|
[Pokračování ...].
5. Není se co diviti, že dobrota mladičkého knížete, když se chopil práva v zemi,1
byla zevnitř sevřena těžkými a rozličnými nesnázemi, poněvadž maje ze všeho nejvíce zření k věcem nebeským, rozhodl se v zbožném srdci, že ačkoli je povinen pečovati o obecné dobro, nezpronevěří se přece přesladké poslušnosti k Bohu, k níž se hned od mladých let zavázal, i kdyby měl pohrdnouti pozemským důstojenstvím. Obával se však, že by musil pykati za viny svěřeného lidu, kdyby neužíval zákona přiměřeného občanské oblasti, leč nelámaje si dlouho hlavu těmito pochybami, velmi bystře zvolil pravou cestu tak, že ani neopomíjel toho, co měl konati v rámci svých světských povinností, ani
se pro příště nemusil strachovati, že něco zanedbá pro bažení po věcech nebeských; sídle zkrátka v přívětivém a velmi
skromném paláci, snažil se knížecím pokynem mírniti ustanovení zákonů k obecnému prospěchu občanů i družiny. V rozsuzování byl obezřelý a hotov nad každým se smilovati, dával se snadno uprositi k prominutí trestu za nehodné viny provinilců a při soudním řízení mu byl cizí všeliký způsob trestání; v soukromém styku byl prostý, vynikal čistotou mravů, neváhal s přísliby statků velmožům a stejně dbal i toho, aby byly plněny; před vznešenými však často dával přednost venkovské sprostnosti chudých obyvatel a je si obliboval; osiřelým nahrazoval rodiče a hmotnou oporu a vždy se skvěl podivuhodným leskem laskavosti jakožto utěšitel a otcovský ochránce vyhnanců z vlasti. Ve všem počínání byl skromný a neobyčejný milovník trpělivosti, ve všech protivenstvích osudu byl opatrný a rozvážný, velmi štědře rozdílel jmění na potřeby plačící chudiny, vlídně konal skutky dobročinnosti a pokory, a jsa k sobe zpravidla přísnější a k jiným všude shovívavější, štědrostí, útrpností, poučováních nevědomých a utvrzováním poučených zářil všem jako příklad na věky.
6. Těmito tedy skvoucími drahokamy ctností bylo ozdobeno obcování přeblaženého
jinocha; k tomu tak velice si oblíbil konání nábožnosti, že kdykoli pro obecné potřeby mezi řádnými lavicemi soudců a lidu bylo ustanoveno vypovídání dotazů a nálezů – a on věhlasněji jakékoli věci na soudě předvídal –, leckterý provinilec jeho výrokem byl co nevinný propuštěn, i když byl přistižen, ač vynesen nad ním ortel smrti, třebas zasloužený, a s tímto rozsudkem od tribunálu předveden před tvář knížete. Když však milosrdný kníže shledal, že ani se nedá změnit neoblomný zákon, ani soudci nějak uprositi, aby v tom ulevili, vida, že provinilec nemůže být vyrván hroznému zákonu, a chtěje se sám z toho vyvléci a hlavně zabrániti, aby zrak zasvěcený nebi nebyl poskvrněn krvavou exekucí, pod jakoukoli přijatelnou záminkou se vzdaloval ze soudního shromáždění, neboť zdravě bystrý jeho rozum se řídil spásným výrokem evangelia. Nesuďte a nebudete odsouzeni (Luk. 6, 37).
