MM - hroby - Bořivoj

MORAVIA MAGNA

PROBLEMATIKA HROBU KNÍŽETE BOŘIVOJE

PÍSEMNÉ PRAMENY
Petr Šimík

   [Pokračování ...].
   Jedinou zmínku o knížeti Bořivojovi v soudobých letopisných pramenech najdeme ve Fuldských análech k roku 872.¹ Zde je popsán boj pěti českých knížat s franským vojskem kdesi u Vltavy. Jako šesté jméno tu bylo dodatečně v marginálii připsáno Goriwei.² Nejstarší recenze Fuldských análů, kde se toto jméno vyskytuje, byla pořízena někdy na počátku 10. století (rukopis schlechtstadtský).
   Zatímco analisté věnovali Bořivojovi jen jedinou zmínku, legendisté již tak skoupí nebyli. Jako vůbec první se o něm zmiňuje patrně také nejstarší staroslověnská legenda „O pustynnike Ivaně“, sepsaná hlaholicí v Čechách. Vznikla snad ještě za existence Velké Moravy (před rokem 906), v každém případě však za života Bořivojovy manželky kněžny Ludmily (tzn. do roku 921). Nejstarší z cyrilských opisů legendy byl nalezen na Rusi a pochází až ze 17. století. Zcela výjimečná je tato legenda tím, že jediná uvedla, že Bořivoj byl kníže moravský.³ To pochopitelně některé úzce nacionálně smýšlející české historiky a archeology, kteří, ovlivněni Kosmovým libušopřemyslovským mýtem, si vždy zakládali na starobylých českých předcích Bořivoje, vedlo ke všemožnému zpochybnění pravosti legendy.⁴ Dokonce samotnou její existenci, jak jen to bylo možné, zamlčovali a jako nejstarší v Čechách vzniklou legendu dnes veřejnosti předkládají pozdější I. stsl. legendu václavskou, která se již o Bořivojovi vůbec nezmiňuje.⁵ Vynechávají ho i první latinsky psané václavské legendy: bavorská recenze Crescente (po roce 974) a Gumpoldova legenda (983).

Obr. 1. Pokřtění Bořivoje. Velislavova bible (po r. 1340) (28 kB)

Obr. 1. Pokřtění Bořivoje od arcibiskupa Metoděje. Velislavova bible (po roce 1340).

