JAK SE JEJ POKOUŠEJÍ DATOVAT HISTORIKOVÉ A BADATELÉ

Tabulka 3. Pokusy historiků, archeologů a badatelů o „správné“ datování Bořivojova pozdního křtu
podle Kristiánovy smyšlené historky.

Poznámky:

Komentář:
   Bořivoj historický a literární
   Bořivoj se narodil někdy v první polovině 50. let 9. století (asi *851) – viz tab. 5. Vyplývá to z jeho věku, uváděného v legendách, 35 let (Kristián), resp. 36 let (Fuit) (ale také 37 a 38 let), z určení jeho dožitého věku antropologem E. Vlčkem (1982, 1997), a z obecně přijímaného roku úmrtí (†888). Byl to ovšem kníže moravský, jak se praví ve svatoivanské legendě (mnohem starší než je legenda tzv. Kristiána), sepsané v době, kdy Bořivojův původ z Moravy ještě nebyl žádné státní tajemství, ale naprosto běžná životní realita. Navíc byl synem moravského krále Rostislava (P. Šimík 2004, s. 86-88), a ten ho zcela nepochybně nechal pokřtít hned v jeho raném věku, nedlouho po narození (*851), a ne až v dospělosti. Také podle D. Třeštíka (1987, s. 567), pokud by Bořivoj byl Rostislavovým synem (a to nepochybně byl), bylo by absurdní, aby zůstal pohan až do své dospělosti. Křest se odehrál na Moravě, v tom se Kristián „nemýlil“, ale pochopitelně ne na dvoře krále Svatopluka (tomu v roce 851 byly asi čtyři roky – viz tabulka 5b), nýbrž na dvoře Bořivojova otce Rostislava, a Metoděj u něj neasistoval. Na Moravu dorazil až asi 12 let poté a arcibiskupem se stal až v roce 869. Proto také moravský staroslověnský Život sv. Metoděje, sepsaný nedlouho po Metodějově smrti (asi v roce 886), o Bořivojově křtu Metodějem nic neví. Ani nemůže, když se nekonal. Pak i Svatoplukovo kmotrovství, kterým Bořivojův křest ještě dodatečně vylepšili D. Třeštík (1997, s. 335, 445) a J. Sláma (2001, s. 350, pozn. 7), je zcela nemožný výmysl, výsledek jen dalšího samoplození jmenovaných autorů. Jimi vykonstruované duchovní příbuzenství, které se tak mezi Svatoplukem a Bořivojem mělo vytvořit, mělo nahradit jejich skutečné příbuzenství pokrevní, čemuž nasvědčují i výsledky Vlčkova antropologicko lékařského průzkumu kosterních pozůstatků Svatopluka a Bořivoje. Byli zřejmě bratranci – srovnej „Rodokmen Mojmírovců“.
   Ani D. Třeštík však nemá otázku Bořivojova kmotra dostatečně ujasněnou, neboť ve své pozdější publikaci (2001, s. 42) zase tvrdí, že oním kmotrem byl prý Metoděj. K tomu srovnej Třeštíkův starší názor (1987, s. 566-567).
   O 120 let později Kosmas, poučen z Kristiánovy legendy, pak vložil křest do roku 894, kdy Bořivoj i Metoděj již byli bezpečně po smrti. K tomu R. Turek (1963, s. 144) poznamenal: „Vročení tohoto křtu Kosmou je ovšem zcela zmatené a vyvolávalo již od dob Josefa Dobrovského takové pochybnosti, že řada badatelů pochybovala pak i o faktu samém“. Na tomto příkladu je vidět, jak obratný historik dokáže „vyrobit“ ze smyšleného legendistického údaje „historický fakt“. Kristiánovu povídačku o Bořivojově křtu sice odmítl již František Palacký, o historičnosti samotného křtu však, stejně jako později R. Turek, nepochyboval. Byl dokonce přesvědčen i o pravosti notoricky falešných „Rukopisů“.

   Prameny
   Tak jako nevíme nic o křtu Svatopluka a jeho synů, nevíme také nic o křtu Rostislava a jeho potomků. „V každém případě však kolem poloviny 9. století byla převážná část velkomoravské společnosti a zejména její vládnoucí vrstva už křesťanská“ (V. Vavřínek 2001, s. 414). Synové a dcery moravských knížat a velmožů byli křtěni zcela samozřejmě a automaticky nedlouho po narození. Potvrzují to bohatě vybavené dětské hroby u velkomoravských kostelů (B. Klíma 2001, s. 16 a 19; L. Galuška 2004, s. 129). Staroslověnský penitenciál uvádí (41): „Umře-li někomu dítě nekřtěné z nedbalosti, ať se kaje tři léta o chlebě a vodě“ (J. Vašica 1966, s. 179).
