Pokažený údaj legendistů, nebo chyba ve stanovení dožitého věku
při antropologicko-lékařském průzkumu ostatků knížete Václava?

   Emanuel Vlček:
   KOSTERNÍ POZŮSTATKY KNÍŽETE VÁCLAVA (4/5)
   [Pokračování...].
   4. Kosterní pozůstatky knížete Václava
   (124) Svatovítská kapitula velkoryse poskytla všechny světcovy pozůstatky k průzkumu. Byla to nejen lebka s dolní čelistí, ale i zlomky tří obratlů, zlomek klíční kosti, dolní hlavice kosti pažní, tělo kosti loketní, zlomek lopaty kosti kyčelní, dva zlomky kostí stehenních, kost patní a kost zánártní. Mimo to byly na lebce zachovány ještě drobné části mumifikovaných tkání a v mozkovně nepatrné zbytky suchého obsahu.
   Všechny tyto části kostry byly vyjmuty z relikviářů, aby mohly být podrobeny průzkumu, dokumentovány a rentgenologicky vyšetřeny. Posléze byla kostní tkáň všech uvedených částí kostry podrobena sérologickému vyšetření skupinových vlastností AB0 systému. Tato zjištění přispěla k purifikaci ostatků, tak aby v úctě byly chovány toliko nesporné pozůstatky světce.

   4a. Demografická data
   P o h l a v í   j e d i n c e
   Lebka světce je jen středně velká, ale nese typické znaky mužské lebky. Oblouky nadoboční jsou dobře vyvinuty nad vnitřními polovinami obou očnic. Glabela je výrazně vyvinuta, typu Broca 5-6, čelo je šikmé a týlní šupina mírně odsazena na plynulém obrysu. Týlní hrbolek je typu Broca 2. Bradavkové výběžky jsou zašpičatělé, silné, ale krátké, takže dosahují jen k obrysu spodiny. Jařmový oblouk je středně vyvinutý. Spánkové čáry jsou výrazně vytvořeny, především na čelní kosti. Mezi horní a dolní spánkovou čarou je pruh kosti nápadně valovitě vyzdvižen. Obličejová kostra má jemnou stavbu. Horní okraj očnic je tupý a bod nasion na nosním kořenu výrazně zaříznutý. Úhly dolní čelisti čelisti jsou vyhnuty zevně. Bradový hrbol je výrazný, typu Schultz 6.
   Zjištěné charakteristiky jasně hovoří pro pohlaví mužské.

   D o ž i t ý   v ě k   k n í ž e t e
   Na lebce sv. Václava nacházíme naprosto neobvyklý poměr mezi stupněm obliterace lebečních švů a dosud (126) nenastupující redukcí alveolárního výběžku čelisti. Šev korunový, šípový i lambdový jsou zcela uzavřeny v celé tloušťce kosti (viz rentgenový snímek). Na vnitřní desce kosti mozkovny je průběh švů zcela neznatelný, na zevní desce jsou ještě patrné zbytky švu korunového a švu lambdového v jeho asterické části. Naopak u švu šípového, až na úsek bregmatický, a u švu lambdového, až na část asterickou, je původní průběh švu nahrazen žlábkem, který je lemován podélně probíhajícími valy ohraničujícími původně okraje obou kostí temenních a šupiny kosti týlní.
   V glabelární krajině se patrné zubení švu supranazálního dochovalo v délce 27 mm, ale šev sám je zcela obliterován a přechází bodem metopion do mírného hřebínku. Podobně je zarostlá i krajina pteria. Volný zůstává šev spánkový až do oblasti asteria.
   Tento stav obliterace hlavních lebečních švů hovoří pro vysoké stáří jedince (více než šedesát let). Velmi pozoruhodný je srůst obou kostí nosních v té míře, že je zcela smazána hranice nosního švu. Naproti tomu alveolární výběžky obou čelistí jsou dosud vysoké, neredukované. Toliko mezi prvními a druhými moláry a mezi prvními a druhými premoláry zjišťujeme známky po parodontických chobotech. Dochované zuby jsou zdravé. Ztráta většiny zubů nastala až po smrti. Stav zachování alveolárního výběžku a opotřebení chrupu hovoří o hranici 40 let.
   Na spodině lebky nacházíme hlavně na křídlových výběžcích kosti klínové a na povrchu pyramid obou kostí spánkových četné osifikované trny, které jsou v souladu se značným stupněm obliterace lebečních švů. Zdá se tedy, že u knížete Václava musíme uvažovat o zrychleném procesu obliterace švů mozkovny a o zvýšené pohotovosti osifikovat svalové úpony a vazy, především na spodině lebky.
   Tento rozpor jsme se snažili řešit využitím dalšího nezávislého kritéria pro odhad individuálního věku jedince, a to stanovením zubního věku histologickou metodou podle Gustafsona v modifikaci Kilianově, která využívá změn tvrdých tkání zubů vázaných na věk jedince. Touto metodou byly u knížete Václava vyšetřeny dva řezáky +1 a 2+. Zjištěné markanty obou zubů:
   2+: abraze 2,9 bodu; sekundární dentin 1,5; sekundární cement 2,2; resorpce hrotu kořene 0,2; transparence dentinu kořene 0,7; tj. bodový průměr 7,5.
   +1: abraze 3,0 bodu; sekundární dentin 1,8; sekundární cement 2,0; resorpce hrotu kořene 0,3; transparence dentinu kořene 1,0; tj. bodový průměr 8,1.
   Vypočtený věk z obou zubů odpovídá 42,2 ±4,8 roku, čili rozmezí 37-47 let v intervalu s 95% pravděpodobností. Pro značnou fragmentárnost postkraniálního skeletu nelze bohužel zjistit ústup spongiózy v krčku kosti stehenní a pažní.
   Po zvážení výsledků použitých kritérií lze dožitý věk knížete Václava stanovit na hranici kategorií adultus (dospělý) a maturus (zralý), tj. asi 40 roků, a to i při značném uzávěru hlavních lebečních švů.¹

