, kteří pak dosáhli pražského stolce: Břetislav I., Vratislav II., Konrád I. Brněnský, Svatopluk Olomoucký) (B. Krzemieńska), anebo nejsou (ztrojený má být jen Přemysl v čele jízdní družiny, pak jako oráč za pluhem, nakonec jako první z knížat se štítem a kopím s praporcem ve 3. pásu, a zdvojený má být údajně Konrád I., mladší bratr Vratislava II., jako donátor s kostelem v rukou ve 3. pásu a znovu za vyobrazením krále jako poslední figura v plášti ve 4. pásu) (L. J. Konečný),
  4. zda postava krále ve 4. pásu je vyčleněna mimo posloupnost knížat a přesunuta na význačné místo proti apsidě (A. Merhautová; B. Krzemieńska; D. Třeštík), nebo zda je v této pozici naopak na svém místě (L. J. Konečný),
  5. zda panovníci bez pláště ve 4. pásu jsou „údělníci“ (J. Mašín; A. Friedl; B. Krzemieńska; Z. Všetečková, M. Wihoda; L. Jan; V. Vaníček; J. Kovárník; A. Merhautová; D. Třeštík; Z. Měřínský), nebo „následníci“ (L. J. Konečný),
  6. zda je Václav vyobrazený čtvrtý v plášti ve 3. pásu jen jako kníže (A. Merhautová), sedmý v plášti ve 3. pásu (J. Kovárník), nebo první v plášti ve 4. pásu jako světec (L. J. Konečný),
  7. zda v čele jízdní družiny ve 3. pásu je vedoucí Libušiných poslů (A. Merhautová; D. Třeštík), nebo sám Přemysl (A. Friedl; L. J. Konečný),
  8. zda v oráčské scéně pohan Přemysl zastupuje Krista (J. Bažant), nebo zda výjevem Povolání Přemysla byl dán novému státu nejen nový panovník, ale zejména nový soudce (Z. Všetečková), či zda si Přemyslovci přivlastnili panovnický rituál Čechů (oni sami tedy nebyli Češi!), který byl historizován (V. Vaníček),
  9. zda čtvrtá postava oráčské scény ve 3. pásu s diadémem se dvěma stuhovými závěsy v rukou je muž (A. Friedl; D. Třeštík; A. Merhautová), nebo žena (L. J. Konečný),
10. zda za oráčskou scénou ve 3. pásu následují nikdy neexistující mytická pohanská knížata počínaje Přemyslem (A. Friedl; L. J. Konečný), anebo první pražští křesťanští panovníci počínaje Bořivojem (B. Krzemieńska; A. Merhautová; D. Třeštík),
11. zda donátorem rotundy s podélným kostelem v rukou je Konrád II. Znojemský (J. Mašín; A. Friedl; B. Krzemieńska; J. Bažant; M. Wihoda; L. Jan; V. Vaníček; J. Kovárník; A. Merhautová; D. Třeštík; Z. Měřínský), anebo Konrád I. Brněnský (L. J. Konečný),
12. zda malby vznikly najednou a současně v roce 1134 (B. Krzemieńska; L. Jan; V. Vaníček; J. Kovárník; A. Merhautová; D. Třeštík; Z. Měřínský), resp. ještě později (M. Wihoda), anebo naopak dříve – již v roce 1091 (L. J. Konečný),
13. zda rotunda byla postavena před rokem 1034 za Břetislavovy správy Moravy (A. Merhautová; B. Krzemieńska; L. Konečný), anebo koncem 11. století (L. J. Konečný; L. Jan), či dokonce až po roce 1100 (M. Wihoda); 
14. zda byla rotunda původně plochostropá (A. Friedl; A. Merhautová; L. Konečný), nebo se stavěla od počátku zaklenutá (L. J. Konečný).
