V den 16. září svaté Ludmily mučednice, babičky sv. Václava

   Blahoslavená Ludmila byla ze země srbské, knížete srbského dcera. Provdána byla za českého knížete jménem Bořivoj. Tehdy ještě ne všichni byli pokřtěni. Když však byli pospolu, osvítily se jim oči srdce, i byli pokřtěni ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého, a vystavěli chrámy a shromáždili kněze.
   Měli spolu tři syny a dceru. Bořivoj však v šestatřiceti letech odešel z tohoto života.
   Tu blahoslavená Ludmila všechnu svou péči věnovala Bohu a všechno své jmění rozdala na almužny chudým. Syn pak její Vratislav převzal otcovský trůn a vládl třiatřicet let, načež zesnul v Pánu.² Vládu po něm přejal vnuk Ludmilin Václav.
   Tehdy matka Václavova zle zanevřela na svou tchyni a všelijak se ji snažila zahubit.
   Ludmila o tom věděla, a proto odešla na jiný hrad, zvaný Tetín. Snacha její se však domluvila s dvěma bojary a poslala je na Tetín, aby zavraždili její tchyni Ludmilu. Když tam ti vrahové přišli, seskupili kol sebe množství zlosynů sobě podobných, a když nastal večer, se zbraněmi obstoupili dvůr, rozbili dveře a vešli do domu. Pak chopili Ludmilu, vhodili jí provaz na hrdlo a zardousili ji.
   A tak skončila svůj život v den sobotní, v první hodinu noční. Dožila se jednašedesáti let, a ježto si ji Bůh oblíbil, přijala korunu mučednickou.³ Bůh zajisté ukázal od ní divy a zázraky na místě, kde byla pohřbena. Nebylo to v kostele, ale pode zdí hradní, a tam se noc co noc zjevovaly hořící svíce. I nějaký slepec prozřel, když se dotkl prsti tam, kde Ludmila ležela. A od té doby děly se tam mnohé zázraků.
   Když o nich uslyšel vnuk její Václav, pospíšil si a přenesl svou babičku do slavného města Prahy a uložil její ostatky v kostele svatého Jiří, kde se i nyní dějí mnohé divy a zázraky.

Překlad Josef Vašica (1969)

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

Legenda: ь – měkký jer; ъ – tvrdý jer.

Komentář:
   K otázce výkladu „vládnuv – dosáhnuv – dovršiv – maje let“ (pozn. 2): Údaj lze chápat i jako snahu opravit chybu v původní (nedochované) staroslověnské legendě ludmilské, pokud vůbec životní údaje knížat již tehdy obsahovala, ale předpokládejme, že ano. Stejnou chybu najdeme v Kristiánovi i v latinské Fuit. Vratislavův věk 33 let je zcela nereálný – srovnej E. Vlčkem (1997) stanovený dožitý věk tohoto knížete (45-50 let) – viz tabulka 12.
   H. Łowmiański (1970, s. 413) k tomu říká: „Údaje o věku členů dynastie nemohou být »úředního« původu, tj. pocházet z nějakého oficiálního seznamu knížat, protože takovéto seznamy pravidelně uváděly data nastoupení vlády a délku panování a ne délku života“. Takto autora citoval D. Třeštík (1997, s. 142), sám však údaj „33 let“, použitý v legendách u Vratislava, stereotypně považuje za délku jeho života (D. Třeštík 1997, s. 206).
   Dožitý věk prvních Přemyslovců podle E. Vlčka ve srovnání s údaji uvedenými v legendách přibližuje tabulka 4, dobu jejich vlády v grafickém znázornění najdete v tabulce 5. Životní data Ludmily a Václava, podle nejnovějšího stavu poznání, obsahují tabulka 6 a tabulka 7. Průběžný věk členů první tří generací „Přemyslovců“ v některých klíčových letech přibližuje tabulka 13. K dožitému věku Vratislava a Václava srovnej článek Brůžek-Novotný (1999): „Jak staří umírali staří Přemyslovci?“

Srovnání:
Tabulka   4. „Stáří prvních »Přemyslovců« podle legend“.
Tabulka   5. „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka   8. „Srovnání motivů v ludmilských a václavských legendách“.
Tabulka 12. „Výsledky průzkumu kosterních pozůstatků nejstarších »Přemyslovců«“.
Tabulka 13. „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Hroby: „Hrob K1-Bořivoje“.
Hroby: „Hrob knížete Vratislava“.
Hroby: „Hrob knížete Václava“.
Otázka: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“

Literatura:
• Josef Vajs (ed.): Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile. ČAVU, Praha 1929, s. 64-65.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• H. Łowmiański: Początki Polski II., III., IV. Warszawa 1963, 1967, 1970.
• Staroslověnské legendy českého původu. Nejstarší kapitoly z dějin česko-ruských kulturních vztahů, ed. A. I. Rogov-Emílie Bláhová-Václav Konzal, Vyšehrad, Praha 1976, s. 273-274.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Jaroslav Kolár (ed.): Středověké legendy o českých světcích. NLN, Praha 1998.