   4b. Lebka
   Z a c h o v a l o s t
   Lebka knížete se velmi dobře zachovala, je nerozbitá a sekundárně nedeformovaná. Barva kosti je světle okrová s hnědými až temně hnědými skvrnami. Hlavně na obou čelistech jsou na povrchu přilepeny tmavě hnědé zbytky mumifikovaných měkkých tkání. V oblasti vlasové byly přilepeny i světle žluté chloupky a vlásky (J. Matiegka 1934).
   Lebka byla jako relikvie vyjmuta z hrobu a přechovávána již dlouhou dobu odděleně. Tím byla vystavena drobným poškozením, a hlavně z ní byly odebírány (127) ostatky, především uvolnitelné zuby, pro různé ostatkové relikviáře. Na vrub prvního způsobu poškození padá odlomení pravého okraje nosního otvoru a dolního okraje pravé nosní kosti. Ostatní drobná poškození vznikla při vícenásobném odebírání relikvijních částí. Nejvýraznější poškození jsou:
   1. Odříznutí podstatné části pravého jařmového oblouku. Podle listu K. Průchy byl tento jařmový oblouk vyříznut roku 1866 jako ostatek sv. Václava pro olomouckou metropolitní kapitulu.
   2. Oba svalové výběžky dolní čelisti jsou odlomeny tupým násilím (relikvie).
   3. Chrup v obou čelistech byl zčásti vypadlý nebo vyjmutý po smrti, anebo byl částečně násilně vylámán. (...)