   Přitom je identifikace panovníků naprosto jasná, průkazná a doložená, stejně jako postupný vznik maleb ve třech fázích (P. Šimík 2004, s. 78-123), a nikdo ji dosud   s e r i ó z n ě   nevyvrátil (srovnej např. naivní pokus A. Merhautové 2009). Výklad najdete v článcích „Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen, „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec, „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“, „Přilba jako atribut sv. Václava“, „Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“, „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ do roku 1140, „Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy, „Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum, „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci. Můžeme proti tomu protestovat, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat.
   To jen někteří skuteční „odborníci“, v tomto případě dvojice podařených historiků z Brna, – L. Jan (2006, s. 13) a jeho univerzitní kolega z Filosofické fakulty M. Wihoda (2006, s. 34, 50) – se svými zastydlými názory, pevně tkvícími ještě v 19. století, se stále snaží, snad jen pro obveselení společnosti, prosadit na stěny moravské křesťanské kaple pohanské bludy pražských „vědců“ (srovnej B. Krzemieńska-A. Merhautová-D. Třeštík 2000, s. 7-9, 17-18, 55-56, 62-63, 65-66, 69-70, 71-72, 74-75, 77-78, 80-82, čili „Czech šmejd roku 2000 české historické vědy“):
o třech fázích výmalby rotundy jako o vzniku veškerých maleb najednou a současně až v roce 1134 (nebo dokonce později),
o moravském křesťanském králi-oráči Rostislavovi jako o vyobrazení a glorifikaci českého pohana Přemysla v moravské křesťanské kapli,
• o byzantských věrozvěstech, Konstantinovi-Cyrilovi a Metodějovi, dnes spolupatronech Evropy, jako o Libušiných poslech,
• o velkomoravských a předvelkomoravských panovnících ve 3. pásu jako o „přemyslovských vládcích“,
• o pražských panovnících bez pláště s lenním praporcem v ruce ve 4. pásu, tzn. o Břetislavových „předchůdcích“ na pražském stolci, jako o „moravských údělnících“,
o svatém Václavovi v přilbě (viz výše pozn. 3) bez pláště s praporcem v ruce jako o „údělníkovi“ Oldřichovi Brněnském,
o Rostislavovi, fundátorovi Metodějova moravského arcibiskupství, s modelem podélného   k o s t e l a   s věží v rukou jako o druhém donátorovi   r o t u n d y   Konrádovi II., ap.


   Dlužno ještě podotknouti, že na internetových stránkách majitele rotundy, města Znojma, i jejího odborného správce, Jihomoravského muzea ve Znojmě, prezentuje J. Kacetl (historik JMM ve Znojmě), jako „tu jedinou správnou a platnou“, hypotézu brněnského historika umění L. J. Konečného (2005) (Muzeum města Brna). Proč tedy autoři výstavy „Sága moravských Přemyslovců“ (2006), v čele s D. Cejnkovou (Muzeum města Brna), sáhli po hypotéze B. Krzemieńske (1985)?
   V hypotéze L. J. Konečného se totiž nevyskytují „moravští údělníci“, nýbrž jen Konrádovi „následníci“, a autoři zřejmě chtěli návštěvníkům výstavy představit, jak její název napovídá, i vyobrazení moravských »Přemyslovců«. Ty na znojemské malbě shledala a identifikovala (i když tam ve skutečnosti nejsou) právě B. Krzemieńska (1985, 2000) v podobě devíti postav se štítem a kopím s praporcem ve 4. pásu, které jsou vyobrazeny bez pláště
   1.
 Břetislav I. (jako správce ještě nedělené Moravy), 2. Vratislav II. (jako olomoucký údělník), 3. Konrád I. Brněnský, 4. Ota I. (zprvu znojemský, pak olomoucký údělník), 5. Oldřich Brněnský (v přilbě), 6. Litold Znojemský, 7. Ota II. Olomoucký, 8. Svatopluk Olomoucký, 9. Václav Olomoucký. 