7. Toto přikázání mladík Bohem naplněný si převelmi oblíbil a uvědomoval si, že neříditi se jím bylo by pro každého smrtelníka nebezpečné, dobrotivě šetřil zmíněných provinilců, kteří měli být na hrdle potrestáni. Aby pak ohavné památky mučidel nadále se nevzmáhaly, všechny šibenice, postavené na mnohých místech jeho království k věšení lidí, dal nadobro strhati a nedopustil, aby za jeho času byly zase obnoveny. S rozvíjením své nanejvýš blahodárné činnosti den ode dne vše víc a více na odiv zvyšoval beztak již vrchovatou míru své chvalitebné dobroty;
přijímal k sobě kněze přicházející ze všech končin světa, ve všelikých potřebách jim byl laskavě nápomocen a zachovávaje božskou lásku
k bližnímu, kterou nikdy nespouštěl z očí, s nábožnou příchylností
je milerád míval okolo sebe a pečlivě i dobrotivě s nimi jednal;2 jeho pak čistá mysl, jsouc jejich častými nábožnými výklady nebesky vycvičena a hojným učením vzdělána, dospěla k neobyčejnému pochopení písem svatých.
Cokoli snahy učitelů v něm načrtly a naznačily, to on sám ctnostnými skutky naplňoval; poněvadž měl soustrast se všemi, kdož byli v tísni, navštěvoval s laskavým těšením ty, kteří chřadli slabostí, ty zas, kdo uvázli v osidlech neúprosné smrti a jimž málo zbožní spoluobčané se nepostarali o pohřeb, pochovával s náležitými obřady. Avšak
kmeny, jež po zákonu a podle starobylých obyčejů
byly postaveny pod jeho knížecí moc,
byly nestálé a kolísavé v čerstvě přijaté víře. Když tedy
jinoch božských vloh pozoroval, kterak i sami velmožové častěji do roka se scházejí v zlořečených svatyních a u oltářů
pohanských běsů, aby tu
přinášeli oběti cizím bohům, ačkoli byl často zván k účasti na ohavných
hodokvasech, při nichž byla předkládána obětovaná zvířata, přece nejen odmítal nedovolené hostiny – vždyť nadevše prahnul po hodech u nebeského stolu –, nýbrž co nejdůsledněji se vyhýbal i všednímu styku s hodovníky pošpiněnými
ď á b e l s k o u nečistotou. Přesto měl starost o ty, kdo byli zachváceni záhubným
bludem, připomínaje si častěji Písmo, jež slovy apoštolovými přikazuje: Jeden druhého břemena noste (Gal. 6, 2). Ty, kteří byli nějakým způsobem povolnější k tomu, aby se dali na pravou cestu nejvyššího dobra, neustával slovy sladkého přemlouvání a sliby neocenitelných darů nebeské odměny co nejvytrvaleji nabádati,
aby pohrdli podobami model, kterými byli ošáleni, a myslí i srdcem se s vírou naklonili k podstatě
božskosti pravé a neměnné, která se nemůže zvětšovat ani zmenšovat a věčně trvá. Ty však, kteří byli méně přístupní tomuto spásonosnému učení, jsouce srdcem zatvrzelejší nebo rozumu tupějšího k poznání pravdy, podle napomenutí apoštolova včas poučoval i bezohledně káral (II. Tim. 4, 2), naznačuje odměnu v obojím způsobu a seč byl dychtivě spěchal shromážditi všechny, kdo se jen dal, ať dobrovolnou, ať vynucenou přihláškou, k hostině nebeského Hospodáře, oplývající dostatkem všeliké hojnosti a poskytující po zahnání hladu radosti věčného nasycení.
8. Nuže jak se skvěl přísným dodržováním postů a podivuhodným rozdáváním almužny, pravidelně přidružoval, dávaje tím velmi prospěšný příklad, k skromnému způsobu života tuto znamenitou vlastnost, že totiž zrakem svaté mysli hlouběji proniknuv zjevení slova Božího a věda, že Bůh cení si více osvědčení poslušnosti než konání oběti, hleděl co nejvíce zušlechtiti své zbožné a úchvatné mravy. Ačkoli svatý náš
jinoch jako vládce velmi často byl zaneprázdněn světskými záležitostmi, přece v čas každoročně se opakujícího a podle předpisů přísně dodržovaného postu trávil jednotlivé dny co nejctihodněji v neúnavném konání modliteb, pronášených za štědrého podělování chudých.