   Zásadní význam této „události“ začal přikládat až Kristián poté, co z Bořivoje učinil jednoho z Přemyslových potomků, kterého Slované čeští, oddáni hanebné modloslužbě, sobě v čelo postavili. Moravského knížete Bořivoje, který se stal prvním křesťanským knížetem Čechů, musel nejdřív nechat (znovu) pokřtít na Moravě až v době, kdy údajně „skvěje se nejkrásnější podobou a květem nejlepšího mládí“ spravoval „lid sobě svěřený“, tedy v době, kdy již měl být, podle odborníků, knížetem Čechů.
   A protože ani Kristián (993), vzdálen 140 let od události, o samotném Bořivojově křtu nic určitého nevěděl, jen to, že musel být křesťan, příběh o jeho pokřtění (až v dospělém věku!) zpracoval podle vyprávění z „Conversio Bagoariorum et Carantanorum“ o knězi Ingovi (R. Turek 1963, s. 20; D. Třeštík 1997, s. 301, 328), resp. podle řezenské misijní příručky (J. Cibulka 1965, s. 65-72; P. Sommer 2001, s. 19). „Je zřejmé, že volbou výrazových prostředků chtěl autor vyjádřit skutečnost, o jejíž pravdivosti nepochyboval nebo u níž chtěl dojem pravdivosti vyvolat“ (P. Sommer 2001, s. 103). Kristiánovy   „ p r a m e n y “ , jimiž „vypodložil“ svůj příběh o Bořivojově pozdním křtu tedy známe. Zatím ale nevíme, proč to udělal.

   Důvod
   Kristián již předtím Bořivojova otce, křesťanského krále-oráče Rostislava (kap. 1), změnil na moudrého a prozíravého Přemysla (kap. 2), který se jen vzděláváním [Božích] polí zabýval (křesťanská symbolika: orba, setba, sklizeň). Za Kristiána (992-994) se již jméno Bořivojova otce – Rostislav – uvádět nikde nesmělo. Poté, co se v roce 895 Spytihněv a Vitislav (Vratislav) poddali Arnulfovi, se již v pražském panovnickém rodě ani jednou nevyskytlo! A   „ d ů v o d “ ? Patrně z rozhodnutí bavorské církve mělo být jméno jejího největšího nepřítele vymazáno z paměti (damnatio memoriae) a nezapomeňme, že teologického vzdělání se Kristiánovi dostalo právě v řezenském klášteře sv. Jimrama. Ve Fuldských análech se objevuje naposledy k roku 871. V Gauderichově Římské legendě je jmenován v roce 882. Ve staroslověnských písemných památkách se udrželo déle. Ve staroslověnském Životě sv. Metoděje se o něm píše v roce 886, později Rostislava (nikoliv však Svatopluka!) jmenuje ještě mnich Chrabr.
   Mezi Rostislava-Přemysla a jeho syna Bořivoje proto Kristián pro jistotu ještě vkládá neurčitý počet pohanských knížat, aby mezi nimi snad někdo nehledal přímou spojitost, kterou ovšem v kap. 2 sám potvrdil jednak svým poukazem na pověst – „ad fama fertur“ (mor, rady hadačky, vyslání poselstva, nalezení a oslovení héróa, příchod jeho syna-zachránce, stavba chrámu, šíření křesťanství, zažehnání moru) – na příběh „Asklépiův příchod do Říma“ z Ovidiových Proměn, jednak tím, že paralelně s vyprávěním o moravském křesťanském králi-oráči Rostislavovi v kap. 1 (jak bylo uvedeno výše), „kterýž byl všecko křesťanství či náboženství dobrotivě v zemi uvedl a spravoval“ (tj. pozvání byzantské misie ke křesťanské orbě a založení Metodějova arcibiskupství), vypráví v kap. 2 o oráči Přemyslovi, tedy jak Slované čeští „někde“ (tj. v tomto případě na Moravě) „nalezli velmi prozíravého a rozvážného muže, kterýž jen vzděláváním [Božích] polí se zabýval, jménem Přemysl“. A ze životních dat Rostislava (Přemysla) a Bořivoje je zřejmé, že mezi ně se již žádná další „ztracená“ generace nevejde, natož několik.