   Toto významné mlčení legendistů o Bořivojovi, prvním křesťanském knížeti Čechů, porušil po více než sedmdesáti letech od sepsání staroslověnské legendy svatoivanské a 120 let po příchodu Bořivoje do Čech Bořivojův potomek mnich Kristián, bratr tehdy panujícího pražského knížete Boleslava II., v legendě „Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho“. Svoji legendu psal, rovněž latinsky, někdy v letech 992-994, tzn. až 120 let po první zmínce o působení tohoto moravského knížete v Čechách. Bořivoje představuje jako potomka moudrého oráče Přemysla, jenž se jen vzděláváním polí zabýval a jehož Slované čeští na radu jakési hadačky n ě k d e „nalezli“. Kristián však neříká ani kdy, ani kde, ani jak. Bořivojův původ je tu z nějakého důvodu zamlčen. V jeho dospělém věku, až jako vládnoucího knížete Čechů, pak Kristián nechává tohoto moravského knížete (znovu) pokřtít na dvoře krále Svatopluka samotným arcibiskupem Metodějem. To podstatné je, že až teprve poté se jeho jméno znovu objevuje i v dalších legendách: v české recenzi Crescente, v ludmilské legendě Fuit, ve II. stsl. legendě václavské (přepracování Gumpoldovy legendy) a ve staroslověnské Proložní legendě o sv. Ludmile (výtah z nedochované staroslověnské ludmilské legendy).⁶
   Za dalších 120 let po Kristiánovi se Bořivojovým původem zabýval kronikář Kosmas (1120). Kristiánovu verzi příběhu o Bořivojovi převzal, značně rozšířil a doplnil přesným stanovením data onoho smyšleného křtu – 894.⁷
Víc se toho od něj o samotném Bořivojovi nedovíme (snad jen to, že ho měl zplodit Hostivít, mytický potomek oráče Přemysla). S manželkou Ludmilou, dcerou pšovského Slavibora, měl Bořivoj dva syny, Spytihněva a Vratislava. Tuto informaci Kosmas také převzal z Kristiánovy legendy.
   Vraťme se tedy k legendám. Z Kristiána, Fuit a Proložní legendy ludmilské si můžeme udělat základní představu o délce Bořivojova života. V těchto legendách je jeho dožitý věk uváděn v rozmezí 35-38 roků. Na základě Reginonovy zprávy k roku 890 lze předpokládat, že v tomto roce Bořivoj již nežil. Jeho syn Vratislav, který zemřel v roce 921, podle Proložní legendy o sv. Ludmile, která vynechává Spytihněva, vládl 33 let. Z toho můžeme usoudit, že Bořivoj zřejmě zemřel v roce 888.⁸ Narodil by se někdy v roce 851 a v roce 872 by se opravdu mohl, jako přibližně jednadvacetiletý, účastnit společně s pěti českými knížaty bojů u Vltavy.
   Kosmovo výše uvedené datování Bořivojova křtu je proto zcela nesmyslné, neboť v roce 894 již byli oba hlavní protagonisté Kristiánovy historky, Bořivoj (†888) i Metoděj (†885), několik let po smrti.⁹
   Víme tedy, kdy Bořivoj nejspíš zemřel, ale nevíme kde a nevíme jak. Zejména nevíme kde byl pohřbený. Písemnou zprávu o tom nemáme. Můžeme jen předpokládat, že to bylo asi někde v areálu Pražského hradu, neboť jak patrně již jeho předchůdce, tak podobně i jeho nástupci na pražském stolci zde pohřbeni byli.¹⁰

Bořivoj ukazuje na Spytihněvův pruhovaný štít

Obr. 2. Kníže Bořivoj ukazuje ukazováčkem levé ruky na štít svého syna Spytihněva
se šikmými tmavými pruhy. Znojemská rotunda, 4. pás maleb (foto F. Sysel a K. Dvořáková 1999).

   Bořivoj poté, co na Levém Hradci založil první kostel v Čechách zasvěcený sv. Klimentovi, „na samém hradě pražském vystavěl chrám ke cti blahoslavené Rodičky Boží a ustavičné Panny Marie“. Tak to napsal Kristián. Starší legendy Crescente i Gumpold, které Bořivoje vynechávají, zase říkají, že stavebníkem kostelíka P. Marie na Pražském hradě byl Spytihněv.¹¹ V hrobce z druhé stavební fáze tohoto kostela E. Vlček pak skutečně identifikoval pohřeb Bořivojova staršího syna, knížete Spytihněva (†915), a jeho později zemřelé manželky (†918) neznámého jména.¹² Také Bořivojův mladší syn Vratislav na hradě pražském „vystavěl basiliku ke cti blaženého Jiřího mučedníka“, jak shodně zaznamenaly legendy Crescente, Gumpold a Kristián. Podobně zde byl také identifikován hrob jejího zakladatele, knížete Vratislava.¹³ Stavebníkem třetího pražského kostela byl kníže Václav. Tentokrát se jednalo o rotundu podle velkomoravských vzorů, v jejíž jižní apsidě pak Václav nalezl svůj „příbytek“.¹⁴
   To však nebyly jediné hroby význačných jedinců pohřbených v areálu Pražského hradu. Již v roce 1911 došlo ke šťastnému objevu...
   [Pokračování ...].

Petr Šimík (2005).

