LUBOMÍR E. HAVLÍK (1/2)

   Povinnost šířit křesťanství
   (44) V mysli veřejnosti se Svatopluk jeví převážně jako tvůrce rozsáhlé říše, většinou označované jako Velkomoravská, i když přesnějším by bylo označení Moravská říše jako výsledek expanze Moravanů, formující se moravské raněstředověké národnosti.¹ Méně se zamýšlíme nad příčinami a důvody vytvoření této říše, nad významem její existence pro mezinárodní postavení moravského státu v evropském křesťanském univerzalistickém světě a pro zabezpečení domácího hospodářského a církevně-kulturního rozvoje moravského státu a středoevropského prostředí, k němuž ovšem jednotlivé země říše materiálně přispívaly.
   (46) Základ Svatoplukových snah a politiky byl motivován ekonomicko-mocensky a měl sloužit zabezpečení moravského státu a jeho mocenského postavení ve střední Evropě. Budování Moravské říše bylo ovšem průběžně spjato s pohnutkami ideální povahy. Podle křesťanského morálního kodexu měl Svatopluk jako křesťanský panovník – za jakého se Svatopluk považoval a byl pokládán stejně jako předtím Rostislav – nejen právo, ale přímo povinnost šířit křesťanství mezi pohanskými národnostmi a přivádět je do lůna křesťanské církve. Tento pastorační program byl autorem legendy „Život Konstantina Filosofa“ (kap. XIV) vložen už do úst moravského poselství do Konstantinopole, když Moravané žádali vyslání biskupa a učitele, „aby i jiné země, pozorujíce to“ (tj. rozvoj křesťanské víry a kultury)² „nás napodobily“. Též Metoděj byl roku 869 vyslán jako učitel a papežský legát nejen ke Kocelovi a na Moravu, nýbrž i „všem těm slovanským zemím“ (Život Metoděje, kap. VIII); o Metoději jako zvláštním legátu Apoštolského Stolce psal Jan VIII. v listu pasovskému biskupu Hermanarikovi roku 873.³ A s těsnou spoluprací světské moci, reprezentované králem Svatoplukem, a moci duchovní, představované arcibiskupem Metodějem, se při budování Moravské říše po návratu Metodějově na Moravu skutečně v pramenech setkáváme: „A od toho dne“, jak uvádí Život Metodějův, kap. X, „i Moravská říše počala se tím více rozšiřovat do všech zemí a porážet své nepřátele, a to bez úhony“.