   O 120 let později Kosmas (1120) už ví přesně, že těchto pohanských mytických knížat mezi Rostislavem-Přemyslem a Bořivojem bylo sedm a našel pro ně již i jména (viz „Rodokmen mytických knížat“). Bořivojovým otcem udělal „logicky“ posledního z nich – Hostivíta.
   Později byl Rostislav, zejména v některých českých pramenech, nahrazován jménem „Svatopluk“, „Svatopluk první“ (Svatopluk primus), „Svatopluk starší“ (Svatopluk senior) nebo „starší král“ (senior rex) (L. E. Havlík 1992, s. 151; týž 1996, s. 171-173; týž 1998, s. 174-175, 178-183). „Nebylo jistě náhodou, že jméno [Rostislav], kterým byl pokřtěn moravský panovník, přejala na jeho počest řada slovanských knížat, a to ještě ve větším počtu než jméno Svatoplukovo. Tak se v 11.-12. století uvádí Rostislav Vladimirovič, vnuk Jaroslava Moudrého a kníže v Tmutorakani, Rostislav Vsevolodič, kníže v Perejaslavlji, Rostislav Davidovič, vládnoucí v Černigově, Rostislav Všeslavič, kníže v Polocku a Rostislav Glebovič, který vládl tamtéž, Rostislav Jurjevič, který vládl v Perejaslavlji, Rostislav Mstislavič, kníže kyjevský, Rostislav Jaroslavič, kníže snovský, Rostislav Volodarovič z Přemyšlu, Rostislav, kníže novgorodský, Rostislav, syn knížete Ivana Berladnika, Rostislav Michal, kníže smolenský, slavonský bán Rostislav z Mačvy aj.“ (L. E. Havlík 1996, s. 89).
   V průběhu času se měnil i vztah Čechů k jeho synu Bořivojovi. Zpočátku se ke svému prvnímu křesťanskému knížeti hrdě hlásili, i když byl z Moravy (tehdy ovšem spíš „právě proto“), jak o tom svědčí patrně nejstarší v Čechách sepsaná staroslověnská legenda o sv. Ivanovi (před rokem 921), v níž je Bořivoj nazván „kníže moravský“. Ještě v legendě o sv. Dobroslavě, odehrávající se rovněž v historické době Bořivojově, se praví, že Bořivoj byl Svatoplukovým příbuzným. Pak se z legend jeho jméno vytrácí. Bavorská recenze Crescente (po roce 974) Bořivoje vynechává. Jako křesťanského knížete Čechů, který se dal pokřtít spolu s vojskem a veškerým svým lidem, jmenuje až Bořivojova staršího syna Spytihněva, stejně tak Gumpold (před rokem 983). I. stsl. legenda vynechává i Spytihněva a mluví až o Václavových rodičích, ale také o Václavově bábě Ludmile, která svého vnuka ještě za života jeho otce Vratislava vychovávala.
   Do latinsky psané literatury vrací Bořivoje (v kap. 2), společně s osudy jeho otce Rostislava, Konstantina-Cyrila a Metoděje (v kap. 1), až někdy kolem roku 993 mnich Kristián, bratr knížete Boleslava II. Ovšem teprve poté, co mu vymyslil starobylé (české?) předky. Bořivojovo jméno se pak mohlo objevit i v dalších legendách (česká recenze Crescente, Fuit, II. staroslověnská legenda). V panovnickém rodě se jméno Bořivoj znovu vyskytne až teprve u jednoho ze synů knížete Vratislava II. (1061-1092); téhož Vratislava, zakladatele Vyšehradu, který umožnil návrat Spytihněvem II. vyhnaných staroslověnských mnichů zpět na Sázavu – viz legenda Život svatého Prokopa – a který žádal papeže o povolení slovanské liturgie.