Poznámky:

1 –	Viz zpráva Fuldských análů k roku 872. V té době již na Velké Moravě vládl Svatopluk (871-894), který se zmocnil moravského stolce tím, že v roce 870 vydal svého strýce Rostislava (846-870) Frankům. O jejich příbuzenství se zmiňují Fuldské anály k roku 869, 870 a 871. Později také Kristiánova legenda (kap. 1). Viz rodokmen Mojmírovců.
2 –	S opačnou verzí, pouze teoretickou, přišel D. Třeštík (1997, s. 182-188). Podle něj, i když v textu byla slovně uvedena číslovka „pět“, analista původně omylem zaznamenal šest jmen, což v další recenzi prý týž analista opravil tím, že poslední jméno (Goriwei) vynechal, místo aby jen opravil číslovku na „šest“. Nejspíš tedy zapomněl, proč tam původně Bořivoje-Goriweie uvedl, nebo měl k číslu šest nějakou averzi. Třeštíkem navrhované krkolomné vysvětlení, navíc postrádající jakoukoliv logiku, ovšem sotva mohlo někoho přesvědčit (srovnej např. M. Šolle 2001, s. 392).
3 –	Viz český překlad legendy „O pustynnike Ivaně“. Na tuto legendu opakovaně upozorňoval L. E. Havlík (1992, s. 171; 1994, s. 55; 1995, s. 226, 238; 1998, s. 40).
4 –	Naposledy se o to pokusil J. Sláma (2001, s. 352, pozn. 17): „Poukaz na označení Bořivoje ve staroslověnské legendě o sv. Ivanu (ed. FRB I, s. 111) jako »knížete moravského« je v této souvislosti zcela bezcenný s ohledem na velmi pozdní původ uvedené legendy sepsané na Rusi (to dokázal v dosud nezveřejněné práci F. V. MAREŠ, srov. TUREK, K problému Jan-Ivan, Zpravodaj Místopisné komise ČSAV 20, 1979, s. 68-74); vzpomenutá titulatura je pouze dokladem o pozdním doplňování a rozšiřování tradice o Bořivojově moravském křtu (F. GRAUS, Slovanská liturgie a písemnictví v přemyslovských Čechách 10. století, Československý časopis historický 14, 1966, s. 483)“. Tato Slámova směs polopravd a pololží nás už sama o sobě nutí ke zbystření pozornosti k autorovým závěrům. Pozdní není „původ“ legendy, ale pouze její cyrilský „opis“. Původní legenda byla sepsána hlaholicí, samozřejmě ne na Rusi, nýbrž v Čechách, kde se také její děj odehrává (J. Vašica 1995, s. 61-84, 283-294; J. Ševčík 2002, s. 9-48; J. Svoboda 2004, s. 76-82). O tom, že by moravský arcibiskup Metoděj měl pokřtít Bořivoje, vůbec nic neví především Metodějův životopisec, a to měl být Metoděj, podle Třeštíkova posledního nápadu, dokonce jeho kmotrem (D. Třeštík 2001, s. 48). O Bořivojově křtu Metodějem nic neví ani latinská legenda Fuit. Ani pozdější staroslověnské legendy o křtu Bořivoje nic nepíší, protože jako kníže moravský byl zcela jistě pokřtěný hned v raném věku, jak se slušelo a jak bylo v knížecím rodu a mezi velmoži na Moravě zvykem, a nebylo třeba z toho dělat nějakou událost. Dobře to dokládají dětské hroby s bohatou výbavou u velkomoravských kostelů (B. Klíma 2001, s. 16 a 19; L. Galuška 2004, s. 129). Staroslověnský penitenciál uvádí (41): „Umře-li někomu dítě nekřtěné z nedbalosti, ať se kaje tři léta o chlebě a vodě“ (J. Vašica 1966, s. 179) Jiná situace by nastala, pokud by z moravského Bořivoje, který do Čech přinesl moravské křesťanství, někdo chtěl mít českého knížete se starobylými pohanskými předky. V