   Ti v roce 1134 žijící, Vratislav Brněnský a Konrád II. Znojemský, prý mezi údělníky bez pláště vyobrazeni nejsou (Vratislav Brněnský na malbě zcela chybí, zatímco Konrád II., ač pouhý údělník, je tu zobrazen v plášti, ovšem „jen“ jako donátor), tak jako tehdy žijící a vládnoucí kníže Soběslav I. prý není zastoupen mezi panovníky v plášti.
   V katalogu výstavy vtipně řešeném jako příloha dobového tisku s názvem „Přemyslovské svitky“ v rubrice „Galerie slávy“ bylo pak z dvaceti sedmi postav se štítem a kopím s praporcem v rotundě vybráno a otisknuto 14 barevných fotografií s následujícími popisy (ve výběru a pořadí fotografií nehledejte nějaký systém nebo řád, žádný v něm není):

Poř. č. Popis v katalogu Kde se postava z fotografie nalézá na malbě Kdo je to ve skutečnosti
I. Oldřich 2. postava v plášti s mitrou ve 4. pásu Spytihněv II. [19]
II. Břetislav I. 3. postava v plášti s mitrou ve 4. pásu Vratislav II. [20]
III. Spytihněv II. 4. postava v plášti ve 4. pásu Konrád I. Brněnský [21]
IV. Svatopluk Olomoucký 8. postava bez pláště ve 4. pásu Boleslav III. [16]
V. Konrád Brněnský 6. postava v plášti ve 4. pásu Bořivoj II. [23]
VI. Břetislav II. 7. postava v plášti ve 4. pásu Svatopluk Olomoucký [24]
VII. Bořivoj II. 8. postava v plášti ve 4. pásu Vladislav I. [25]
VIII. Vratislav II. 9. postava v plášti ve 4. pásu s královskými insigniemi korunou a žezlem Vratislav II. [26] (zde se autoři nemohli netrefit)
IX. Vladislav I. 10. postava v plášti ve 4. pásu Soběslav I. [27]
X. Ota I. Olomoucký 4. postava bez pláště ve 4. pásu Václav [12]
XI. Oldřich Brněnský 5. postava bez pláště v přilbě ve 4. pásu svatý Václav [13]
XII. Litold Znojemský 6. postava bez pláště ve 4. pásu Boleslav I. [14], bratrovrah
XIII. Ota II. Černý 7. postava bez pláště ve 4. pásu Boleslav II. [15]
XIV. Konrád II. Znojemský postava   v p r a v o   od apsidy ve 3. pásu v plášti a v dlouhých bílých svatebních šatech fundátorka s liturgickým kalichem v rukou (nevěsta Beránkova)

   Autorům výstavy se tak podařilo velmi nenápadně odhalit asi největší tajemství znojemských maleb, a sice, že moravský údělník Konrád II. Znojemský (uvedený pod č. XIV) byl ve skutečnosti   ž e n a . Podle B. Krzemieńske je ovšem Konrád II. Znojemský vyobrazený v plášti   v l e v o   od apsidy jako donátor s modelem podélného kostela s věží v rukou (do výčtu postav se štítem a kopím s praporcem proto nepatří). Postavy zbývajících čtyř „údělníků“ bez pláště (podle B. Krzemieńske výše) nikdo ze sedmnáctičlenného autorského kolektivu zřejmě nedokázal na fotografiích identifikovat a tudíž je raději ani neotiskli, i když místa bylo dost.
   Tož tak se to má s našimi brněnskými „odborníky“.

Petr Šimík (2009).

Srovnání:
Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
Břetislav, jeho synové a vnuci“ aneb Navázal Břetislav „vědomě“ na slavnou velkomoravskou tradici?
Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem“.
Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.
Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“.
Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
Ohlasy: „L. J. Konečný × P. Šimík“.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
Legendy: „Beatus Cyrillus“.
Kroniky: „Granum Catalogi praesulum Moraviae“ aneb Neprávem přehlížený moravský pramen.
Kroniky: „Granum k roku 886“ (po přepočtu 863) o křtu (?) Rostislava, krále Moravy, z rukou sv. Cyrila.
Kroniky: „Granum k roku 891“ (po přepočtu 868) o přinesení ostatků sv. Klimenta do Říma (klíč).