Za nocí pak, oddávaje se nezkalenému bdění, ani nepomyslil na lahodný spánek, nýbrž jakmile se sneslo noční ticho, pohrdnuv poduškami skvostné ložnice
tajně vstával z lůžka, potichu budil mladičkého komorníka, uchopil knížku od častého braní do ruky již zvetšelou, vyšel nepozorován strážemi z paláce, potom provázen toliko svým panošem procházel bosýma nohama příkré vrchy horské i záludné srázy údolní, chodil mezi hrady po cestách a stezkách kamenitých nebo náledím nebezpečných, přičemž za stálého odříkávání žalmů a jiných modliteb
navštěvoval kostel po kostelu.3
A tak veliké snášel trýznění těla, že krev řinoucí se z jeho rozdrásaných útlých chodidel tu a tam označovala jeho šlépěje. Vrátiv se však domů zastíral, co se uvnitř v jeho mysli dělo, a zasedaje na trůn oblékal se v nádherná roucha knížecí, jenže vespod jeho přečisté tělo bylo rozdíráno drsnou látkou žíněnou.
Také když nadešla vedra žňová,
za bezpečného ticha nočního sám na políčku požínal srpem hrstě pšenice, vázal a těžký snop nakládal na svá ramena, potom skryl v odlehlém koutě domu; tam mlátil, protřásal zrní svatýma rukama pečlivě na řešetě, až je dočista zbavil polní příměsi, načež je drtil mezi kameny; tuto mouku zadělal, pokropiv ji vodou, kterou vlastnoručně – za asistence pouze chlapcovy – vědrem navážil a vzýváním pravé Trojice požehnal, z nekvašeného těsta sám se jal bez cizí pomoci péci hostie, které rukama kněží měly být obětovány při mši. Rozvažuje však u sebe, že dosud neučinil dosti pro oběť mše svaté, a nacházeje zalíbení v hořkosladké poslušnosti, které, jak věděl, Bůh dává přednost před oběťmi, když s postupem roku nadešlo vinobraní, zavolav
potají svého již jmenovaného a nadmíru věrného služebníka,
přeskakoval v noci plot vinice; a naplniv košíky zavěšené oběma na zádech, až se prohýbali, vracel se s chvalitebným
l u p e m do komůrky v odlehlém křídle paláce, jemu nad jiné drahé. Potom zajistiv dveře příbytečku ze všech stran obezřelým zastrčením závor, roztíral paličkou hrozny v nádobě přiměřené této malé sklizni hroznů, a vylisovav šťávu mladého moštu, přes lněný sáček pečlivým mačkáním svých svatých rukou procedil čirý mok; a naliv víno s vědomím toliko panošovým do dvojuchého džbánu a dobře uloživ,
rozdílel je k podivuhodnému přijímání svátostí
mezi kněze své země spolu s oplatkami, jež v péči o vznešenost mše svaté sám upekl.4
Ó nerozvazatelné pouto neporušitelné víry kolem hrudi zcela nevinné! Ó nejhorlivější následovníče chvalitebné poslušnosti! Ó podivuhodná pokoro knížete, nestydící se podstoupiti pro lásku k Bohu práce služebníků! Rozjímaje o hlubokých nebeských tajemstvích, jež v srdci mu utkvěla, velebnou a spasitelnou oběť těla a krve Páně s takovou vroucností ctil a miloval, že pro oslavení nebeské oběti, nákazu viny smývající, nejen stálostí víry bojoval, nýbrž i hrubou
prací po způsobu venkovského otroka a zbožnou štědrostí vůči kněžím činně se podílel na mysteriu nejčistějšího pramene spásy.
[Pokračování ...].
Překlad Zdeněk
Kristen (1969)
Poznámky:
|