roce 993, osmdesát let po pádu Velké Moravy (a 20 let po založení latinského pražského biskupství) jakoby už nebylo na co se odvolávat. Slavná moravská minulost knížecího rodu byla zapomenuta? Nebo začala být dokonce na obtíž? V takovém případě by bylo nutné Bořivoje dodatečně nechat jako prvního z „pohanských“ knížat, tentokrát ovšem s náležitou pompou, (znovu) pokřtít, nejlépe samotným arcibiskupem. K tomu byl moravský arcibiskup Metoděj dost dobrý. Tuto literární fikci najdeme až 120 let po příchodu Bořivoje do Čech pouze u Kristiána (993) a po dalších 120 letech pak u Kosmy (1120) a to samozřejmě ještě nevytváří ani nedokládá nějakou t r a d i c i , jak si představoval J. Sláma. Kromě toho obě tato literární díla (spíše však dobová falza) byla sepsána latinsky a o existenci latinských spisů na Rusi nemáme dosud nejmenší stopy (D. Třeštík 1997, s. 151). Sotva si také opisovač legendy mohl poplést Bořivojův moravský původ s jeho smyšleným moravským křtem. Důkaz jeho původu z Moravy nám přitom paradoxně poskytli sami Kristián i Kosmas. Oba potvrdili, že Bořivoj byl potomkem moudrého oráče, tzn. křesťanského krále-oráče Rostislava, neboť radlice, pluh, orba, setba a žeň byly nejpozději od druhé poloviny 9. století na Moravě a později i v Čechách spojeny s ryze křesťanskou symbolikou – Život sv. Metoděje, Chvalořeč o svatém Cyrilu a Metoději, Život sv. Prokopa, Beatus Cyrillus, Kosmas (I, 22). V předkřesťanských Čechách by použití této symboliky postrádalo jakýkoliv smysl. Představa o jakémsi přežívání nějakých pohanských antických, či snad dokonce obecně indoevropských tradic výhradně jen ve středočeském teritoriu, jež by křesťanští literáti Kristián a Kosmas jako „první etnografové“ působící mezi lidem zachraňovali před naprostým zapomenutím, je však poněkud přehnaná. Tuto nikoliv ojedinělou představu vyvrátili již Z. Kalandra (1947, s. 14-15) a V. Karbusický (1995, s. 44). Ostatně i D. Třeštík (2003, s. 164) pod tíhou archeologických důkazů nakonec velmi moudře usoudil, že „původní pověst se neodehrávala na jevišti středních Čech“! Pochopitelně, odehrávala se na Moravě a na stěnách moravské rotundy byla také zaznamenána, a to dokonce českým „Přemyslovcem“ Břetislavem. Kde jinde než na Moravě mohli v 60. letech 9. století Slované čeští, dosud „sloužící modlám démonů a pohanským obřadům obětním nezkrotně se oddávající“, nalézt prozíravého a rozvážného muže, kterýž jen vzděláváním (Božích) polí se zabýval, tzn. křesťanského oráče, jehož potomkem byl Bořivoj? Viz mapka „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“. Srovnej také článek: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“ V každém případě je pohanský oráč ve středních Čechách 20 let po založení pražského biskupství (973/976) naprostý nesmysl. Proto se Kristián (kap. 2) odkazuje na jakousi pověst (ad fama fertur), kterou J. Sadílek (1997, s. 14) spolehlivě rozpoznal v Ovidiově příběhu: „Asklépiův příchod do Říma“ (P. Šimík 2006, s. 359).