   A n t r o p o l o g i c k á   c h a r a k t e r i s t i k a
   Lebka knížete Václava je nápadně dlouhá a úzká. Je hyperdolichokranní (69,9), ortokranní (72,6), akrokranní (103,8), eurykranní (71,0) a euenkefalní (1359 ccm). Obličejová kostra je velmi vysoká, hyperleptoprozopní (100,0), rovněž i horní obličej je vysoký, leptenní (58,4), s úzkým, leptorynním nosem (40,7) a středně vysokými, mezokonchními očnicemi (84,2).
   Míry lebky jsou uvedeny v souhrnné tabulce.
   Při pohledu v čelní normě je čelo knížete Václava úzké a vysoké, s dobře vytvořenými oblouky nadobočními, které dosahují od střední části až téměř do poloviny horního okraje očnic. V průběhu metopické linie v krajině glabely je patrný široký nadnosní šev, zachovaný v šíři 10 mm a dosahující až do výše 26 mm. Je zcela obliterovaný. Na tento šev navazuje zřetelný, hlavně hmatem zjistitelný hřebínek, vytvořený v průběhu metopické linie až do výše asi poloviny šupiny kosti čelní. Na něm jsou viditelné zbytky zubení původního čelního švu.
   Oba čelní hrboly jsou malé, ve střední rovině oddělené popsaným hřebínkem. Směrem k vrcholu lebky přechází jejich horní ohraničení plynule do klenutí ostatní čelní šupiny. Spánkové čáry jsou na čelní kosti zdvojené a velmi dobře vyznačené. Mezi oběma oblouky je povrch ohraničen v hladký plastický pás, který zřetelně vystupuje nad povrch lebky.
   Očnice jsou zaobleně hranaté, středně vysoké, s osou mírně zevně skloněnou (Kurýrová III-IV). Horní okraj očnice je tlustý. Nadočnicové otvory jsou drobné, vpravo dva a vlevo pouze jeden. Nosní kořen lebky je nápadně široký, dosahuje 30 mm, takže můžeme hovořit o hypertelorizmu. Slzné jamky jsou prostorné, rovněž i příslušný kanálek.
   Nosní kůstky jsou srostlé, při nosočelním švu nápadně hřibovitě rozšířené až do šíře 13 mm, při zaškrcení 10 mm. Při pohledu ze strany jsou značně konkávně prohnuté. Tvar nosního otvoru je dlouze oválný, při dolním okraji s vytvořenou hranou a úzkým žlábkem. Trn nosní je ostrý, široký, značně vystupující, typu Broca 4.
   Levá lícní kost je středně vyvinutá, podobně i jařmový oblouk. Tuberculum marginale (Sömmeringi) je podle Panichia typu 2. Horní čelist je dosti vysoká, na přední stěně s výraznou a širokou fossa (128) canina a vytvořenými juga alveolaria v oblasti předních zubů.
   Vedlejší dutiny obličeje jsou dobře odečitatelné na rentgenových snímcích v předozadní a boční projekci, orientovaných podle FH. Čelní dutiny jsou listovitého tvaru, jednoduché, 46 mm široké, 22 mm vysoké a 13 mm hluboké. Očnice mají tvar vysoce okrouhlý, nosní dutiny mušlovitý. Sinus maxillaris je oválně trojúhelníkovitý, 28 mm široký a 40 mm vysoký (obr. XII/14).
   V bočním pohledu přechází šikmý obrys obrys čela plynulým obloukem do vysokého vrcholu lebky, který se nachází asi 50 mm od bodu bregma. Klesající část temenního oblouku nese určité nepravidelnosti, způsobené především předčasnou obliterací jak šípového, tak lambdového švu. Obrys týlních partií je zakulacený a je v něm zdůrazněno mozečkové klenutí. Týlní hrbolek je jen mírně naznačen (Broca 1). Spánkové čáry jsou v tomto pohledu na čelní kosti zřetelně zdvojeny. Výše vystupující linie spánková obkružuje zalomeným obloukem spánkovou krajinu. Prostor mezi oběma spánkovými čarami je plasticky vyzdvižen. Dochovaná a patrná část korunového švu svisle přetíná tento plastický útvar žlábkem. Bradavkový výběžek je silný, tupě hrotnatý a jen nepatrně přesahuje obrys spodiny lební (obr. XII/12).
   Při pohledu shora má lebka oválný obrys. Temenní otvůrky nejsou patrné. Obrys bazilární normy je rovněž oválný. Týlní partie jsou zakulacené. Svalový relief je jen středně až slabě vyvinut. Týlní otvor je mírně asymetrický, nepravidelně kruhovitý. Podobně jsou poněkud nesouměrně vyvinuty kloubní výběžky týlní kosti. Při porovnání pravé a levé poloviny spodiny lební vyplývá, že vývin jednotlivých anatomických detailů je různý. Pravý bradavkový výběžek je při své bázi širší než levý. Rovněž pravý bodcovitý výběžek (odlomený 5 mm od báze) byl silnější než levý (odlomen těsně při bázi).
   Dolní čelist je středně silná, jak ve svém těle, tak v ramenech. Bradový hrbol je typicky mužský, 6. typu podle Schultze. Obě krajiny gonia jsou drsné, s mírně zevně vyhnutými úhly. Ramena čelisi odstupují dosti šikmo, čelistní úhel má 126°. Hlavice čelisti jsou rovněž středně velké, symetrické. Oba svalové výběžky jsou odlomeny, zřejmě jako ostatky.