   Motiv
   Proč vlastně mnich Kristián, jenž svoje teologické školení absolvoval v řezenském klášteře sv. Jimrama, nechal pokřtít Bořivoje právě na Moravě a právě arcibiskupem Metodějem? Proč ho neposlal třeba do Řezna, tak jako se (snad) tam v roce 845 vydalo čtrnáct českých knížat nebo o 50 let později (v roce 895) Spytihněv a Vitislav? Neudělal to, protože jeho legenda měla v Římě podpořit biskupa sv. Vojtěcha při vyjednávání s papežem a císařem o pražské arcibiskupství (D. Třeštík 2000, s. 30-31). Nestačilo, že ve skutečnosti Bořivoj již pokřtěný byl hned ve svém raném věku (asi 851), musel být (znovu) pokřtěný samotným moravským arcibiskupem Metodějem (tzn. až po roce 869) jen proto, aby tak mohl doložit, že křesťanství přenesl do Čech právě z Moravy, kde tehdy arcibiskupství již bylo, a že tedy nyní půjde prakticky také jen o jeho obnovení a přenesení do Čech. Pro Kristiána tím podstatným tedy nebyl ani tak samotný akt Bořivojova křtu, ale jednak „na říši nezávislý zdroj a původ českého křesťanství“ (srovnej D. Třeštík 1999, s. 190n.), neboť dosavadní latinské legendy Crescente i Gumpoldova jej podávaly tendenčně zkreslený (viz J. Banaszkiewicz 2003, s. 51), zejména však bylo nutné Bořivojův křest „jen“ posunout do doby asi o 20 let pozdější právě proto, aby u něj již mohl figurovat moravský arcibiskup Metoděj. Dodal tím českému křesťanství také patřičný lesk. Bořivojův případný křest v Řezně by proto pro Kristiána vůbec nic neřešil. Takže známe nyní i Kristiánovu   „ m o t i v a c i “ .

   Bořivojův hrob měl být zapomenut
   Ale i tak Čechové nadále zaujímali k Bořivojovi ambivalentní postoj. Ten se projevil např. ve vztahu k jeho ostatkům. Zatímco ještě v Kristiánově době byl Bořivojův hrob ve Václavově svatovítské rotundě pečlivě vyzdobený oblázkovou mozaikou, za Kosmy byl již neznámý, ukrytý hluboko pod novou zvýšenou podlahou baziliky sv. Víta, kterou začal budovat Spytihněv II. (1060) na místě původní Václavovy svatovítské rotundy, kterou dal zbourat. Přitom kosterní pozůstatky ostatních zde pohřbených významných jedinců (sv. Vojtěch, Břetislav I., Jitka) byly pietně přeneseny jinam a sv. Václav získal nový náhrobek na místě původního pohřbu.
   Bořivojův hrob (K1) znovuobjevil až v roce 1911 Kamil Hilbert při archeologickém průzkumu ve svatovítském chrámu. Od začátku byl považován za pohřeb velmi významné osobnosti, proto byl označen K1 (kníže 1, čili první křesťanský kníže). V roce 1974 byly kosterní pozůstatky z hrobu K1 vyzvednuty a následně podrobeny antropologicko lékařskému průzkumu.
   Kníže byl pohřben v sarkofágu vydřeveném polokulatinou. Pro takový velmi starý způsob pohřbu máme analogie na pohřebišti velkomoravského typu v Lumbeho zahradě v areálu Pražského hradu a v sarkofágu knížete pohřbeného na III. hradním nádvoří (pod obeliskem). Podobně byl pohřben jeden z nejvýznamnějších příslušníků moravského knížecího rodu v Sadech u Uherského Hradiště – hrob 12/59 v samostatné hrobní kapli tamního církevního komplexu –, který je hypoteticky spojován s pohřbem moravského krále Svatopluka (†894) (L. Galuška 1996, s. 122-125). Většinou odborníků byl proto hrob K1 označen za jeden z nejstarších pohřbů na hradě vůbec (např. Z. Smetánka 1982, s. 21-25) a vůbec nejstarší v pražských církevních stavbách. „S podobnými hrobkami se v následujícím období již nesetkáváme. Časový posun od smrti knížete Bořivoje (†888) k ostatním pohřbům ve svatovítské rotundě je zřejmý“ (E. Vlček 1997, s. 62).
   Výsledky Vlčkova průzkumu byly zveřejněny v katalogu výstavy „Nejstarší Přemyslovci ve světle antropologicko lékařského průzkumu“ (E. Vlček 1982). Zde E. Vlček poprvé ztotožnil hrob K1 s pohřbem knížete Bořivoje (†888). Takovou identifikaci považovali za velmi pravděpodobnou i další odborníci (R. Turek 1982, s. 161; týž 1992, s. 45; M. Šolle 1996, s. 113; týž 2001, s. 393; D. Třeštík 1997, s. 409-410). Výsledky Vlčkova průzkumu včetně podrobné dokumentace byly pak znovu publikovány o 15 let později (E. Vlček 1997) a jsou shrnuty v tabulce 12. U Bořivoje (hrob K1) tu najdeme údaj o jeho dožitém věku 35-40 let.
   Bořivoj byl tedy pohřben uprostřed hradu, který založil. Bylo proto jen logické, že asi o necelých 40 let později pak kníže Václav nad hrobem svého děda, jenž do Čech přinesl moravské křesťanství, dal postavit svatovítskou rotundu podle moravských vzorů (D. Třeštík 1997, s. 330, 451-453) podobně, jako předtím Drahomíra nechala dodatečně postavit kostel (memoriální stavbu) nad hrobem své tchyně Ludmily na Tetíně (Kristián, kap. 4; P. Sommer 2001, s. 7-8, 104-114).