5 –	Např. D. Třeštík (1997, s. 182) napsal, že na počátku 10. století „žádné legendy uvádějící Bořivojovo jméno zcela jistě neexistovaly“. Svatoivanskou legendu také nenajdete v žádném souborném vydání nejstarších českých legend. Na pomníku českých světců na Václavském náměstí byl původně zamýšlený sv. Ivan poustevník, jehož studie měl již J. V. Myslbek zhotoveny, nahrazen bl. Anežkou Českou (J. Ševčík 2002, s. 139). Větší popularita tohoto světce by vedla k většímu rozšíření legendy a v ní „prozrazený“ moravský původ Bořivoje by zpochybnil dosud úspěšně šířenou propagandu „o slavné mytické minulosti“ panovnického rodu Čechů, což je i pro současnou českou historickou vědu řešení mnohem přijatelnější: „Lepší pohan z Čech, nežli křesťan z Moravy“. I. stsl. legenda václavská vznikla až mnohem později, logicky až po zavraždění knížete Václava v roce 935. Mlčení legendistů o Bořivojovi před rokem 992 bylo způsobeno jeho moravským původem, nikoliv jeho křtem od samotného arcibiskupa Metoděje na dvoře Svatoplukově, který si vymyslel teprve Kristián v letech 992-994, protože jím potřeboval doložit, že zamýšlené Vojtěchovo pražské arcibiskupství bude vlastně jen z Moravy přenesené arcibiskupství Metodějovo (D. Třeštík 1999, s. 190-193). Kdy byl Bořivoj ve skutečnosti pokřtěný? Proč Kristián klade křest až do doby jeho dospělosti? Na tyto otázky hledá odpovědi také úvaha „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
6 –	V zárodku přemyslovské pověsti u Kristiána (kap. 2) se o původu Bořivoje přímo nedočteme vůbec nic, jen že byl potomkem prozíravého a rozvážného oráče Přemysla, kterého Slované čeští na radu hadačky-panny někde, neznámo kde, „nalezli“. I další legendisté, u nichž se jméno Bořivoj později přece jen objevuje, o jeho původu významně mlčí. Nevěděli prostě, co si mají počít s moravským knížetem na pražském stolci. A tak tedy teprve po roce 994, až když Kristián ve své legendě „nechal“ Bořivoje pokřtít samotným Metodějem, jehož na arcibiskupa dal vysvětit římský papež, bylo alespoň jeho jméno doplněno v české recenzi Crescente, ve II. stsl. legendě (což je vlastně přepracování Gumpolda) a objevuje se pochopitelně i v legendě Fuit, pojednávající o životě a umučení jeho manželky, kněžny Ludmily. Staroslověnská předloha této legendy, podle níž byl později pořízen stručný výtah v podobě staroslověnské Proložní legendy ludmilské, se nedochovala. I ona byla závislá na Kristiánovi, neboť Bořivoj je tu již také podán jako pohanský kníže, jenž byl až po sňatku s Ludmilou pokřtěn (čili v obráceném pořadí než uvádí Kristián). Je ale docela dobře možné, že v její původní starší verzi zmínka o Bořivojově moravském původu mohla být. Vznikla patrně již za vlády Bořivojova vnuka, knížete Václava, někdy v letech 925-935, tzn. poté, co dal přenést Ludmilino tělo z Tetína do Prahy. Tím by se vysvětlilo, proč se pak dokonce i latinská Fuit v y h ý b á přímému označení Bořivoje coby českého knížete!