   Ovládnutí Vislanska (a Slezska)
   Takovým klasickým případem by mohlo být obsazení a christianizace Vislanů (48) v povodí horního toku řeky Visly a Vislice (pozdější Malopolsko). Život Metodějův, kap. XI, o tom vypravuje: „Pohanský kníže, velmi mocný a sídlící na Visle (ve Vislansku), hanobil křesťany a činil (jim) násilí. I vypraviv k němu poselství, vzkázal mu (Metoděj): Bylo by dobré, synu, aby ses dal pokřtít ze své vůle ve své (49) zemi, abys nebyl pokřtěn donucením v zajetí v cizí zemi; i vzpomeneš si na mne. Tak se i stalo“. Slova připsaná zpracovatelem legendy Metoději jednoznačně ukazují na světskou moc, která měla být garantem Metodějovy evangelizace. Podle posledních slov zřejmě došlo k vojenskému zásahu ve Vislansku a k sesazení vislanského knížete, což mohl uskutečnit pouze Svatopluk. Potvrdit to může v plné míře údaj listu bavorského episkopátu, který si roku 900 stěžoval na obnovu moravské církve a při té příležitosti poznamenal o nitranském biskupu Wichingovi, že byl poslán „k nějakému národu, nově na víru obrácenému, který si vévoda (tj. Svatopluk) sám válkou podrobil a dosáhl toho, že se z pohanů stali křesťané“. Texty zřejmě navzájem korespondují. Wiching mohl ve Vislansku působit ovšem až po svém vysvěcení na biskupa nitranského roku 880, to však není rozhodující pro ovládnutí a christianizaci Vislanska o několik let dříve. Zůstává ovšem otázkou, zda vislanský kníže byl otcem Vyševiče, který přišel (50) do Zachlumu v Dalmácii z nepokřtěné země na Visle, jak uvádí Konstantin VII. Porfyrogennétos (O spravování říše, kap. 33) a jak naznačují někteří badatelé. Součinnost světské a duchovní moci je zde zjevná. Správa Vislanska mohla být pak řešena jen dosazením moravského místodržitele a umístěním posádek. Vislansko pak bylo církevně zřejmě po roce 880 dočasně podřízeno Nitře. Po ordinování dalších biskupů (Privilegium roku 880) a nejpozději v roce 900 při obnově moravské církevní provincie mělo vlastního biskupa v Krakově. Život Metodějův (kap. XI) nás zpravuje ještě o další expanzi Moravanů v čele se Svatoplukem, bohužel nejmenuje, o kterou pohanskou zemi šlo. Dokládá však velmi výstižně spolupráci Svatopluka a Metoděje, který po poslech upozorňoval krále na svěcení svátku sv. Petra s tím, že po takto stráveném svátku dobude úspěchu v tažení. „Což se i stalo“.
   Ovládnutí Vislanska však patrně předcházelo ovládnutí alespoň části povodí řeky Odry, resp. Slezska. Jediný údaj, a to relativně pozdní, přináší až pražský kronikář Kosmas, podle něhož „Svatopluk, král Moravy... si podrobil nejen Čechy, ale i jiná území odtud až k řece Odře...“ (Kronika Čechů, kn. I, kap. 14). Ačkoli jde vlastně o zprávu jedinou, je velmi pravděpodobné, že pod Svatoplukovo panství muselo přinejmenším náležet nejen Holasicko (Opavsko), Ratibořsko a Těšínsko, ale zřejmě ještě nejméně Opolsko; a se Svatoplukovým panstvím je možno počítat i ve vlastním Slezsku.

   Kontakty mezi Čechy a Moravany
   Kosmova zmínka o Svatoplukově panství v Čechách nás vede, abychom obrátili naši pozornost k této zemi a otázce, jakým způsobem a jak dlouho byla pod svrchovaností Svatopluka. Označení Beheim, Behemi, Boemi apod. se v 9. století ještě plně nekrylo s geografickým označením Čechy nebo etnickým Čechové. Ještě ve druhé polovině 10. století vymezil Kosmas hranici Slavníkovců „vůči Čechám“ od Kladska přes potok Surinu (tj. u Hřebenů jz. od Prahy) až k hradu Osek při řece Mži (Kronika Čechů, kn. I, kap. 27). V 9. století se názvy uplatňovaly pro území knížectví dnešních severozápadních a zčásti severních, středních a jihozápadních Čech. Tam bylo např. knížectví Lemúzů a Lučanů, Čechů. Na jihu sídlili Doudlebi. Kontakty mezi některými z nich a Moravou existovaly zřejmě už v době vlády Rostislava, kdy u něho hledal roku 857 azyl kníže Slavitěh, patrně z území Lemúzů. V roce 872 bylo jmenováno výslovně pět knížat (Svatoslav, Vitislav, Heriman, Spytimír, Mojslav), která byla označena jako Behemi. (51) Jakýsi svazek mezi některými z nich a Moravou naznačuje sňatek dcery tohoto knížete roku 871, patrně přímo se Svatoplukem. Její jméno bylo snad Svatožizně a je uváděno jak v knize spolubratrstva v Salcburku vedle jména Svatoplukova, tak v Cividalském evangeliáři.⁴ Uvedená knížata bojovala roku 872 zřejmě ve spojení se Svatoplukem. K takovému názoru přispívá nejen údaj o svatbě české kněžny, ale též jméno Goriwey, doplněné k uvedeným pěti knížatům. V pramenech českého původu se tento kníže objevuje snad už od konce 10. století pod jménem Bořivoj (Boriwoy, Borziwoy).⁵

   Původ jména Bořivoj
   Jméno Borivoj má zřejmě analogii v turk. bori-tarkan (srov. starobulh. bori-ta[r]kan = hypostratégos, místovelitel, a župan – tarkan); avarské tarkan označovalo velmože – primates (Píseň o vítězství krále Pipina nad Avary, 10. sloka), člena osobní družiny (či voje) vládce. První část jména zůstala zřejmě nepřeložena a je otázkou, zda šlo o jméno nebo označení hodnosti či obé zároveň.