   Bořivoj byl Moravan? To nikdy nepřipustíme!
   K zásadnímu zlomu v postoji některých (převážně pražských) odborníků k osobnosti knížete Bořivoje došlo po publikování výsledků průzkumu skeletu z hrobu 12/59 ze Sadů u Uherského Hradiště (E. Vlček 1995, s. 201, 206-209), který byl sice hypoteticky, ale zcela jednoznačně přiznán moravskému králi Svatoplukovi (L. Galuška 1996, s. 122-125). Ze srovnání výsledků (hrob 12/59-Svatopluka a hrob K1-Bořivoje – viz tabulka 5b) vznikla hypotéza o moravském původu Bořivoje (L. Galuška 1996, s. 122-125). Citacemi z pramenů hypotézu podepřel L. E. Havlík (1994, s. 54-56; 1995, s. 225-226; 1998, s. 40).
   Jakmile bylo zjevné a nanejvýš průkazné, že Bořivoj pochází z Moravy, začal být jeho hrob K1 některými pražskými archeology zpochybňován v domnění, že tak nejlépe zpochybní i Bořivojův moravský původ. Na jeho místě vidí hrob jakéhosi moravského exulanta, člena mojmírovského rodu (M. Lutovský 1997, s. 187), resp. ještě raději hrob kajícího se bratrovraha Boleslava I., který se měl údajně nechat pohřbít tak, aby ten, kdo by chtěl vzdát úctu ostatkům sv. Václava, musel vstoupit na hrob jeho vraha (M. Lutovský 1998, s. 150). I kdyby to skutečně bylo Boleslavovo přání, o čemž lze pochybovat, stěží mu bylo vyhověno. Jak uvažuje M. Lutovský dnes, samozřejmě Boleslavův syn, Boleslav II. Pobožný, tak tehdy uvažovat nemohl. A o tom, kde nechá svého otce pohřbít, rozhodoval sice on, ale asi ne bez souhlasu představitelů pražské církve. S jistou pravděpodobností za místo jeho posledního odpočinku zvolil baziliku sv. Jiří (D. Třeštík 1997, s. 411), neboť to byl zřejmě Boleslav I., kdo zahájil její velkou přestavbu (J. Sláma 2000, s. 26, 280 pozn. 89). Pak by mu nejspíš mohl odpovídat svatojiřský hrob č. 93, z něhož skelet se při nějaké pozdější manipulaci rozpadl na prach, protože žádné kosterní pozůstatky odpovídající jeho předpokládanému historickému věku (*907, †972), tj. asi 65 let, nebyly nalezeny. Z centrálně umístěných hrobů v bazilice sv. Jiří byl právě tento umístěn nejhlouběji (E. Vlček 1997, s. 164, 178).
   Kromě toho, kdybychom, jak chce M. Lutovský, kosterní pozůstatky z hrobu K1 skutečně připsali Boleslavovi I., musel by svého staršího nevlastního bratra Václava v roce 935 zavraždit jako tříleté dítě. Boleslav I. zemřel v roce 972 a jedinec z hrobu K1 se dožil maximálně 40 let. Čili, pokud stále ještě platí pravidla elementární matematiky, dospějeme jednoduchým výpočtem k roku jeho narození:
          972 – 40 = 932 (!).
   Potom by ovšem Boleslav I. nemohl být ani Vratislavovým synem, když Vratislav zemřel již v roce 921. Přesto se tohoto geniálního nápadu s tříletým bratrovrahem chopil i další pražský archeolog J. Sláma, recenzent obou výše zmíněných publikací M. Lutovského, aby s ním bez zrnka pochybnosti argumentoval ve svém článku, v němž se také pokusil vyvrátit Bořivojův moravský původ (J. Sláma 2001, s. 349, pozn. 5). Nad takovým počínáním renomovaného vědce nelze než vyslovit   p ř í k r ý   p o d i v !