   C h r u p
   Chrup knížete Václava je slabé až střední velikosti, značně neúplný. Zůstalo 11 zubů a 5 zalomených kořenů v obou čelistech. Dobrá zachovalost lebky umožňuje sestavit obě čelisti do správného mezičelistního postavení (obr. VII/18).
   Po grafickém doplnění horního chrupu knížete vidíme zřetelné transverzální zúžení oblouku v oblasti předních zubů, při zcela přímkově vyrovnané řadě úseku C-M² vpravo. Vlevo jsou zuby olámány. Vyrovnáním zadních kvadrantů chrupu do přímky způsobuje zúžení předních partií, podobně jako jsme to viděli u knížete Vratislava, otce knížete Václava. U obou jedinců zúžení přední části horního oblouku dosáhlo nejméně 6 mm. O tom hovoří i absolutní hodnoty rozpětí chrupu v úrovni jednotlivých kategorií zubů u obou jedinců (Tab. VII/B, obr. XII/3).
   U knížete Václava má první horní řezák orální plochu korunky zcela ohlazenou. To svědčí pro hluboký (129) skus, eventuálně pro mírnou protruzi řezáků. Pro neúplnost chrupu nelze přesně stanovit horizontální mezeru mezi horními a dolními řezáky, ani odhadnout případnou otevřenost skusu. U knížete Vratislava byla přítomna výrazná protruze horních řezáků, takže horizontální mezera měla šířku 7 mm. Kromě toho se u Vratislava vytvořila vertikální mezera 5 mm široká, tedy vznikl otevřený skus.
   Dolní zubní oblouk knížete Václava je v přední části rovněž mírně zúžený, ale uchovává si parabolický tvar. Na rozdíl od Vratislava jsou řady zubů P1-M2 přímkově vyrovnané. U Vratislava při značném stěsnání úseku mezi špičáky došlo ve výši prvního premoláru k úhlovitému zalomení zubního oblouku. Tento stav způsobily relativně velké zuby (130) knížete. Pro chybění těchto zubů nelze u knížete Václava zjistit původní stav zubní komprese.
   O stupni abraze (obr VII/19) nás informuje schéma chrupu knížete Václava (E. Vlček-B. Bílý-M. Pokorná 1989, 105-107, obr. 8). Abraze se pohybuje v rozmezí 2.-3. stupně podle Bílého stupnice. Vlčkův index abraze 7,22 ukazuje, že abraze je o více než jedno decennium větší, než by odpovídalo dožitému věku jedince 42,2 ±4,8 roku.

   T r a u m a t o l o g i e
   Osteofyt
   V pravé spánkové krajině, těsně pod spánkovou čarou, 30 mm od jejího začátku, je plochý výrůstek (osteofyt) velikosti 12×14 mm, 1 mm tlustý a vyzdvižený nad ostatní povrch čelní kosti. Jeho povrch je hladký. Pro jeho tvar a umístění ho můžeme považovat za zkostnatělý podokosticový krevní výron, který vznikl po tupém násilí na uvedenou krajinu.

   Vyhojená jizva
   Nad pravým hrbolem čelním, 45 mm nad nadočnicovým zářezem, je oválná prohlubeň, příčně uložená vzhledem ke své delší ose, velká 12×7 mm a hluboká 1 mm. Přední okraj je kolmější a zadní je šikmo zkosen. Okraje prohlubně jsou zaobleny a její spodina má mírně zdrsnělý povrch. Jde o dobře vyhojené poškození zevní kompaktní desky (obr. XII/20).

   S é r o l o g i c k é   s k u p i n o v á   p ř í s l u š n o s t   l e b k y   k   A B 0   s y s t é m u
   Ze vzorku kostní tkáně spodiny lebky knížete Václava byla stanovena skupinová vlastnost B. Toto zjištění bylo rozhodující pro vytřídění dochovaných zlomků ostatní kostry, které jsou dodnes přechovávány v několika relikviářích svatovítského pokladu.

   S h r n u t í   m o r f o l o g i e   l e b k y
   Můžeme konstatovat, že lebka knížete Václava je nápadně dlouhá a úzká. Rovněž obličejová kostra knížete je úzká a dlouhá a obsahuje úzký dlouhý nos, ale jen středně vysoké očnice. Nosní kořen je nápadně široký, takže při velkém odstupu obou očnic můžeme hovořit o hypertelorizmu. Horní část nosních kůstek vytváří hřibovité rozšíření s následným výrazným zúžením 3 mm pod švem nosočelním. Tvrdé patro je vysoké a nápadně zúžené, podobně i horní zubní oblouk. Na lebce nastoupila předčasná úplná obliterace hlavních lebečních švů, odpovídající věku 60 a více let. Přitom stav mineralizace kostí lebky a stav alveolárních partií svědčí pro jedince o dvacet let mladšího.
   Všechny tyto znaky hrají důležitou úlohu i v genetickém posuzování ostatních členů rodu.