   Bořivojův křest
   Podle Kosmova sdělení byl Bořivoj jako první vévoda pokřtěn od ctihodného Metoděje, biskupa na Moravě, za časů císaře Arnulfa a za Svatopluka, krále Moravy (Kronika Čechů, kn. I, kap. 10). Pokřtění datoval Kosmas (kn. I, kap. 14) do roku 894, kdy zemřel Svatopluk, Metoděj byl už devět let mrtev a ani Arnulf nebyl ještě císařem. Pokřtění Bořivoje spadá tak nepochybně do doby dřívější. Podle tzv. Kristiánovy legendy (Život a umučení sv. Václava a sv. Ludmily, báby jeho, kap. 2) Bořivoj „přišel jednoho času v nějaké záležitosti své a lidu sobě svěřeného ke svému vévodovi či králi Svatoplukovi na Moravu“, resp. podle Epilogu o pokřtění Moravy a Čech (legenda Když slunce křesťanství, kap. 5, 6) šlo o Svatopluka Prvního, od něhož byl Bořivoj se svým doprovodem pozván na hostinu. Skutečnost, že podle Fuldských letopisů k roku 871 a 872 mohlo jít spíše o spojenectví těchto knížat, k nimž byl Bořivoj vyslán za boje proti Frankům s pomocným oddílem jako Svatoplukův legát, může potvrdit přítomnost českých poslů v Řezně, kde je dal Ludvík Němec uvěznit;⁶ vyslance Čechů na jednání ve Forchheimu roku 874 východofranský král sice vyslechl, ale s nimi – patrně pro spojenectví českých knížat s Moravou – nejednal. Podle legendy tzv. Kristiána a následně Kosmovy relace (Kronika Čechů, kn. I, kap. 10, 14) nebyl snad Bořivoj v té době ještě ani křesťanem, nešlo-li ovšem jen o legendistické schéma.⁷ Tato skutečnost mohla podle Kristiánova líčení vyhovovat zřejmě nepokřtěným českým knížatům a velmožům. (52) Neboť bylo to právě Bořivojovo úsilí, šířit po svém údajném pokřtění v Čechách moravské křesťanství, což vedlo k jeho vypuzení, jak to alespoň vyplývá z Kristiánovy legendy.

   Počátek Bořivojova působení v Čechách
   Legenda neuvádí počátek Bořivojova působení v Čechách a vypravuje o tom, že Bořivoj navštívil svého krále Svatopluka na Moravě, kde byl pokřtěn arcibiskupem Metodějem. Poté se vrátil na (Levý) Hradec, kam ho doprovázel jako poradce moravský kněz Kajk. Tam po svém návratu založil kostel sv. Klimenta. Teprve po jeho návratu došlo k pohanské reakci a k povstání Čechů. Bořivoj byl nucen uprchnout na Moravu a Čechové (53) povolali jako svého pravého vládce z Německa zpět knížete svého rodu Strojmíra, který byl předtím vypuzen (Bořivojem?). Žil-li Strojmír v Německu, lze předpokládat, že byl ovšem už též křesťanem!⁸ Skutečnost, že Čechové měli až do doby Svatoplukovy knížata „ze své krve a svého národa, zachovávali franským králům slíbenou věrnost, aniž porušovali smlouvu“, potvrzuje též Reginonova kronika (k roku 890). A snad právě s dobou druhého Bořivojova návratu do Čech souvisí reminiscence Fuldských letopisů (k roku 895), podle nichž si knížata z Čech stěžovala, že Svatopluk je „násilně odloučil a odtrhl ze společenství a z moci bavorského národa...“. Povstání bylo zřejmě Bořivojem s Moravany potlačeno, Bořivoj se pak usídlil na hradišti nazvaném Praha, kde založil kostel P. Marie, v němž byl po svém skonu i pochován.⁹ Nález kostrového pohřebiště u pražského hradu může snad naznačovat přítomnost moravské družiny a posádky. V této souvislosti nemůžeme vyloučit, zda se k této události nevztahuje poněkud problematická a zkomolená zpráva pozdějšího uherského kronikáře Šimona de (54) Kézai, podle něhož Svatopluk, syn Morotův (Moravanův) si podrobil (zemi či místo?) jménem Bracta (Dějiny Uhrů, kn. II, kap. 23). Název je srovnatelný s podobným názvem, který ve znění Brágha(t) uvádí Ibrahím ibn Ja'qúb (podle textu al-Himjárího).

