BITVA U CHLUMCE

   1126

   Když byl tedy slavný kníže Soběslav za jásotu všech předáků Čech povýšen na stolec otcovské slávy, nastala všude nesmírná radost, protože počátky dobrého knížete provázela, jak bylo viděti, milost shůry a že toho roku, čemuž bylo těžko věřiti, nedošlo mezi tímto knížetem a Otou k žádnému krveprolití.¹ Ale bohužel! Starý nepřítel, rozsévající všude nesvornost a domácí války, svým zuřivým štvaním způsobil, že naši radost vystřídal opak. Neboť příštího roku řečený kníže Ota, jsa nadmíru zarmoucen, že se zklamal v slibné své naději, pokládaje své rozhodnutí za nejvýhodnější, ale s malou prozíravostí o sebe do budoucna, vydal se spěšně se svými na cestu ke králi Lotarovi a ke knížatům veškerého Saska. A byv přijat s příslušnou poctou a našed příhodnou chvíli i místo, vyložil přede všemi důvod své cesty, totiž že kníže Soběslav vkročil do Čech pokoutně a že se násilím zmocnil knížecího stolce, který byl podle dědičného práva jemu určen a přísahou všech velmožů země české přislíben. Nakonec doložil stručně toto: „Vaše důstojnost, nejmilostivější císaři, nechť neodmítne učinit v této věci dobrotivé opatření. Vás povýšila mezi všemi knížaty celé říše milost božského řízení k vysoké hodnosti císařské proto, aby Vaše laskavost prokazovala všem, kdož toho vyhledávají v svých nesnázích, milosrdenství a spravedlnost; neboť my víme, že jsme povinni ve všem se podrobiti rozkazům vaší milosti a právě proto nám nemá býti pořad spravedlnosti podle vaší vlídnosti odpírán“. Nato král laskavou odpovědí uspokojil mysl knížete a přede všemi saskými knížaty prý promluvil takto: „Knížectví české, jak jsme zvěděli od svých předchůdců, stálo od počátku pod mocí císaře římského a nebylo nikdy dovoleno vykonati volbu nebo povýšení kteréhokoli knížete v té zemi, leč dá-li k tomu císařská milost svou mocí podnět, provedení a stvrzení. Je tedy sdostatek zřejmé, že ten, kdo by se dopustil nějaké opovážlivosti proti tomuto ustanovení, opovrhuje naší milostí, a že nejen tobě, nýbrž i nám a celé říši byla způsobena nemalá potupa; a to nelze snášeti lhostejně“. Co dále? Král a všechna knížata i nejpřednější muži Saska se pevně zaručili knížeti Otovi, že nikdo jiný nebude v Čechách panovati než on. Zatím chytrý, ba až příliš prozíravý kníže obcházel o překot nejlepší muže saské, jednoho po druhém, sliboval jim nesmírné dary, a jak se říká zlaté hory, aby si je zavázal všechny k pomoci pro sebe co nejochotnější.
   Kníže Soběslav tedy dostal zprávu, že král Lotar hrozí Čechům, strojí se k válce, zamýšlí zemi popleniti, jestliže oni co nejrychleji nevypudí Soběslava a nesvolí, aby jim byl dosazen Ota za knížete. Ale kníže Soběslav nebyl v duši nijak znepokojen těmito řečmi a klidným hlasem na to krátce odvětil: „Doufám v milosrdenství Boží a v zásluhy svatých mučedníků Kristových, Václava a Vojtěcha, že nebude vydána naše země do rukou cizinců“. Od té chvíle tedy velmi moudrý kníže řídil své myšlení k Hospodinu, navštěvoval všechny chrámy a vzýval Boha o pomoc a ochranu v svých protivenstvích. Když se však dověděl, že se král Lotar blíží se silným vojskem Sasů k hranicím Čech, pospíšil postaviti se mu vstříc u hradu, který se nazývá Chlumec. Když druhého dne seděl kníže Soběslav se svými u oběda, přišli mu oznámiti: „Nejmilostivější kníže, ty si hledíš chutných jídel a nejednáš dost opatrně: neboť již, hle! nevyjdeš-li jim rychle vstříc, budou meče nepřátel panovati našim šíjím“. Ozve se ihned pokřik v táboře, aby byl každý pohotově. Mezitím poslal kníže Soběslav posly Načerata, Miroslava, Smila a jiné ze svých předních ke králi s tímto vzkazem: „Toto praví Soběslav: »Moudrosti tvé, dobrý císaři, sluší věděti, že volba knížete českého, jak jsme slyšeli od svých předchůdců, nikdy nebyla závislá na vůli císaře, nýbrž vždy záležela na vůli předáků země české; v tvé však moci je toliko stvrzení volby.