7 –	Kosmas věnoval Bořivojovi pouhé dvě věty. Nejdříve napsal, za jakých okolností ke křtu došlo (I, 10), a teprve o několik kapitol dál (I, 14) píše, a to prý má být již „hodnověrný“ údaj, že se tak stalo v roce 894. Srovnej jistě upřímně míněné pokusy badatelů a historiků toto Kosmou chybně stanovené datum nahradit „správným“ údajem. V Kosmově verzi měl být Bořivoj synem smyšleného mytického knížete Hostivíta, o němž, ani o jeho stejně smyšlených předchůdcích, pochopitelně soudobí analisté a pozdější legendisté vůbec nic nevěděli, což u českého historika D. Třeštíka (1997, s. 96) vyvolalo hluboký povzdech: „Žádné z Kosmových jmen se však b o h u ž e l* neopakuje v pramenech 9. století“*. To je ovšem jen část pravdy – žádné z Kosmových jmen se neopakuje ani později, v 10., 11. a 12. století. Pochopitelně, když je přivedl na svět až teprve Kosmas (1120). Srovnej „Rodokmen mytických knížat“.
8 –	Pokud od roku Vratislavova úmrtí (921) odečteme celkovou dobu jeho vlády (33 let), měli bychom dospět k roku úmrtí jeho otce Bořivoje: 921 – 33 = 888. Údaj „33 let“ pochopitelně obsahuje i dobu Ludmiliny regentské vlády s nezletilými syny (asi 6 let, tzn. do Svatoplukovy smrti †894), dobu společné vlády se svým bratrem Spytihněvem (894-915, tj. 21 let) a Vratislavovu samostatnou vládu (915-921, tj. 6 let): 6 + 21 + 6 = 33. Údaje o Bořivojově věku, zaznamenané v legendách, uvádí D. Třeštík (1997, s. 177). Údaje o dožitém věku knížat podle legend, doplněné o výsledky antropologicko lékařského průzkumu jejich kosterních pozůstatků, obsahuje tabulka 4. V tabulce 5 jsou zachyceny „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“. V tabulce 13 najdete „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
9 –	O Svatoplukově smrti píší Fuldské anály k roku 894.
10 –	Pohřeb velmože nebo knížete na vyvýšenině Žiži na dnešním III. nádvoří Pražského hradu pod obeliskem v mohutném dřevěném sarkofágu, snad jednoho z účastníků onoho boje s Franky u Vltavy v roce 872 (?). Dožitý věk tohoto neznámého ze Žiži antropolog E. Vlček určil mezi 50-55 roky. Při antropologicko lékařském průzkumu jeho kosterních pozůstatků bylo konstatováno, že u nich chybí znaky typické pro „Přemyslovce“ (E. Vlček 1997, s. 51). Známé byly pohřby Bořivojových synů Spytihněva a Vratislava i jeho vnuka Václava. Identifikovány byly kosterní pozůstatky knížete Jaromíra, Oldřicha, jeho syna Břetislava a vnuka Spytihněva II. Z nejstarších „Přemyslovců“ chyběli jen Bořivoj (875-888), Boleslav I. (935-972) a Boleslav II. (972-999). Podmínce dožitého věku jedince z hrobu K1 (35-40 let) z nich vyhověl jen Bořivoj – viz Přínos antropologicko lékařského průzkumu. Stejně tak samotnému stáří hrobu K1 odpovídá rok předpokládaného Bořivojova pohřbu (888), což je doba, kdy zde Václavova svatovítská rotunda ještě n e s t á l a . Naopak Boleslav I. (†972) nebo Boleslav II. (†999) by museli být pohřbeni v již vybudované rotundě, která byla posvěcena zřejmě v roce 930, ale jejich pohřeb je tu z několika dobrých důvodů zcela vyloučen.