Kroniky: „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!).
Kroniky: „Granum k roku 900“ (po přepočtu 877) o úmrtí Rostislava, krále Moravanů.
Kroniky: „Dětmar k roku 1002“ – předání či stvrzení léna bylo symbolizováno předáním kopí s   k o r o u h v í .
Kroniky: „Dětmar k roku 1002“ – Vladivoj přijal Čechy v léno.
Kroniky: „Dětmar k roku 1003“ – polský Boleslav odmítl převzít od krále Čechy v léno.
Kroniky: „Dětmar k roku 1004“ – král obdařil Jaromíra všemi poctami, kterých se dostalo jeho otci.
Kroniky: „Dětmar k roku 1012“ – Oldřich přijal vládu od krále jako dar.
Kroniky: „Kosmas k roku 1055“ – „aby vždy nejstarší držel nejvyšší moc a aby všichni byli pod jeho panstvím“.
Kroniky: „Kosmas k roku 1091“ – paní Virpirk ke králi Vratislavovi: „...a zemi, jež je tvá...“.
Kroniky: „Kosmas k roku 1099“ – Bořivoj (II.) obdržel korouhev z ruky císařovy).
Kroniky: „Kosmas k roku 1101“ – císař dal Oldřichovi Brněnskému odznaky knížectví a korouhev.
Kroniky: „Kosmas k roku 1109“ – král Jindřich potvrdil Otu za knížete.
Kroniky: „Kosmas k roku 1110“ – král vrátil Vladislavovi I. vládu.
Kroniky: „Kosmas k roku 1110“ – „země moravská i její správcové jsou vždy pod mocí knížete českého“.
Kroniky: „Mnich sázavský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (král odevzdal Soběslavovi praporec).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (přilba svatého Václava).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1134“ o svatbě Konráda II. Znojemského v Uhrách.
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1137“ o druhé cestě Jindřicha Zdíka do Jeruzaléma.
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1138“ – Vladislav převzal praporec od krále.
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1140“ – Vladislav II. přijal od krále praporec.
Kroniky: „Druhý pokračovatel Kosmův k roku 1260“ o bitvě u Kressenbrunnu (přilba svatého Václava).
Dokumenty: „Soběslavova listina z roku 1130“ aneb Soběslav I. po „své »přemyslovské« rodině“ ani nevzdechl.
Dokumenty: „Egregiae virtutis“ aneb Konstantin a Metoděj ustanoveni spolupatrony Evropy (1980).
Dokumenty: „Slavorum Apostoli“. Encyklika papeže Jana Pavla II. (1985) k 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje.
Dokumenty: „Moravský král a světec“. K pravoslavnému svatořečení sv. Rostislava 30. října 1994 v Brně.
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Tabulka 14: „Srovnání Kristiánovy a Kosmovy verze přemyslovské pověsti“.
Tabulka 15: „Životní data moravského krále Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 17: „Arcibiskupové a biskupové moravští“.
Tabulka 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140).
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Osobnosti: „Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“. Ke kanonizaci sv. Rostislava pravoslavnou církví.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Stříbrný terčík se sokolníkem ze Starého Města na Moravě“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Sokol přinášející vládu-království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Symbolika: „Jak biskupská mitra měnila svoji podobu“.
Komentáře: „Největší archeologický podvod století“ aneb Pražská archeologická mafie zasahuje.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Aktuality: „Nově otevřený Památník Velké Moravy ve Starém Městě“ aneb Budeme následovat »lživé učitele«?
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?
Otázky: „Je možné, aby na řadovém zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?
Otázky: „Mohl být Bořivoj, vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?
Otázky: „Kdo je vyobrazený na titulní iluminaci Svatovítské apokalypsy? Spytihněv II., nebo Vratislav II.?
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).
Legenda o životě Rostislava, krále Moravanů, který se svou vírou a utrpením stal se svým národem svatým“.

