PŘIBÍKA Z RADENÍNA, ŘEČENÉHO PULKAVA, KRONIKA ČESKÁ

KAPITOLA XIII

O POSLOUPNOSTI KNÍŽAT, O POKŘTĚNÍ PRVNÍHO ČESKÉHO KNÍŽETE
A O SVATOPLUKOVI, KRÁLI MORAVSKÉM

   [Pokračování ...].
   Když potom řečený kníže Neklan naplnil své dny a zemřel, nastoupil místo něho jeho syn Hostivít a po něm podobně nastoupil jeho syn Bořivoj,

na hradě velehradském pokřtěn blahoslaveným Metodějem, arcibiskupem moravským, na popud moravského krále Svatopluka.²
   Tomuto moravskému králi byl v oněch dobách český kníže podřízen. Témuž králi také podléhaly země, totiž Polsko a Rusko, a hlavou království moravského byl hrad Velehrad. Stalo se pak téhož roku, že král Svatopluk neprávem pozvedl zbraň proti svému pánu a kmotru císaři Arnulfovi. Proto tento císař, jeho pán a kmotr, s celým Německem na straně jedné a Huny neboli Uhry na druhé shromáždil proti němu vojsko.³ Král Svatopluk však, vida, že nemůže císaři odporovat, tajně zmizel na poli uprostřed svého vojska, odvedl tajně koně a utekl odtud. I přišel na nějaké místo na vrcholu jakési hory, zvané Zobor, na kterémžto místě tehdy žili tři poustevníci. Potom král Svatopluk, aby zůstal nepoznán, zabil svého koně a meč ukryl do země a přistoupil neznámý ke zmíněným poustevníkům. Ti ho přijali za druha a ostříhali jako spolupoustevníka; a tak přijal stav poustevnický.
   I zůstal tam s nimi, dokud nepocítil, že mu hrozí nebezpečí a hodina smrti. Tehdy řečený král nejprve zjevil oněm poustevníkům, kdo je, a potom hned vypustil ducha.⁴
   Jeho království spravovali krátkou dobu a nepříliš šťastně jeho synové. Jeho syn, který vládl v království po něm, totiž chtěl jednoho svátečního dne lovit u hradu Velehradu v lese, který se nazývá Křečín. Oznámil arcibiskupovi, svatému Metoději, aby na něho počkal se slavnou mší, dokud se nevrátí. Blahoslavený arcibiskup čekal až do poledne. A protože se bál, aby nezanedbal služby Boží, sloužil mši a na krále již nečekal. Když však král přišel z lovu a slyšel, že arcibiskup slouží mši a již posvětil tělo Páně, pohoršen vešel do kostela se psy a lovci a tropil velký hluk a hřmot loveckými trubkami a štěkotem psů. Takto přišel až k oltáři, vysmál se arcibiskupovi, svatému Metoději, a odešel z kostela. Pro toto pohrdání a rouhání arcibiskup po skončení mše exkomunikoval řečeného krále a uložil interdikt a církevní klatbu po celém království moravském.⁵
   Potom se odebral do Čech ke knížeti Bořivojovi, kterého pokřtil.⁶ Když ho tehdy ještě utvrdil ve víře, odešel odtud do Říma, kde nalezl svého bratra, svatého Cyrila, který kdysi předtím pokřtil zmíněného moravského krále Svatopluka⁷ i celé moravské království a zanechal tam po sobě téhož svatého Metoděje, arcibiskupa. Blahoslavený Cyril obrátil na víru Moravu a mnoho jiných slovanských území. On také vyzvedl z hrobu tělo blahoslaveného papeže Klimenta, žáka sv. Petra apoštola, z mramorového kostela, který mu andělé kdysi postavili v moři, ale pro lidské hříchy již moře vyschlo. Tělo odvezl s sebou na Moravu. Když potom odešel z Moravy, šel do Čech a nesl s sebou tělo svatého Klimenta. To svaté tělo pak uchovával po tři roky v kostele blahoslaveného Klimenta na hradě Vyšehradě.⁸ Potom přišel s tímto tělem do Říma a dosáhnuv od papeže povolení, založil v městě Římě kostel k poctě blahoslaveného Klimenta a uložil tam tělo svatého Klimenta. V onom kostele byl také sám   s e   s v ý m   b r a t r e m , svatým Metodějem, pohřben,⁹ a od tohoto kostela se do dnešního dne odvozuje titul jednoho kardinála.
   Onen blahoslavený Cyril také kdysi, vida zatvrzelost a nevěřícnost Moravanů a Slovanů, žádal od papeže, aby ráčil povolit a připustit, aby mše a ostatní služby Boží mohly být slouženy ve slovanském jazyce. Nevěřil totiž, že by je jinak mohl utvrdit ve víře. Papež považoval takovou prosbu za žert, a když o tom jednal a uvažoval v radě kardinálů a mnoha biskupů, náhle zazněl hlas z nebe a pravil: „Ať vše, co dýchá, chválí Hospodina a všechen jazyk ho vyznává.“ Tehdy papež, vyslechnuv tento zázrak, ustanovil na věčné časy, že se mše i jiné služby Boží mohou sloužit ve slovanském jazyce.¹⁰ A tak v arcibiskupstvích a provinciích splitské, dubrovnické a zadarské i ve všech jejich sufragánních, i mnoha jiných biskupstvích slouží jak biskupové, tak kněží mše i ostatní bohoslužby až dodnes slovansky.

Přibík Pulkava z Radenína: Kronika česká, kap. XIII.

   [Pokračování ...].

Poznámky:

Petr Šimík (2007).

Předchozí kap. XI: Přemyslova smrt a následníci.

Srovnání:
Mapky: „Středočeská »přemyslovská« doména“.
„Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“.
„Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“.
Pokřtění Bořivoje: Kristián, Fuit, Proložní ludmilská, Diffundente sole.
Pokřtění Bořivoje: Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Neplach, „Granum“, Palacký.
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 5a: „Věk a doba vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, zřejmě vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: „Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Úvahy: Vznik a původ přemyslovské pověsti.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské 863-885. Lidová demokracie, Praha 1966.
• Přibík Pulkava z Radenína: „Kronika česká“. Kroniky doby Karla IV. Ed. Marie Bláhová-Jana Zachová, Svoboda, Praha 1987, s. 279-280.
• Bohuslav Klíma: Objev prvního velkomoravského kostela na hradišti sv. Hypolita ve Znojmě. Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, svazek 153, řada společenských věd č. 18. MU, Brno 2001, s. 3-24.
• Luděk Galuška: Slované – doteky předků. O životě na Moravě 6.-10. století. MZM, Obec Modrá, Krajská knihovna Františka Bartoše, Brno 2004.