² Bez důvodu se pokoušíš spoutat nás jhem nového zákona. Věz, že my k tomu naprosto nesvolujeme a chceme raději za právo čestně padnouti, než poddati se nespravedlivým nálezům, a zajisté, neupustíš-li od tohoto pokusu, je nasnadě, že se soud všemohoucího Boha mezi tebou a mnou projeví divem, který bude do budoucna památný na věky«“. Avšak král a všechno vojsko měli tato slova za bláznovství. Neboť kníže Ota se zaručoval králi úplnou jistotou, že mu všichni vznešenější Čechové dali bezpečný slib věrnosti, a tvrdil, že není potřebí zbraní, nýbrž spíše, že kdo bude chtíti, může vejít se sokoly a jestřáby do země beze všeho úrazu.
   Tedy dne 18. února táhly v osudné bezstarostnosti zástupy saských tlup mezi dvěma horami, a protože velmi hustý sníh učinil cestu obtížnou, mnozí, složivše brnění, šli pěšky. Ale když přišli do úzkého průsmyku mezi dvěma horami, kde byli jako z božského řízení sevřeni bez jakékoli možnosti útěku, kníže Soběslav, rozděliv své bojovníky na tři zástupy, náhlým útokem na ně vyrazil, a všechny, kdož se mu naproti postavili, ostřím meče přivítal. Tam padl kníže Ota, původce tohoto neštěstí, tam bylo pobito velmi mnoho nejlepších mužů saských, a stěží kdo mohl vyváznouti, leč snad ti, kdo zůstali opodál u zavazadel nebo po boku královu. Utrpěv tedy toho dne žalostnou porážku, vypravil král posly ke knížeti Soběslavovi se vzkazem a s žádostí, aby k němu přišel. On, nemaje strach z žádného protivenství a vzav s sebou jen několik předáků, odebral se ke králi a oslovil ho první, stoje, těmito slovy: „Nepopudila nás, nejmilostivější králi, ani naše nerozvážná smělost k bezpráví proti tobě, ani nepřiměla nás pyšná opovážlivost ku prolití krve tvých předáků. Nezamýšleli jsme zajisté způsobiti tvé milosti žádnou škodu ani potupu, nýbrž nechtěli jsme, jak jsme ti už častěji předtím po svých poslech oznámili, skloniti své šíje pod jařmo nového zákona, které ani otcové naši nemohli snést. A ejhle! Božský soud dal zjevně svědectví o právu jednoho i druhého z nás a odklidil všelikou záminku k nezaviněné roztržce mezi oběma stranami. Nechť tedy už přestanou i příčiny všeliké nesvornosti, nechť se vrátí jednota svornosti. Všechen právní závazek, který naši předkové vůči královské milosti uznávali, jsme ochotni i my stejně plniti svými statky i osobně podle místa i času“. K tomu král odpověděl: „Kdyby nás nebyl kníže Ota nejusilovnějšími prosbami donutil, abychom se postavili v cestu celému tomu záměru, nebyla by se dala naše mysl žádným, sebenaléhavějším důvodem pohnouti k tomu, aby některý kníže směl i jen prst proti tobě vztáhnouti. Tedy se svolením Božím a z jeho přízně měj knížecí čest i otcovský stolec a zachovávej svazek vzájemné lásky a přátelství nám i celé říši neporušený“. A po těch slovech mu odevzdal vlastní rukou jako odznak knížectví   p r a p o r e c ,³ a když si dali navzájem políbení, kníže Soběslav, vrátiv se s největší slávou a ctí za nesmírného jásotu svého lidu do líbezného hlavního sídla, šestnáct let vládl na vytouženém stolci.
   Téhož roku dne 19. února Jan, šestý biskup svatého kostela olomouckého, vysvobozen z pout těla, hřivnu sobě svěřenou Kristu vrátil stonásobnou. Po něm nastoupil Zdík, biskup podle posloupnosti sedmý, a byl téhož roku posvěcen dne 2. října.⁴
   Téhož roku zemřela královna Svatava, matka knížete Soběslava, dne 1. září.