Literatura:
• Jaromír Kovárník: Terénní archeologický průzkum na jižní a jihozápadní Moravě. In: PV AÚB 1982, Brno 1984, s. 94-100.
• Jaromír Kovárník: Terénní archeologický průzkum na Znojemsku. In: PV AÚB 1985, Brno 1987, s. 75-77.
• Pavel Michna-Miloslav Pojsl: Románský palác na olomouckém hradě. Archeologie a památková obnova. MaVS, Brno 1988.
• Jaroslav Kadlec: Přehled českých církevních dějin I. Zvon, Praha 1991.
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.
• Život svatého knížete velkomoravského Rostislava. In: Svatý kníže Rostislav. Kanonizace svatého Rostislava, knížete Velkomoravského, Pravoslavnou církví v Českých zemích a na Slovensku 29. X. 1994 Prešov / 30. 10. 1994 Brno. Edd.: Arcibiskup pražský, Metropolita Českých zemí a Slovenska ThDr. Dorotej, prot. Prof. ThDr. Pavel Aleš a kol. Pravoslavné vydavatelství, Olomouc 1994.
• Vojtěch Tkadlčík: Cyrilometodějský kult na křesťanském Západě. Olomouc 1995.
• Lubomír E. Havlík: Život a utrpení Rostislava, krále Moravanů. In: Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1995. MNK, Brno 1996, s. 85-230.
• Bohuslav Klíma: Znojemská rotunda ve světle archeologických výzkumů. MU, Brno 1995.
• Jan Šmerda: České a moravské denáry. Katalog mincí českého státu od X. do počátku XIII. století. Datel, Brno 1996.
• Jaromír Kovárník: Dějiny zkoumání a památkové ochrany znojemské rotundy. Sborník vědecké konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. Pavel Ciprian. JMM, Znojmo 1997, s. 4-12.
• Bohuslav Klíma: Znojemská rotunda ve světle archeologických výzkumů. Sborník vědecké konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. Pavel Ciprian. JMM, Znojmo 1997, s. 12-18, 173.
• Martin Wihoda: Znojemští údělníci v politickém a mocenském systému přemyslovské monarchie. Sborník vědecké konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. Pavel Ciprian. JMM, Znojmo 1997, s. 18-45.
• Libor Jan: Několik poznámek k nejstarší církevní organizaci na Znojemsku. Sborník vědecké konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. Pavel Ciprian. JMM, Znojmo 1997, s. 46-50.
• Anežka Vidmanová: Poznámky k datačnímu nápisu v kapli sv. Kateřiny ve Znojmě. Sborník vědecké konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. Pavel Ciprian. JMM, Znojmo 1997, s. 50-58.
• Zuzana Všetečková: Christologický cyklus v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Sborník vědecké konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. Pavel Ciprian. JMM, Znojmo 1997, s. 92-101.
• Lubomír E. Havlík: Identifikace patrocinií zaniklých raně středověkých kostelů (toto sole oriente). In: Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1996-1998. MNK, Brno 1998, s. 7-50.
Lubomír E. Havlík: Dějiny královského města Znojma a Znojemského kraje. Brno 1998.
• Bohuslav Klíma: Hradiště sv. Hypolita ve Znojmě. Deset let archeologických výzkumů velkomoravského centra (1986-1995). In: Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, Řada společenských věd č. 17. MU, Brno 1999, s. 3-65.
• Bohuslav F. Klíma: Slovanské výšinné hradiště sv. Hypolita ve Znojmě – velkomoravské mocenské centrum jihozápadní Moravy, s. 63. In: Staroslovanská Morava. Drobné studijní texty – svazek 2. Nadační fond sv. Hypolita při katedře historie PdF MU, Brno 2000, s. 55-70.
• Barbara Krzemieńska-Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Set Out, Praha 2000. Vyhodnoceno jako „Czech šmejd české historické vědy za rok 2000“.
• Josef Žemlička: Rod Přemyslovců na rozhraní 10. a 11. století. Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000. NLN, Praha 2000, s. 267-273.