   Srovnej tab. 13 „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
   S jinou argumentací vystoupili J. Frolík-Z. Smetánka (1997, s. 128n.): „Protože   n e v í m e , kdo byl pohřben ve vedlejším hrobě K2 (pozor, přijde důkaz opřený o vlastní nevědomost),   a   m o h l a   by to být i žena, a také proto, že rotunda (i Václavův hrob v ní) by musela být orientována podle zmíněných hrobů K1 a K2, je varianta s Bořivojovým pohřbem v hrobu K1 ze všech možných výkladových variant (údajně) ta nejméně pravděpodobná. Bořivojova manželka, kněžna Ludmila, je pohřbena jinde a jiná natolik významná osobnost, aby byla pohřbena po boku Bořivoje, není nikde doložena“ (chybí tu ovšem seznam významných osobností, jejichž pohřeb v církevních stavbách Pražského hradu naopak doložen je).
   Celá nálezová situace prý naopak hovoří   n e j s p í š e   pro to, že muž K1 zde byl uložen až po pohřbení knížete sv. Václava (v roce 938) a hrob K1 je jako výraz úcty orientován právě podle něho (podle D. Třeštíka k translaci Václavova těla z Boleslavi do Prahy došlo v 60. letech 10. století v souvislosti s přípravami na založení pražského biskupství). Jinými slovy, protože nevíme, kdo je v hrobu K2 pohřbený, bude to nejspíš manželka Boleslava I. Biagota (Blagota), protože ona (snad), ale zejména její manžel (jistě), zemřeli později než Václav. Ovšem doložen není ani pohřeb Boleslava I. ani jeho manželky ve Václavově svatovítské rotundě (o tom se již naši odborníci nezmiňují) a jak bylo uvedeno výše, není to ani dost málo pravděpodobné! Srovnej „Největší archeologický podvod století“ aneb Pražská archeologická mafie zasahuje.
   Pokud bychom chtěli být důslední, museli bychom zohlednit Vavřincovu zprávu o době přenesení Václavova těla. Podle jeho václavské legendy k tomu došlo „za času pana Vojtěcha, vznešeného vyznavače a biskupa“. Tzn. až po roce 982, kdy byl Vojtěch zvolen biskupem. A protože Boleslav I. zemřel o 10 let dříve (†972), nemohl by být jeho hrob orientován podle Václavova hrobu, jak chtějí M. Lutovský a J. Frolík, i kdybychom na okamžik připustili, že byl stejně jako Václav v rotundě pohřben. Muselo by to být přesně naopak. Podle hrobu vraha (†972) by pak byl orientován i hrob jeho oběti (translace těla po roce 982). Ale to jsou jen plané úvahy, neboť hrob K1 je nepochybně starší než samotná rotunda (jak je doloženo ještě také na jiném místě).
   Vidíme, jak snadno (původně jeden z nejstarších hrobů na hradě vůbec) může podle na slovo vzatých odborníků omládnout o celých 80 let, když je to potřeba. Přitom se tito odborníci vůbec nezabývají vzájemným vztahem hrobů K1 a K2. Dodnes od nich nevíme, v jakém pořadí zde byli nebožtíci pohřbeni. Víme jen, že Bořivoj byl v hrobě K1 pohřben asi v roce 888. Kdo v období kolem tohoto roku mohl být pohřben v sousedním hrobě K2? O hypotetickém Bořivojovu sourozenci, bratrovi či sestře, uvažuje např. D. Třeštík (1997, s. 424). Mohl by to být, rovněž hypoteticky, jeho otec Rostislav (†877?) (viz „Granum“ k roku 900), pokud byl v roce 871 (resp. 873) mezi vrácenými rukojmími z Bavorska, nebo jeho tchán Slavibor či jeho strýc, kněz Slavomír (†885?) – viz Rodokmen Mojmírovců. Zřejmě se budeme muset smířit s tím, že tato otázka zůstane nezodpovězena nejméně do doby, než bude znovu nalezena hranička složených kostí objevená K. Hilbertem, E. Vlčkem označená hrob K3, ale ani z té bychom se hledané jméno nejspíš nedověděli. Pouze testy DNA by mohly potvrdit či vyvrátit, zda má nějakou souvislost s hrobem K2.
   A nakonec k orientaci hrobů K1, K2. Samozřejmě nejsou orientovány podle Václavova hrobu, stejně jako to neplatí obráceně (jejich osy ani nejsou rovnoběžné!), ale podle všeobecné křesťanské zvyklosti – s hlavou směrem na západ. Tak jsou orientovány hroby i mimo rotundu bez jakékoliv souvislosti s hrobem sv. Václava, např. Svatoplukův pohřeb v Sadech. To M. Lutovský, J. Frolík, Z. Smetánka i J. Sláma samozřejmě jistě věděli, jen zbytečně a účelově matou své čtenáře. Na stáří hrobu K1 proto nemusíme nic měnit. Hrob K1 ve Václavově svatovítské rotundě na Pražském hradě můžeme nadále ponechat Bořivoji, knížeti moravskému.