   Datování Bořivojova křtu
   Kdy k údajnému Bořivojovu pokřtění došlo, naznačuje rok 894 českých pramenů, k němuž se mělo vztahovat údajné Bořivojovo pokřtění. Dešifrace data prokázala, že šlo vlastně o poslední třetinu roku 878 a první dvě třetiny roku 879.¹⁰ Údajné pokřtění souviselo snad těsně s Bořivojovým postavením nad knížaty v Čechách a s jeho původem. Podle českých pramenů (legenda Byl v provincii Čechů) byl označen jako „jakýsi hrabě-župan v provincii Čechů“, tj. vъ Česěchъ, kteréžto území odlišila I. staroslověnská legenda o sv. Václavovi (verš 4, 75) od jiného území označeného vъ Chъrvatechъ (tj. východní polovina Čech).¹¹ Podle názoru některých badatelů bylo označení „jakýsi“ používáno pro neplnoprávné závislé vládce. Byl tak např. označen nitranský údělný kníže Pribina nebo jeho syn Kocel, franský pohraniční hrabě. Nemůžeme vyloučit domněnku, že od let 878-879 se Bořivojovo postavení v Čechách změnilo a Bořivoj se stal Svatoplukovým místokrálem či guvernérem. Král Svatopluk byl tak prvním svrchovaným vládcem většiny (či snad všech?) knížectví v Čechách.¹²

   Bořivojův původ
   Bořivoj pocházel patrně z Moravy, což by mohly snad naznačit i některé antropologické znaky jeho kostry, které ho (podle poznatků E. Vlčka) poněkud odlišují od typu českých velmožů,¹³ (55) jsou však shodné s poněkud výraznějšími znaky kostry knížete-vládce (člena dynastie?), který byl kdysi pohřben ve zdobeném sarkofágu, umístěném uprostřed kaple přistavěné koncem 9. století k chrámovému komplexu na tzv. metropolitní výšině u Uherského Hradiště-Sadů.¹⁴ Moravskému původu může přizvukovat i údaj pozdního rukopisu legendy o sv. Ivanovi. Pozdní rukopis by neměl být na překážku některým údajům legendy, neboť např. i nejstarší rukopis Života Konstantinova pochází až z konce 15. století a přece se údaje legendy pokládají za autentické. V legendě o sv. Ivanovi se totiž uvádí, že Bořivoj byl „moravský kníže“, který se setkal s poustevníkem Ivanem, synem chorvatského „krále“, jímž na rozdíl od starších badatelů, kteří v této souvislosti uvažovali o jižním Chorvatsku, mohl být snad vládce Chorvatů v dnešních východních Čechách, resp. vévoda ze Zliče (Stará Kouřim).¹⁵
   Ačkoliv to bezprostředně nesouvisí s meritem práce, zůstává nevyjasněn rozpor mezi údajem pramene, že Bořivoj byl „jakýsi župan v provincii Čechů“ a antropologickými poznatky, které poukazují na jeho souvislost s moravským prostředím.¹⁶ Rozpor je patrně jen zdánlivý, byl-li Bořivoj do Čech na (Levý) Hradec dosazen jako comes-župan svým králem Svatoplukem, aby dohlížel na knížata Čechů, resp. v Čechách. Mezi ně však zřejmě nepatřil, jak naznačuje dodatečný zápis jeho jména ve Fuldských letopisech, který souběžně snad může napovídat i politickému pozadí pozdvižení těchto knížat proti Frankům.¹⁷ Otázky může vzbudit i údaj legendy, že Bořivoj pocházející z křesťanské Moravy byl pokřtěn arcibiskupem Metodějem až při projednávání svých záležitostí (56) na moravském dvoře (878/879).¹⁸ Morava byla sice oficiálně zemí křesťanskou, mezi širokými vrstvami obyvatel nebylo však křesťanství plně zakotveno, přežívaly různé starší kulty a totéž patrně platilo i pro část aristokracie a knížat.¹⁹ Ještě více platilo toto zjištění pro Čechy. V sedmdesátých letech se však ukázalo nutným, aby Svatopluk v Čechách nastolil své panství, a to pomocí křesťanství, jehož šíření bylo povinností nejen jeho, ale zejména i moravského arcibiskupa Metoděje.²⁰ A prosazovat moravské křesťanství v Čechách mohl právě příkladně Svatoplukův místodržící, kníže Bořivoj.²¹ A že se to u vlastních Čechů ve středu země neobešlo bez komplikací, naznačuje revolta, jak o ní se zřejmou schematizací vyprávějí legendy.²²

