KRISTIÁNOVA LEGENDA, KAP. 5. (3. část).

   [Pokračování ...].
   (70) Vzpomenuv si pak na bábu svou, jaké svatosti byla v tomto životě a jak veliké zásluhy a slávu získala u všemohoucího, blažený Václav přívalem slz zkropen pojal s kněžími a některými nábožnými muži přesvatý záměr i poslal je na jmenovaný hrad Tetín, poručiv jim, aby třebas jen kosti nebo prach zetlelého těla důstojně přenesli a k němu dopravili. Sám však vnuknutím Ducha svatého byl ujištěn a několika důvěrným přátelům se s tím svěřil, že působením Boží milosti jmenovaní poslové uzří tam nějaké znamení. Mužové, kteří byli posláni, vykonávajíce rozkazy pána svého, vstoupili do basiliky, odkopali zemi a objevivše hrobku shledali, že deska, kterou ctihodné ostatky byly přikryty, zčásti zpráchnivěla. I báli se ji vyzdvihnout: Jestliže dřevo je práchnivé, tak mínili, oč spíše zetlelo to, co pod ním skryto. A chtěli s největší opatrností hrobku zase uzavříti. Úmyslu jejich však vzepřel se jeden z nich, kněz Pavel, o němž jsme se výše také zmínili, kterýžto vždy s ní, dokud na zemi prodlévala, přátelstvím spojen byl a vždy ji ve všem svými službami podporoval, pravě: Nikterak nestane se, jak pravíte, ale najdu-li třeba jen prach těla ztrouchnivělého, ten podle rozkazu knížete vezmu s sebou.
   Ostatní davše mu za pravdu svorně desku uvolňovali. Když ji zdvihali, přelomila se a onen Pavel s hlínou padl na ležící tělo. Rychle (71) vstal a hlínu spěšně odhrabal, tu s druhy svými našel tělo svaté, všeho porušení uchráněné, jenže obličej její byl pokryt prachem, jenž se naň sesypal při zlomení víka, když je zdvihali, jak jsem už poznamenal. Nesmírnou z toho radostí vzplanuvše, neskonalé díky všemohoucímu vzdávali, přesvaté její ostatky ze země vyzdvihli, do vzácných pláten, jak se slušelo, zavinuli, před oltář položili, nezměrné chvály a díky Boží milosti vzdávali.
   A když všecky obřady řádně vykonali, na nosítka ji položili, jež dvěma koňům na hřbet uvázali a tak téže noci k hlavnímu městu, ku Praze totiž, vytrvale spěchají. Nalezeno pak bylo tělo šťastné a Bohu oddané služebnice Ludmily dne 19. října ve středu o hodině dvanácté. A do Prahy přinesli je třetího dne v pátek 21. téhož měsíce,¹ s ohromným veselím, přičemž všichni plesali a Krista chválili.
   Neboť ti, kteří ji přiváželi, prve než do hradu ji vnesli, poslali ke knížeti heroldy dobré noviny. Ti přišedše slyšeli, že k spánku své údy složil, i vzbudili ho s veselím a tu radostnou novinu mu oznámili, že milostí Boha všemohoucího tělo slavné paní, báby jeho, neporušené nalezli. On ihned vstal a s velikou čilostí spěchal do chrámu, Kristu Pánu nesmírné díky vzdávaje. Když pak slunce zemi ozářilo a leskem svým zaplašilo tmu, svolav kněžstvo a zástup věřících, s obrovským průvodem chvátal v ústrety. I potkali se s těmi věrnými nosiči, přivážejícími často vzpomínané ostatky svaté Ludmily. Kněží a jáhnové radostně je vložili na svá ramena a dobrořečíce Bohu žalmy a chválami vnesli je do hradu, a do chrámu vešedše, před oltářem na dláždění je postavili a hlučným jásotem plesali. Zatím všeobecná zvědavost věřících i nevěřících pátrala, co se stalo, i sbíhali se a hrnuli ke dveřím chrámovým. Kníže tedy poradiv se s kněžími, přede vším lidem dal tělo její odhaliti, aby všichni uvěřili, že ji Kristus Pán neporušenou zachoval. Vidouce to všichni zázraky Kristovy neúnavně hlásali a nikdo nemohl pravdě odpírati, poněvadž všem byla patrna neporušenost těla a pevnost vlasů. A  její obličej se skvěl, jako by byla živá, nadto roucha takovou krásou a neporušeností zářila, jako by právě toho dne byla utkána. Na to všichni patříce hlučně volali a plesali a prohlašovali, že je na výsost hodna všeliké pocty a chvalořečení.
   A vykopavše zemi a upravivše hrob, chystali se ji v té basilice pochovati. Ale náhle vykopaný hrob zaplavil se vodou; z čehož mnozí usuzovali, že se to místo služebnici Kristově nezamlouvá. Znovu tedy výkop zasypali a rakev ² se svatou zástavou postavili na něj, pomoci od Boha se dožadujíce. Potom domů šťastni spěchali.
   (72) Zanedlouho potom řečený kníže vypravil poselstvo do Řezna a tázal se na radu biskupa toho města, jménem Tutona, poněvadž Čechové tehdy náleželi do jeho diecéze, co by měl s oním tělem učiniti. Biskup prozkoumav předpisy zákona Božího podle dané sobě od Boha moudrosti, toto mu vzkázal: aby tělo, které vzalo původ od zárodku prvního člověka, jemuž řečeno bylo: Země jsi a v zemi půjdeš, prach jsi a v prach se obrátíš (Gen. 3, 19), pohřbili do té doby, až by se zjevila sláva Kristova.
   Tu převelikou horlivostí Boží zapálen prosil kníže pokorně biskupa toho, aby k němu sám ráčil přijíti a tělo pochoval a basiliku, jíž se dosud biskupského posvěcení nedostalo, posvětil. On však se omlouval, že přijíti nemůže pro slabost stáří, i poslal svého spolubiskupa s družinou několika kleriků, aby chrám ten posvětil. Biskup ten přišel, nejdříve kostel Pánu posvětil, potom za šest dní pohřbil řečené tělo na témž místě, kde voda byla vystoupila. A divná to věc a jako důkaz dosvědčující zásluhy služebnice Kristovy, že když kněží chtěli ji pohřbíti na místě neposvěceném, voda se ukázala, ale když přišel spolubiskup a basiliku posvětil, nadobro se ztratila. Byloť slušno, když v blaženém obcování na tomto světě blaženě živa byla, aby s požehnáním ještě větším byla pochována, majíc se svatými usednouti po pravici Kristově.³ Když to bylo řádně vykonáno, spolubiskup po zásluze byl od knížete odměněn a vrátil se domů.
   Když pak nadešel výroční den přenesení jejích posvátných ostatků, Kristus Pán k slávě svého jména a aby ukázal zásluhy služebnice své, ráčil vykonati znamenitý zázrak. Neboť když se shromáždilo kněžstvo, jakož jest obyčejem křesťanského náboženství slaviti památku takových osob, a když po modlitbách společně zasedli, aby se tělesně posilnili, jakýsi hošík tělesnou vadou stižený, zkřivený a nemohoucí vzhlédnouti vzhůru, dovolávaje se u vrat basiliky, v níž veliké té paní tělo odpočívá, moci Kristovy a zásluh této světice, najednou se napřímil a bývalé síly opět nabyl. To vidouce přemnozí všemohoucímu Kristu chvály pěli, že skrze svoji služebnici velebnost svoji zjeviti ráčil, jemuž sláva na věky věků. Amen.
   [Pokračování ...]