   Shrnutí
   Víme z pramenů, že Svatopluk byl Rostislavovým synovcem (Fuldské anály k roku 869, 870, 871; Kristián, kap. 1). Víme také bezpečně, že Bořivoj (†888) a Svatopluk (†894) byli současníci (viz tab. 5b). Pokud přijmeme hypotézu Emanuela Vlčka a Luďka Galušky o moravském původu Bořivoje, kterou podpořil Lubomír E. Havlík, a nic nám v tom zásadně nebrání, jak jsme dokázali (pohřebiště velkomoravského typu na Levém Hradci, v severním předpolí Pražského hradu a na Budči), pak vzhledem k jeho velmi pravděpodobnému pokrevnímu příbuzenství se Svatoplukem, které vyplývá z výsledků antropologicko lékařského průzkumu Emanuela Vlčka, ze způsobu zacházení s Bořivojovým hrobem, z vyhodnocení dobových písemných zpráv (v nichž Bořivoj není považován za českého knížete) a nejstarší české legendy (O pustynnike Ivaně), v níž je přímo nazván knížetem moravským, z „pověsti“, na níž se odkazuje Kristián (Asklépiův příchod do Říma), ze shodného podání Kristiána a Kosmy, že Bořivoj byl potomkem oráče, z maleb ve znojemské rotundě s vyobrazeným moravským křesťanským králem-oráčem Rostislavem, ze známých životních dat Rostislava a Bořivoje zachycených v grafickém znázornění jejich dožitého věku a období vlády, z toho, že jako Rostislavův syn Bořivoj nemohl být nepokřtěný, a poté, co odborníci nalezli prameny ke Kristiánově smyšlené historce o křtu Bořivoje (nejedná se proto o zachycení nějaké „české tradice“), co jsme odhalili důvod zamlčení křesťanského krále Rostislava (a jeho nahrazení neexistujícím Přemyslem) a co jsme nastínili Kristiánův základní motiv jednání (viz výše prameny, důvod, motiv), můžeme zodpovědně prohlásit:

Petr Šimík (2006).

Citace:
Pavlův první list Korintským (1K 3, 9):
Pravý pohled na Boží služebníky
(9) Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole...

Srovnání:
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
„Kristián – Bořivojův křest“.
„Kosmas – Bořivojův křest“.
„Kníže Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“.
„Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
Legendy: „O pustynnike Ivaně“ aneb Nejstarší staroslověnská legenda sepsaná hlaholicí v Čechách.
Kroniky: „Fuldské anály k roku 871“ o přepadení průvodu nevěsty, jíž si Moravané přiváděli z Čech.
Kroniky: „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!).
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka   4: „Životní data knížat podle legend“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 12: „Dožitý věk knížat podle výsledků Vlčkova antropologicko lékařského průzkumu“.
Tabulka 14: „Srovnání Kristiánovy a Kosmovy verze přemyslovské pověsti“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Stříbrný terčík se sokolníkem ze Starého Města na Moravě“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Sokol přinášející vládu-království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla znázorňována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Komentáře: „Největší archeologický podvod století“ aneb Pražská archeologická mafie zasahuje.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
Vlivy: „Původ a počátky moravského etnosu“ (1/4, 2/4, 3/4, 4/4).
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• František Palacký: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Díl první: Od prvověkosti až do roku 1253. L. Mazáč, Praha 1936.
• Kristián: Legenda „Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho“ (kap. 2.).
• Rudolf Turek: Čechy na úsvitě dějin. Academia, Praha 2000 jako reprint 1. vydání (Orbis, Praha 1963), s. 20.
• Josef Cibulka: Vypravování legendy Kristiánovy o pokřtění Bořivoje. Sborník k sedmdesátinám Jana Květa, Acta universitatis Carolinae, Philisophica et historica 1, Praha 1965, s. 65-72.
• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské 863-885. Lidová demokracie, Praha 1966.
• Kosmova kronika česká. Ed. Karel Hrdina-Marie Bláhová, Svoboda, Praha 1972.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci ve světle antropologicko lékařského průzkumu. Katalog výstavy, NM, Praha 1982, s. 26, 28, 30-32.
• Rudolf Turek: Čechy v raném středověku. Vyšehrad, Praha 1982.
• Zdeněk Smetánka: Počátky pražského hradu a jeho postavení v raném středověku. Věda a život 27, 1982, s. 21-25.
• Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě. ČsČH XXXV-4, Praha 1987, s. 548-576.