11 –	Tendenční legendy Crescente a Gumpoldova zcela vynechávají Bořivoje, prvního křesťanského knížete Čechů (byl kníže moravský). To později napravuje Kristián a stavebníkem kostelíka P. Marie jmenuje již Bořivoje. Nevíme ovšem, zda to tak opravdu bylo, nebo jen chtěl, aby Bořivoj nevyšel v Praze naprázdno. Obě stavební fáze kostelíka stejně tak dobře mohou patřit až Spytihněvovi. Protože ale mezi základní povinnosti každého křesťanského knížete patří „zakládat chrámy Boží, shromažďovat kněze a kleriky“, lze předpokládat, že první stavební fáze kostela P. Marie Na baště skutečně patří Bořivojovi. Jeho 13letá pražská vláda (875-888) nás k takovému předpokladu opravňuje, i když v tomto kostele, podle některých odborníků, (původně) pohřben nebyl. V roce 888 byl snad pobořený nebo právě přestavován. Podle D. Třeštíka (1997, s. 452), s odvoláním na A. Merhautovou-Livorovou (1983, s. 81-93), však v této době kostel stál neporušený. Možná, snad. Pak nám stále ještě zbývají alespoň tři možnosti: a) V tu dobu byl v hrobce kostelíka P. Marie pohřbený někdo jiný. To ovšem není příliš pravděpodobné. b) Byl tu skutečně pohřbený Bořivoj, ale nedlouho poté bylo jeho tělo přeneseno (za hradby) doprostřed hradu pod pahorek Žiži. Hrobka v kostelíku stojícím na předhradí asi nebyla pro Bořivoje, prvního křesťanského knížete Čechů, zcela „bezpečná“. O této druhé variantě uvažovali R. Turek (1992, s. 45) a L. E. Havlík (1994, s. 53), ale je to prý vyloučeno, protože archeologický výzkum hrobu K1 ve Václavově svatovítské rotundě nezjistil žádné stopy po manipulaci se skeletem (J. Sláma 2001, s. 349 pozn. 5). Zcela vyloučeno to však jistě není, pokud, jak bylo výše uvedeno, bylo tělo Bořivoje přeneseno z hrobky v kostelíku P. Marie do hrobu K1 na pohřebišti Žiži uvnitř hradeb nedlouho po jeho smrti, pak by archeologický výzkum hrobu K1 žádné stopy po manipulaci se skeletem nemusel zjistit. c) Bořivoj byl pohřben v hrobu K1, přestože hrobka v kostele P. Marie byla připravená k použití. Důvod? Mělo se tak zabránit případnému zneuctění kosterních pozůstatků prvního křesťanského knížete Čechů (srovnej údajnou „pohanskou reakci“, popisovanou Kristiánem). S možnou pohanskou reakcí po své smrti počítal zřejmě i Bořivoj, neboť svého staršího syna asi nedal vůbec pokřtít, jak by vyplývalo z latinských legend Crescente a Gumpoldovy, kde je zmínka o křtu Spytihněva až coby vládnoucího knížete. Srovnej D. Třeštík (1997, s. 173, 322-323, 331, 336). Tuto skutečnost potvrzují i malby ve znojemské rotundě, na nichž je Spytihněv jako jediný ze sedmadvaceti knížat vyobrazen se štítem s tmavými šikmými pruhy. Bořivoj na jeho štít upozorňuje ukazováčkem levé ruky a Spytihněv gestem levé ruky zase naznačuje, že to bylo s otcovým vědomím (P. Šimík 2006, s. 399, obr. 10; bar. příl. s. 42, obr. V). To vylučuje možnost, že by tu malíř vyjádřil Spytihněvovo poddání se králi Arnulfovi (viz Fuldské anály k roku 895), neboť k němu došlo až sedm let po Bořivojově smrti a o tom tedy vědět nemohl. Malba současně usvědčuje Kristiána ze lži ohledně křtu Bořivoje až jako vládnoucího knížete Čechů, poněvadž ten je vyobrazen se štítem s puklicí. Viz výše obr. 2.
12 –	V obou případech se také ještě jednalo o pohřeb bez rakve. Viz E. Vlček (1982, s. 9-10; 1997, s. 85-97, 112).
13 –	E. Vlček (1982, s. 10-12; 1997, s. 97-112). Srovnej schematické znázornění hrobů v bazilice sv. Jiří.
14 –	E. Vlček (1982, s. 20-25; 1997, s. 113-138). Viz půdorys jižní apsidy Václavovy svatovítské rotundy.