Lubomír E. Havlík (1994, s. 44n).

   [Pokračování ...].

Poznámky:

Petr Šimík (2005, 2006).

Srovnání:
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“.
„Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“.
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.
„Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“.
„Soběslav I., Jindřich Zdík a znojemská rotunda“ aneb Když se dva perou...
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
Bořivojův křest v legendách: Kristián, Fuit, Proložní ludmilská, Diffundente sole.
Bořivojův křest v kronikách: Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Neplach, „Granum“, Palacký.
Kroniky: „Granum k roku 891“ (po přepočtu 868) o přijetí Konstantina a Metoděje v Římě – klíč.
Kroniky: „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!).
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 12: „Dožitý věk Svatopluka a nejstarších »Přemyslovců« dle antropologicko lékařského průzkumu E. Vlčka“.
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Tabulka 14: „Srovnání Kristiánovy a Kosmovy verze přemyslovské pověsti“.
Tabulka 15: „Životní data krále-oráče Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140).
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Otázky: „Proč se založení Prahy upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, zřejmě vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: „Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské. LD, Praha 1966.
• Jaroslav Zástěra: Původ péřové koruny. Postavy panovníků na českých a moravských denárech. Znojmo 1986.
• Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě. ČsČH XXXV-4, 1987, s. 548-576.
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.
• Lubomír E. Havlík: Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů. Jota, Brno 1994.
• Luděk Galuška: Uherské Hradiště-Sady. Křesťanské centrum říše velkomoravské. MZM, Brno 1996.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Lubomír E. Havlík: O datování ve staroslověnských písemných památkách. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1996-1998. MNK, Brno 1998, s. 163-223.
• Dušan Třeštík: Bratrovrahův syn, mnich Kristián. Jiřímu Slámovi sedmdesátinám. DaS 21, č. 6, 1999, s. 6-10.
• Dušan Třeštík: Mysliti dějiny. Paseka, Praha a Litomyšl 1999a.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě. In: B. Krzemieńska-A. Merhautová-D. Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Set out, Praha 2000, s. 67-99.
• Jiří Sláma: K údajnému moravskému původu Bořivoje, s. 350, pozn. 7. Velká Morava mezi Východem a Západem. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Uherské Hradiště, Staré Město, 28.9.-1.10.1999, AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 349-353.
• Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. NLN, Praha 2001.
• Vladimír Vavřínek: Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem. Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Uherské Hradiště, Staré Město 28.9.-1.10.1999, ed. Luděk Galuška, Pavel Kouřil, Zdeněk Měřínský, AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 413-419.
• Bohuslav Klíma: Objev prvního velkomoravského kostela na hradišti sv. Hypolita ve Znojmě. Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, svazek 153, řada společenských věd č. 18. MU, Brno 2001, s. 3-24.
• Petr Sommer: Začátky křesťanství v Čechách. Kapitoly z dějin raně středověké duchovní kultury. Garamond, Praha 2001.
• Radoslav Večerka: Základy slovanské filologie a staroslověnštiny. Skriptum, 5. nezměněné vydání, FF MU, Brno 2002.
• Luděk Galuška: Slované – doteky předků. O životě na Moravě 6.-10. století. MZM, Obec Modrá, Krajská knihovna Františka Bartoše, Brno 2004.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v  národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. I-V s. 38-42.