Život Václava, knížete českého

   Předmluva
   Rozmanité druhy vědeckého snažení vyvolávají zajisté u každého smrtelníka rozličné duševní úsilí, kterým naše pokolení, rozumem nejvíce vynikajíce, dovede – silou vnitřní obraznosti, i přirozeným pudem, i vlastním přičiněním – věci jakkoli smyslům podléhající rozeznat intelektem a přetvořit je podle přání lidského k lahodnému užívání. Jeden totiž, jsa duchem rozvážný, pohrdá požitkem z věcí pomíjejících a upíná mysl k věcem vyšším, druhý naopak touží po vysokých poctách, prahna palčivou žízní po věcech prchavých; jiného mladistvý věk svádí velmi často k věcem nedovoleným, dalšího zase zralá pokročilost vystřízlivělého stáří uzpůsobuje k mravům přísným a prospěšným; a ještě protiklad: jednomu smělý důmysl v umění válečném zjednává vytouženou čest a slávu, druhého umělecký fortel při rozmanitých dílech vytrhuje ze zahálky a nutí k uplatnění vrozené duševní bystrosti. Někteří pak, jsouce ponořeni do hlubin vědeckého uvažování nebo oddávajíce se v ušlechtilé snaze studiu podivuhodných krás vyjadřování, neúnavně usilují s vědeckou úzkostlivostí opětovným přezkoumáním zjistiti, jakým řádem je upravován pohyb i nezměnitelná nehybnost hvězd; která nebo jaká míra geometrickými vzorci – jakýmsi takřka tajemným poměrem – postihuje objem zemské velikosti v jistém pochopitelném vyměření; nebo jak se dá číselně vyjádřit celý souhrn kvantit a celistvosti; anebo jakým poměrem akordů se řídí přirozený zpěv; či jakým odrazem myšlenek vzrůstá tak hluboká disputační schopnost lidí výmluvných, jaký je poměr pravdy a klamu, jak složitě se v jejich projevech mísí. Jiní zase jsouce inspirováni, studiem básní a stále se zabývajíce poetickými hříčkami, obracejí své hluboké nadání na žvatlavost lyriků. Avšak majíce zalíbení v bajkách, neostýchají se v záhubné netečnosti nechati bez povšimnutí pravdivou zvěst o pamětihodných skutcích Božích světců, ačkoli tolikrát zrakům smrtelníků nebeskou milostí byla ukázána. A není divu, jestliže věci ohromné a k hlubokomyslným úvahám ponoukající odvádějí takovéto mudrce od prostého spisování, protože většina jich, lpějíc s přílišnou horoucností na spisech   p o h a n s k ý c h , netoliko ponechává stranou to, co by z posvátných dějin k chvále Boží mělo být vybráno a písmem uvedeno ve známost potomků,¹ nýbrž dokonce jako věc neužitečnou zavrhují i to, což je Božské a zbožné mysli se prostě a beze všech obtíží a rozpaků jeví nejlahodnějším. Když tedy zájmy jednotlivců podle běžného mínění jsou určovány takovou zákonitostí, když důvtip subtilních rétorů si všímá jen věcí povznesených nad všednost, kdežto my jsme příliš vzdáleni od tak veliké a tak učené výřečnosti filosofů, přece tato kratičká úvaha, třebaže chybně formulovaná, jenže uložená naší primitivní neumělosti posvátným příkazem nejvítěznějšího císaře, vznešeného Oty Druhého,² mající připravit hned vzápětí výklad o rodu slavného muže a poznámky o jeho pamětihodných skutcích, tato úvaha budiž předeslána neslýchanosti následujícího sepsání. Oč jeho cena je zmenšena vinou autorovy nedostatečnosti, o to je zvýšena vznešenou důstojností světce, jenž posvátnou velebností skutků svých podnět a látku nám podává.
   [Pokračování ...]

Překlad Zdeněk Kristen (1969)

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

Komentář
   Gumpold, biskup v italské Mantově, který snad nějakou dobu před převzetím biskupského úřadu pobýval v Praze, napsal toto své dílo v poslední třetině 10. století na přání císaře Otty II. (975-985). V každém případě vznikla legenda před rokem 1006, neboť je zapsána v tzv. Wolfenbüttelském kodexu, vyhotoveném na objednávku manželky Boleslava II., kněžny Emmy (†1006). Tento zápis je ilustrován mj. nejstarším dochovaným vyobrazením knížete Václava.
   Text legendy prozrazuje, že její autor byl vynikající znalec latiny a obratný stylista, libující si v bombastické rétorice. Je to zjevné již v prologu, který začíná výkladem o lidských sklonech a zaměstnáních, zřejmě inspirovaným Sallustiovým úvodem ke Spiknutí Catilinovu. I zde se jedná o rétorické zpracování a rozšíření základního václavského textu, legendy Crescente fide.
   Legenda je tedy podstatně delší než Crescente fide a i ona byla jedním z přímých pramenů Kristiána. Důležitý je rovněž Gumpoldův vliv na (druhou) staroslověnskou legendu o sv. Václavu, tzv. legendu Nikolského (podle jejího ruského objevitele a prvního vydavatele, 1904-1909). Asi dvě třetiny tohoto sázavského textu jsou překladem nebo spíše převyprávěním Gumpolda, zbytek má kompilační charakter. Je tedy skutečnost, že Gumpoldova legenda byla ještě na samém konci 10. století podkladem ke staroslověnskému zpracování, dokladem trvání staroslověnského křesťanství v Čechách vedle latinské liturgie ještě nejméně kolem roku 1000.

Jana Nechutová (2000, s. 43-44).

Literatura:
• Josef Vajs (ed.): Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile. ČAVU, Praha 1929, s. 64-65.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Emílie Bláhová-Václav Konzal-A. I. Rogov (edd.): Staroslověnské legendy českého původu. Nejstarší kapitoly z dějin česko-ruských kulturních vztahů. Vyšehrad, Praha 1976, s. 273-274.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Jana Nechutová: Latinská literatura českého středověku do roku 1400. Vyšehrad, Praha 2000.
• Dušan Třeštík: Mýty kmene Čechů. Tři studie ke „starým pověstem českým“. NLN, Praha 2003.