   P o d o b a
   O rekonstrukci tváře knížete Václava jsme se pokusili na základě jeho dobře zachovalé lebky. Současná (131) praxe se nám osvědčila nejen při rekonstrukcích podoby v soudních případech, ale i při stanovování podoby tváří některých historických osobností. V podstatě jsme mohli použít dvou metod.
   Grafická metoda rekonstrukce podoby upravená podle M. M. Gerasimova (obr. VII/20)
   Na dioptrografické kresbě lebky knížete v bočním pohledu se podle znaků na jednotlivých částech obličeje a podle rozvoje svalových úponů rekonstruují svalové skupiny obličeje a krku, dále poloha chrupavky nosní, závěs oční koule a dalších měkkých tkání. Tento anatomický preparát je pak překryt vrstvou podkoží v hodnotách průměrných, jež byly stanoveny v pitevně, nebo moderněji ultrazvukovým měřením tlouštěk měkkých částí. Získáme tak základní hrubou podobu jedince v bočním pohledu. Tento strohý obraz se doplní o některé známé znaky. U knížete Václava byl obličej přizpůsoben věku asi 30 let, tj. podobě v době nástupu přímé vlády po roce 924,² poté ještě v době jeho smrti, kolem jeho čtyřicátého roku života.³
   K dispozici máme velmi realistický Václavův sochařský portrét zřejmě od Petra Parléře, snad vzniklý za spolupráce jeho synovce Jindřicha. Portrét byl zhotoven na přání císaře a krále Karla IV. Monumentální socha knížete je dnes umístěna na konzoli v kapli sv. Václava ve Svatovítské katedrále na Pražském hradě. Sochařská podoba na první pohled vykazuje výrazné shody s celkovým tvarem světcovy lebky. To nás vedlo k tomu, abychom provedli superprojekci lebky knížete do tohoto sochařského portrétu (E. Vlček 1976, 1982). Souhlas lebky a portrétu je v základních proporcích obdivuhodný (obr. VII/3 a 4). Domníváme se proto, že sochař vytvořil svůj portrét podle lebky, kterou nesporně znal, protože pro ni vyráběl hermu, na níž měla spočívat česká královská koruna. Máme před sebou první plastickou rekonstrukci tváře podle lebky, která byla vytvořena před více než 600 lety, roku 1378. To potvrzuje i výsledek superprojekce. Ta odkryla určitou nesrovnalost v utváření nosu sochy. Vysvětluje to však okolnost, že nos byl během doby odražen a doplnil ho až v minulém století roku 1866 sochař Eduard Veselý, bohužel však bez ohledu na utváření lebky, na rozdíl od jeho kolegy před 600 lety. Nos byl doplněn v klasickém tvaru, ale nos knížete Václava byl mírně zahnutý a na kořeni prohnutý. Na tuto chybnou opravu nosu poukázal již roku 1911 A. Podlaha ve svém soupisu chrámových památek v poznámce č. 35.