• Rudolf Turek: Vývojový krok Vratislavova stavebnictví. Královský Vyšehrad. Sborník příspěvků k 900. výročí úmrtí prvního českého krále Vratislava II. (1061-1092). Královská kolegiátní kapitula sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, Praha 1992, s. 44-58.
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.
• Lubomír E. Havlík: Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů. Jota, Brno 1994.
• Emanuel Vlček: Honosný hrob velmože v Sadech u Uherského Hradiště. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1993-1994, MNK, Brno 1995, s. 167-211.
• Lubomír E. Havlík: O přenesení království a koruny z Moravy do Čech. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1993-1994, MNK, Brno 1995, s. 223-240.
• Luděk Galuška: Uherské Hradiště – Sady. Křesťanské centrum říše Velkomoravské. MZM, Brno 1996, s. 122-125.
• Miloš Šolle: Od úsvitu křesťanství k sv. Vojtěchu. Vyšehrad, Praha 1996.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
• Jan Frolík-Zdeněk Smetánka: Archeologie na Pražském hradě. Paseka, Praha a Litomyšl 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Michal Lutovský: Hroby knížat. Kapitoly z českých dějin a hrobové archeologie. Set Out, Praha 1997.
• Michal Lutovský: Bratrovrah a tvůrce státu. Set Out, Praha 1998.
• Lubomír E. Havlík: Identifikace patrocinií zaniklých raně středověkých kostelů. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1996-1998. MNK, Brno 1998, s. 7-50.
• Lubomír E. Havlík: O datování ve staroslověnských písemných památkách. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1996-1998. MNK, Brno 1998, s. 163-223.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Dušan Třeštík: Biskup Vojtěch a vznik střední Evropy. D. Třeštík: Mysliti dějiny. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho „politického“ národa (I., II.). Dějiny a současnost XXII, č. 4 a 5, 2000, s. 6-11, s. 29-32.
• Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. NLN, Praha 2001.
• Petr Sommer: Začátky křesťanství v Čechách. Kapitoly z dějin raně středověké duchovní kultury. Garamond, Praha 2001.
• Jan Frolík: Nejstarší církevní architektura na Pražském hradě – současný stav poznání. Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník mezinárodní vědecké konference, 28.9.-1.10.1999 Uherské Hradiště-Staré Město, edd. L. Galuška, P. Kouřil, Z. Měřínský, Spisy Arch. ústavu AV ČR Brno 17, Brno 2001, s. 107-113.
• Jiří Sláma: K údajnému moravskému původu knížete Bořivoje. Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník mezinárodní vědecké konference, 28.9.-1.10.1999 Uherské Hradiště-Staré Město, edd. L. Galuška, P. Kouřil, Z. Měřínský, Spisy Arch. ústavu AV ČR Brno 17, Brno 2001, s. 349-353.
• Vladimír Vavřínek: Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem. In: Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Uherské Hradiště, Staré Město 28.9.-1.10.1999, ed. Luděk Galuška, Pavel Kouřil, Zdeněk Měřínský, AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 413-419.
• Miloš Šolle: Čechy v době velkomoravské. Velká Morava mezi Východem a Západem. Spisy Arch. ústavu AV ČR Brno 17. Brno 2001, s. 299-396.
• Bohuslav Klíma: Objev prvního velkomoravského kostela na hradišti sv. Hypolita ve Znojmě. Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, svazek 153, řada společenských věd č. 18. MU, Brno 2001, s. 3-24.
• Milena Bravermanová-Michal Lutovský: Hroby, hrobky a pohřebiště českých knížat a králů. Libri, Praha 2001.
• Petr Šimík: Největší archeologický podvod století? Bořivoj má být znovu pohřben jako Boleslav I. Buchlovský zpravodaj IX, č. 10, Buchlovice 2003, s. 16-18.
• Jacek Banaszkiewicz: Gumpold, Vavřinec a Kristián, čili krátce o tom, jak se sněžná a severní Bohemia stávala součástí „požehnané“ Evropy. Dějiny ve věku nejistot. Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka. NLN, Praha 2003, s. 47-52.
• Luděk Galuška: Slované – doteky předků. O životě na Moravě 6.-10. století. MZM, Obec Modrá, Krajská knihovna Františka Bartoše, Brno 2004.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
• Zdeněk Měřínský: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II. Libri, Praha 2006.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. s. 38-42.
• Průvodce expozicí Velká Morava. Text doc. PhDr. Luděk Galuška, CSc., PhDr. Ivo Frolec. Slovácké muzeum v Uherském Hradišti 2009.