Kristián: Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho, kap. 5. (3. část).
Přeložil Antonín Stříž (1969).

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

Jednotlivé části Kristiánovy legendy:
            Předmluva.
1. kap.: Vynález písma, jeho obhajoba v Římě, ustanovení Metoděje arcibiskupem a Svatoplukova zrada.
2. kap.: Pověst o Přemyslovi, pokřtění Bořivoje a přenesení křesťanství do Čech, pohanská reakce.
3. kap.: Bořivojovi potomci, Václavovo vidění a proroctví.
4. kap.: Vražda Ludmily, dopadení vrahů, stavba kostela nad Ludmiliným hrobem.
5. kap.: Převzetí moci, vyhnání matky, přenesení Ludmilina těla.
6. kap.: Vojín Kristův a jeho Boží zbroj, stavba kostela sv. Víta, záměr odejít do Říma.
7. kap.: Vražda knížete Václava.
8. kap.: Povraždění Václavových přátel i dítek jejich, translace Václavova těla, zázraky.
            Přídavek.

Literatura:
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969, s. 58-87.
• Jaroslav Ludvíkovský: Kristiánova legenda. Vyšehrad, Praha 1978.
• Jaroslav Kolár (ed.): Středověké legendy o českých světcích. NLN, Praha 1998, s. 78-128.