Mnich sázavský (k roku 1126).

Poznámky:

Petr Šimík (2008).

Srovnání:
Rodokmeny: „Břetislav, jeho synové a vnuci“ aneb Navázal Břetislav „vědomě“ na slavnou velkomoravskou tradici?
Kroniky: „Dětmar k roku 1002“ – Vladivoj převzal Čechy v léno.
Kroniky: „Dětmar k roku 1003“ – polský Boleslav odmítl převzít od krále Čechy v léno.
Kroniky: „Dětmar k roku 1004“ – král Jindřich obdařil Jaromíra všemi poctami, kterých se dostalo jeho otci.
Kroniky: „Dětmar k roku 1012“ – Oldřich přijal vládu od krále jako dar.
Kroniky: „Kosmas k roku 1099“ – Bořivoj (II.) obdržel korouhev z ruky císařovy.
Kroniky: „Kosmas k roku 1101“ – císař dal Oldřichovi Brněnskému odznaky knížectví a korouhev.
Kroniky: „Kosmas k roku 1109“ – král Jindřich potvrdil Otu za knížete.
Kroniky: „Kosmas k roku 1110“ – král vrátil Vladislavovi I. vládu.
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (přilba svatého Václava).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1138“ – Vladislav převzal praporec od krále.
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1140“ – Vladislav II. přijal od krále praporec.
Kroniky: „Druhý pokračovatel Kosmův k roku 1260“ o bitvě u Kressenbrunnu (přilba svatého Václava).
Historie: „Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
Historie: „Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.
Historie: „Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
Tabulka 16. „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 17: „Arcibiskupové a biskupové moravští“.
Tabulka 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140).
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
Vlivy: „Původ a počátky moravského etnosu“ (1/4, 2/4, 3/4, 4/4).
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
    • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Jiří Mašín: Románská nástěnná malba v Čechách a na Moravě. ČSAV, Praha 1954.
• Pokračovatelé Kosmovi. Přel. Karel Hrdina, V. V. Tomek a Marie Bláhová. Svoboda, Praha 1974.
• Antonín Friedl: Přemyslovci ve Znojmě. Ikonografie posvátného oráče v českém mythu. Odeon, Praha 1966.
• Anežka Merhautová-Livorová: Ikonografie znojemského přemyslovského cyklu. Umění XXXI-1, Praha 1983, s. 18-26.
• Barbara Krzemieńska: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Příloha časopisu heraldiků. Ostrava 1985.
• Jaroslav Zástěra: Původ péřové koruny. Postavy panovníků na českých a moravských denárech. Znojmo 1986.
• Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě. ČsČH XXXV-4, Praha 1987, s. 548-576.
• Anežka Merhautová-Alois Martan: Byly či nebyly malby znojemské rotundy jednotným dílem? Umění XXXVI, Praha 1988, s. 297-307.
• Lubomír Konečný: Ikonografická problematika románské výmalby znojemské rotundy. Sborník vědecké konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. Pavel Ciprian. JMM, Znojmo 1997, s. 59-78.
• Barbara Krzemieńska: Břetislav I. Čechy a střední Evropa v prvé polovině XI. století. Garamond, Praha 1999.
• Barbara Krzemieńska-Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Set Out, Praha 2000.
• Jan Bažant: Znojemská rotunda a raněkřesťanské malířství. J. Bažant: Umění českého středověku a antika. KLP, Praha 2000, s. 59-72.
• Petr Šimík: Otočené štíty, šišák sv. Václava, knížecí pláště. Příspěvek k ikonografii 4. pásu maleb ve znojemské rotundě aneb Polemika s dr. Dušanem Třeštíkem. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1999-2001. MNK, Brno 2001, s. 361-377.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
• Lubomír Jan Konečný: Románská rotunda ve Znojmě. Ikonologie maleb a architektury. Host, Brno 2005.
• Libor Jan: Přemyslovská Morava. In: Sága moravských Přemyslovců, Život na Moravě od XI. do počátku XIV. století. Sborník a katalog stejnojmenné výstavy. VM v Olomouci a MMB, Olomouc a Brno 2006, s. 7-32.
• Martin Wihoda: Testament knížete Břetislava. In: Sága moravských Přemyslovců, Život na Moravě od XI. do počátku XIV. století. Sborník a katalog stejnojmenné výstavy. VM v Olomouci a MMB, Olomouc a Brno 2006, s. 33-50.
• Vratislav Vaníček: Soběslav I. Přemyslovci v kontextu dějin v letech 1092-1140. Paseka, Praha a Litomyšl 2007.