• Jan Bažant: Znojemská rotunda a raněkřesťanské malířství. J. Bažant: Umění českého středověku a antika. KLP, Praha 2000, s. 59-72.
• Anežka Merhautová: Vznik a význam svatováclavské přilby. Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. († 7. února 999). NLN, Praha 2000, s. 85-92.
• Petr Šimík: Otočené štíty, šišák sv. Václava, knížecí pláště. Příspěvek k ikonografii 4. pásu maleb ve znojemské rotundě aneb Polemika s dr. Dušanem Třeštíkem. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1999-2001. MNK, Brno 2001, s. 361-377.
• Lubomír E. Havlík: Legenda o životě Rostislava, krále Moravanů, který se svou vírou a utrpením stal se svým národem svatým. In: Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1999-2001. MNK, Brno 2001, s. 441-450.
• Aurelius Augustinus: De doctrina christiana (Křesťanská vzdělanost). Přeložila Jana Nechutová. Vyšehrad, Praha 2004.
• Jiří Kachlík: Může křesťanský cyklus maleb napomoci datování dynastického cyklu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě? Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 20-24. Další informace www.znojemskarotunda.com – tl. AKCE – Sborník Znojmo 2004.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123. Další informace www.znojemskarotunda.com – tl. AKCE – Sborník Znojmo 2004.
• Lubomír Jan Konečný: Románská rotunda ve Znojmě. Ikonologie maleb a architektury. Host, Brno 2005.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005, MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. I-V s. 38-42.
• Libor Jan: Přemyslovská Morava. In: Sága moravských Přemyslovců. Život na Moravě od XI. do počátku XIV. století. Sborník a katalog stejnojmenné výstavy pořádané Vlastivědným muzeem v Olomouci a Muzeem města Brna k 700. výročí tragické smrti Václava III., posledního českého krále z dynastie Přemyslovců. VVM a MMB, Olomouc a Brno 2006, s. 7-32.
• Martin Wihoda: Testament knížete Břetislava. In: Sága moravských Přemyslovců. Život na Moravě od XI. do počátku XIV. století. Sborník a katalog stejnojmenné výstavy pořádané Vlastivědným muzeem v Olomouci a Muzeem města Brna k 700. výročí tragické smrti Václava III., posledního českého krále z dynastie Přemyslovců. VVM a MMB, Olomouc a Brno 2006, s. 33-50.
• Miloslav Pojsl: Olomouc. Katedrála sv. Václava. Církevní památky sv. 40. Historická společnost Starý Velehrad, Velehrad 2007.
• Rostislav Vojkovský (ed.): Olomouc. Zaniklý hrad v bývalém „hlavním městě“ Moravy. 51. svazek vlastivědných průvodců »Putujeme po hradech a zámcích«. Beatris, Dobrá 2007.
• Vratislav Vaníček: Soběslav I. Přemyslovci v kontextu dějin v letech 1092-1140. Paseka, Praha a Litomyšl 2007.
• Kateřina Dvořáková-Martin Hotárek: Orientace rotundy sv. Kateřiny ve Znojmě podle skutečného východu slunce. In: Ve službách archeologie 2/2008. Eds. Vladimír Hašek, Rostislav Nekuda, Matej Ruttkay. AÚ Brno, SAV Nitra, Brno 2008, s. 48-54.
• Zdeněk Měřínský: Morava součástí přemyslovského státu. In: Kol. aut.: Přemyslovci. Budování českého státu. Eds. P. Sommer, D. Třeštík a J. Žemlička. NLN, Praha 2009, s. 219-227, 230-239.

   MORAVIA MAGNA


aktualityzajímavostikontaktnaše cíleohlasysponzořiarchiv
mýty a pověstilegendykronikydokumentyjiné texty
lokalityarcheologiehrobyantropologiehistorieotázky
jazykpísmopísemnictví vírasymbolika artefaktyvlivy
mapkyplánkytabulkyrodokmenyosobnosti
úvahykomentářeodkazyčasová osarejstříkobsah