   4c. Postkraniální skelet knížete Václava
   V původním gotickém a později i v renesančním domečkovitém relikviáři byly zlomky kostry sv. Václava z úcty k němu obkládány ostatky dalších svatých. Po rozpadu dřeva relikviářů se některé z těchto ostatků přimísily ke kostem knížete Václava. Při posledním průzkumu světcova hrobu roku 1911 byly pozůstatky objeveny jak ve zbytcích domečkovitého relikviáře v menze oltáře, tak v olověné truhlici v hrobě pod oltářem. Několik zlomků bylo uloženo v samostatných relikviářích a ve stříbrném poprsí svatého Václava, v jehož koruně byla objevena dolní čelist a v prosklené schránce na čele tři zuby. Roku 1929 byly tyto pozůstatky definitivně uloženy do dvou prosklených skříněk a zde ozdobeny. Zuby a čelist byly připojeny k lebce a některé drobné zlomky vloženy do samostatných relikviářů.
   Zachovalost jednotlivých kostí je dosti fragmentární, a proto nelze mezi nimi provést anatomické navázání. Toliko u prvního krčního obratle není skloubení s lebkou knížete vyloučeno.
   Z morfologického hlediska patří tři dochované zlomky holenních kostí různým jedincům, podobně i dolní epifýzy dvou kostí stehenních. Proti publikovanému materiálu (Podlaha 1911 a Matiegka 1911) jsme nenašli zlomek diafýzy pravé kosti holenní s gotickým nápisem, pocházející z relikviáře č. inv. 63. Rovněž nemáme dolní polovinu kosti holenní pocházející z olověné schrány pod oltářem. Jsou však k dispozici jejich vyobrazení.
   K vytřídění (a tím k purifikaci) ostatků jsme u všech dochovaných zlomků využili určení sérologických skupinových vlastností AB0 systému. Ty byly stanoveny v Ústavu soudního lékařství 1. Lékařské fakulty UK v Praze u prof. MUDr. J. Tesaře, DrSc. Většina zkoumaných zlomků postkraniálního skeletu náleží do skupiny B, tedy souhlasně s lebkou světce. Pouze u zlomku levé kosti stehenní, který je i po stránce morfologické odlišný od pravostranného, (132) nebyl ani sérologický výsledek jednoznačný. Střídavě vycházela skupina 0 a několikrát došlo k slabému vysycení séra anti A. Tímto výsledkem byl odlišný anatomický nález potvrzen.
   U druhé morfologické odlišnosti zjištěné u pravé a levé holenní kosti, které z hlediska anatomického náleží různým jedincům, stanovení skupinové vlastnosti neumožnilo jejich odlišení. U obou byla totiž zjištěna shodná skupinová vlastnost B. Proto při purifikaci ostatků musely být oba zlomky ponechány mezi pozůstatky knížete.
   Bohužel se nezachovala ani jediná kost v celé délce a velikosti. S přibližnou přesností bylo možno rekonstruovat jen délku levé kosti holenní a z ní stanovit odhad výšky postavy na 160-165 cm. Celkově jsou ostatní kosti slabé až gracilní, počínaje zlomkem prvního krčního obratle, zlomkem klíčku, zachované dolní epifýzy levé kosti pažní (chované na hlavním oltáři v katedrále sv. Víta) a tělem kosti loketní. Totéž lze říci i o zlomcích dlouhých kostí dolních končetin, kondylech pravé kosti stehenní, zlomcích kostí holenních a kostech zánártních.
   Měřitelné osteometrické údaje jsou uvedeny v souhrnné tabulce.
   V ostatkovém oltáři v klášteře El Escorial u Madridu má být jako relikvie chována některá celá dlouhá (133) kost knížete. Snad se v budoucnu podaří tento ostatek prozkoumat.
   [Pokračování ...].

Emanuel Vlček (1997, s. 124-133).

Poznámka:

Petr Šimík (2008).

Srovnání:
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“.
„Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
Mapky: „Dějiště Kosmových mýtů a nejstarších českých legend“.
Bořivojův křest v legendách: Kristián, Fuit, Proložní ludmilská, Diffundente sole.
Bořivojův křest v kronikách: Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Neplach, „Granum“, Palacký.
Hroby: Hrob K1-Bořivoje: „půdorys“, „příčný řez“, „podélný řez“.
Hroby: Hrob 12/59-Svatopluka: „axonometrie“, „půdorys a řezy“.
Hroby: „Hrob č. 97- Vratislava I. v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě“ (2. část, 3. část).
Hroby: „Hrob knížete Václava ve Svatováclavské kapli chrámu sv. Víta“ (2. část, 3. část, 4. část, 5. část).
Tabulka   4: „Dožitý věk knížat knížat podle legend“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 5b: „Srovnání životních dat a doby vlády Svatopluka a Bořivoje“.
Tabulka   6: „Životní data kněžny Ludmily“.
Tabulka   7: „Životní data knížete Václava“.
Tabulka 12: „Dožitý věk knížat podle výsledků antropologicko lékařského průzkumu“.
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Tabulka 14: „Srovnání Kristiánovy a Kosmovy verze přemyslovské pověsti“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut sv. Václava“.
Komentáře: „Největší archeologický podvod století“.
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli!
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, zřejmě vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Otázky: „Odkud se vzali po roce 950 ve východních Čechách Slavníkovci?“
Úvahy: Vznik a původ přemyslovské pověsti.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
     • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006).

Literatura:
• Josef Vajs (ed.): Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile. ČAVU, Praha 1929, s. 64-65.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Staroslověnské legendy českého původu. Nejstarší kapitoly z dějin česko-ruských kulturních vztahů, ed. A. I. Rogov-Emílie Bláhová-Václav Konzal. Vyšehrad, Praha 1976, s. 273-274.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Jaroslav Kolár (ed.): Středověké legendy o českých světcích. NLN, Praha 1998.