Petr Šimík (2005, 2007).

Citace:
Pavlův první list Korintským (1K 3, 9; 6, 19)
Pravý pohled na Boží služebníky
(9) Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba.
Naše tělo patří Pánu
(19) Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého,
který ve vás přebývá a jejž máte od Boha?
(Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994).

Srovnání:
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
„Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“.
„Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
Mapky: „Dějiště Kosmových mýtů a nejstarších českých legend“.
Bořivojův křest v legendách: Kristián, Fuit, Proložní ludmilská, Diffundente sole.
Bořivojův křest v kronikách: Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Neplach, „Granum“, Palacký.
Kroniky: „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!).
Hroby: Hrob K1-Bořivoje: „půdorys“, „podélný řez“, „příčný řez“.
Hroby: Hrob 12/59-Svatopluka: „axonometrie“, „půdorys a řezy“.
Hroby: „Hrob č. 97-Vratislava I. v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě“ (2. část, 3. část).
Hroby: „Hrob knížete Václava ve Svatováclavské kapli chrámu sv. Víta“ (2. část, 3. část, 4. část, 5. část).
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka   4: „Životní data knížat podle legend“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 12: „Dožitý věk knížat podle výsledků antropologicko lékařského průzkumu“.
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Tabulka 14: „Srovnání Kristiánovy a Kosmovy verze přemyslovské pověsti“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Komentáře: „Největší archeologický podvod století“ aneb Pražská archeologická mafie zasahuje.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli!
Aktuality: „Nově otevřený Památník Velké Moravy ve Starém Městě“ aneb Budeme následovat »lživé učitele«?
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, zřejmě vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechává Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě ? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské 863-885. Lidová demokracie, Praha 1966.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci ve světle antropologicko lékařského průzkumu. Katalog stejnojmenné výstavy. NM, Praha 1982 (nestránkováno).
• Anežka Merhautová-Livorová: Nejstarší dosud známý kostel na Pražském hradě. Folia Historica Bohemica 5, 1983, s. 81-93.
• Jaroslav Zástěra: Původ péřové koruny. Postavy panovníků na českých a moravských denárech. Znojmo 1986.
• Rudolf Turek: Vývojový krok Vratislavova stavebnictví. Královský Vyšehrad. Sborník příspěvků k 900. výročí úmrtí prvního českého krále Vratislava II. (1061-1092). Královská kolegiátní kapitula sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, Praha 1992, s. 44-58.
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.
• Lubomír E. Havlík: Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů. Jota, Brno 1994.
• Josef Vašica: Legenda svatoivanská. In: České literární baroko. Příspěvky ke studiu. Atlantis (reprint 1. vyd. v nakl. Vyšehrad, Praha 1938), Brno 1995.
•Emanuel Vlček: Honosný hrob velmože v Sadech u Uherského Hradiště. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1993-1994. MNK, Brno 1995, s. 167-211.
• Lubomír E. Havlík: O přenesení království a koruny z Moravy do Čech. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1993-1994. MNK, Brno 1995, s. 223-240.
• Luděk Galuška: Uherské Hradiště-Sady. Křesťanské centrum říše velkomoravské. MZM, Brno 1996, s. 122-125.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Jaroslav Kolár (ed.): Středověké legendy o českých světcích. NLN, Praha 1998.
• Lubomír E. Havlík: Identifikace patrocinií zaniklých raně středověkých kostelů (toto sole oriente). Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1996-1998. MNK, Brno 1998, s. 7-50.
• Dušan Třeštík: Biskup Vojtěch a vznik střední Evropy. D. Třeštík: Mysliti dějiny. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Petr Sommer: Začátky křesťanství v Čechách. Kapitoly z dějin raně středověké duchovní kultury. Garamond, Praha 2001, s. 103.
• Jiří Sláma: K údajnému moravskému původu knížete Bořivoje. In: Velká Morava mezi Východem a Západem. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Uherské Hradiště-Staré Město, 28.9.-1.10.1999, AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 349-353.
• Miloš Šolle: Čechy v době velkomoravské. In: Velká Morava mezi Východem a Západem. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Uherské Hradiště-Staré Město, 28.9.-1.10.1999, AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 389-396.
• Bohuslav Klíma: Objev prvního velkomoravského kostela na hradišti sv. Hypolita ve Znojmě. Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, svazek 153, řada společenských věd č. 18. MU, Brno 2001, s. 3-24.
• Jiří Ševčík: Album svatoivanské. Vyšehrad, Praha 2002.
• Dušan Třeštík: Mýty kmene Čechů (7.-10. století). Tři studie ke „starým pověstem českým“. NLN, Praha 2003.
• Jan Svoboda: Přes propast věků. Tři kapitoly z našich nejstarších dějin. Ed. Bohumil Svoboda. Vyšehrad, Praha 2004.
• Luděk Galuška: Slované – doteky předků. O životě na Moravě 6.-10. století. MZM, Obec Modrá, Krajská knihovna Františka Bartoše, Brno 2004.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. s. 38-42.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah