MM - legendy - Kristián: Vražda Václava

MORAVIA MAGNA

VRAŽDA KNÍŽETE VÁCLAVA

KRISTIÁNOVA LEGENDA, KAP. 7.

[Pokračování ...].
(75) Dálo se pak toto za časů Jindřicha krále saského, jenž si u nich první z milosti Kristovy korunu na hlavu posadil a s nímž byl tento blažený muž spjat ustavičným přátelstvím. Abychom tedy v začatém pokračovali: Boleslav maje dům čili dvůr vlastní v hradě jeho jménem nazvaném, ze všech stran již probodán šípy ďáblovými a chtivostí panování rozpálen, když nadcházela slavnost blažených mučedníků Kosmy a Damiána, jež se světí dva dni před svátkem blaženého archanděla Michaela, vzav si za záminku, že tam ke cti těchto svatých posvěcen jest kostel, bratra svého blaženého lstivě jako na hostinu zve, ale spíše, jak se vpravdě ukázalo, na zavraždění. Jemu sice (76) bylo to vše dobře známo, ale přece zachovávaje ducha neohroženého, políbil na rozloučenou všechny příbuzné a přátele a vydal se na cestu zbraněmi víry obrněn.¹

Obr. 1. Kníže Václav připíjí archandělu Michaelovi.
Mladičký Boleslav sedí na klíně jednoho ze spiklenců. Iluminace
z wolfenbüttelského rukopisu Gumpoldovy legendy (před rokem 1006).

   Když tam přišel, všecko sobě dvojmo připraveno nalezl, hostinu totiž s velkým přepychem a skrytě ozbrojených nepřátel silnou tlupu. I šel do kostela a řádně obcoval mši svaté, a Bohu a svatým Kosmovi a Damiánovi, jejichž výroční slavnost se konala, se poručiv, do domu hodovního vesele vkročil. A když už srdce zlovolných hodovníků, napuštěná dávno žlučí vraždy, krměmi a nápoji se rozehřívala, jali se ponenáhlu skrytou zbraň vytahovati. Meče totiž pod rouchy majíce opásány a za zády je skrývajíce a pořád, jak by udeřili, přemýšlejíce, třikrát vstali a třikrát zase usedli, poněvadž všemohoucí Bůh Otec nedal jim to provésti, neboť si snad přál posvětiti příští den, na který žádný svátek nepřipadal. Světec tedy vida je rozběsněny, zůstával sice bez bázně, ale pospíchal od stolu co nejdříve se zdvihnouti. A když poodešel maličko ze síně hodovní, jeden z přátel jeho přistoupí k němu řka: Hle, mám pro tebe tajně uchystaného koně; vsedni naň co nejdříve a hleď, pane můj, od nich ujeti, neboť smrt ti hrozí. On však nic na jeho slova nedal, vrátil se do místnosti hodovní, a vzav číši a pije přede všemi na úmysl prosebný, zvolal hlasem povýšeným: Ve jménu blaženého archanděla Michaela pijme tento kalich, prosíce a snažně žádajíce, aby duše naše ráčil uvésti nyní v pokoj věčné radosti. A když všichni, kteří mu byli věrní, odpověděli: Amen, on vyprázdniv číši políbil všecky a do svých hostinských místností se odebral.² A když dlouho před tváří Boží na modlitbách a žalmech trval, převzácným svým údům dopřávaje odpočinku posléze unaven usnul.
   Nadešla i doba slaviti vigilie, jimž blažený muž jako vždycky nábožně obcoval. Tolik zajisté byla svatá duše oddána náboženství křesťanskému a tak dbala církevních ustanovení, že (což nazýváme známkou mnichů nejdokonalejších) celou historii Starého zákona dával o těch vigiliích od svých kleriků v předepsané době předčítati. Ale i v největší svátky, to jest v soboty před Božími hody velikonočním a svatodušním, kdy se ve svaté církvi Boží slavívá všeobecný křest, aby ničeho z toho, co Božího jest, nebylo opominuto, nenalezly-li se v čas křestních zkoušek děti, posílal na trh a všecky mladé otroky, co tam kupci přivedli na prodej, z lásky k samému Bohu sobě kupoval, a tak blahoslavený duch o dílo Boží jsa pečliv, nikdy nestrpěl, aby něco obyčeji Božímu chybělo.
   Čteš to milostivý biskupe,³ a podivuješ se, kterak to, což, jak víš, (77) stěží by dokázali mužové církve s milostí nejvyššího Boha, velmi svědomitě vykonal muž stavu laického, a to kníže a vladař národa, který i nad jiné národy za divoký svou přirozenou povahou bývá pokládán. Prosím, ó otče nejblaženější, abys čerpaje z vrozeného tobě zdroje moudrosti se mnou to, co jsem napsal a ještě napíši, zvelebil do důstojnější podoby, neboť, jak jsi byl poručil, kromě toho, čeho z tvých úst jsem se doslechl nebo co pravdivého jsme se oba od osob plných víry a svatosti dozvěděli, něčeho jiného perem se dotknouti nadobro se vystříhám.⁴ Ale postupme dále v začatém.

Obr. 2. Iluminace zaznamenala dva momenty těsně před vraždou.
Wolfenbüttelský rukopis Gumpoldovy legendy (před rokem 1006).

   Blažený mučedník, jenž měl býti brzy pro vytrvalost v díle vyznamenán korunou slávy, odebral se, jak jsme pravili, do chrámu matky církve, aby Bohu vzdal jitřní chválu. Tou pak milostí od Boha muž nehynoucí paměti vzkvétal, že nikdo nepochyboval, že on před úsvitem půjde k bráně svatosti, aby tam modlitby vykonal. A na tu hodinu čekal druhý Kain,⁵ maje ji vhodnou ke spáchání vraždy. Vidím vpravdě, cožkoli kdy stránky Písem svatých byly naznačily, že se naplniti má, to že až do písmenky se naplní. A toto praví jedna stránka, narážejíc na ty, kteří činí zlo: Každý, kdo zle činí, nenávidí světla (Jan 3, 20). Ještě totiž před příchodem noci bratr svatého mučedníka, ba ne již bratr, ale zvrhlý vrah, byl poručil kněžím chrámu svatých Kosmy a Damiána, až bude přicházeti, aby mu nikterak nedali do kostela vkročiti, by snad od svých věrných zbrojnošů nebo komorníků, kteří ještě na ložích byli, nebo od lidí, kteří by se sběhli, nebyl vysvobozen – a aby nenastala potřeba zločinným prolitím krve zhanobiti a poskvrniti chrám.⁶ Co toto píši, aj, přichází mi na mysl hříšný sbor Židů, kteří sice se báli vkročiti do pretoria Pilátova, ale Pána usmrtiti se nebáli. Tak i tento vlastního bratra neblahý vražedník bojí se poskvrniti krví zdi chrámové, a rukou svých od bratrovraždy nezadržuje. Svým slovem, ó nejkrutější ze všech nepřátel, sebe odsuzuješ a probodáváš, když krví, kterou proléváš, místa svatá potřísniti se hrozíš.
   Leč stalo se, jak jsi přikázal! Neboť když vzácný mučedník před jitřními chvalami pospíchal do chrámu, aby dříve, než lid se sběhne, Bohu Otci v komůrce přesvatého srdce svého co nejskrytěji se pomodlil, zatím úklady od bratra se strojí a meč se brousí, aby připravena byla žertva pro Krista. Ale nač bych dvojnásob bolu v srdce, dvojnásob slz v oči vléval, nutě se ze široka vyprávěti smrt spravedlivého, skonání nevinného? Míváť veliká bolest zajisté přemnoho slov, ale nesmím příliš odkládati příběh svatého mučednictví pro ty, kteří dychtí jej zvěděti.
   (78) Vstává blažený Václav, který se měl brzy státi žertvou Kristovou, a do chrámu podle svatého obyčeje svého spěchati dychtí, kdež by mohl, než se sejde lid a nastane ruch, co nejskrytěji se oddati delší modlitbě; a jako dobrý pastýř se stádcem společné chvály jitřní poslouchati nebo zpívati si žádaje, brzy lapen jest v osidla nástrah. Neboť kněz toho chrámu, jeden z těch, od kterýchž vyšla nepravost z Babylónu, jakmile zahlédl muže Božího, podle příkazu zlosynů zavřel dveře chrámové.⁷ Pozdvihli se i připravení úkladníci, bratr totiž a všichni jeho ozbrojenci. A vida bratra vojín Bohem vyvolený pozdravuje ho, a kol krku ho objímaje a líbaje, děkuje mu řka: Zdráv buď provždy, bratře můj, a statky tohoto života i budoucího oplývej; přijmiž tebe Kristus k věčné své hostině, jako jsi ty včera mne a moje všecky v takové hojnosti pohostil. Na to on s pyšným duchem a s pohledem posupným, tase meč, který mu visel skryt pod pláštěm, odpověděl: Včera ovšem, jak chvíle toho žádala, nyní však bratr bratru takto poslouží. A rozmáchnuv se mečem ťal ho jím do hlavy; leč poněvadž moc Páně ho chránila, sotva krev se ukázala. Hrůzou nad neslýchaností svého činu byl bídák tak ochromen, že i když podruhé ťal, k svému údivu nic nezmohl, co by bylo hodno muže silného. Holý jeho meč blažený Václav rukou zachytiv praví: Jak špatně si počínáš, když mne zraňuješ! Když však viděl, že od svého úmyslu neupouští, posléze ho, jak někteří praví, chytil a k nohám svým porazil řka: Hle, člověče vlastním rozhodnutím zahubený, vidíš, kterak tebe bych mohl vlastní rukou jako nejmenší zvířátko rozdrtiti, ale daleko budiž, aby pravice služebníka Božího poskvrnila se krví bratrovou. A meč, který mu vytrhl, vrátil bratru, a na ruce již od něho krváceje, do chrámu rychle pospíchal. Onen zlořečený však mocným hlasem křičel a hnal se za ním volaje: Společníci moji, společníci, kde jste? Prašpatně pomáháte pánu svému a ničemně ho necháváte na holičkách, ačkoli je vystaven takové úzkosti! Tu se vyřítila celá tlupa zlosynů ze skrýší, do nichž se byli rozprchli, s mnoha meči a kopími, a těžkými ranami ho probodavše, odpravili ho u dveří chrámových. Tehdy také svatá duše, vysvobozena na tom zápasišti z vězení tohoto života, vavřínem krve ozdobena vítězně se odebrala k Pánu, dne 28. září, zatímco se nebe radovalo a země kvílela, léta vtělení Páně devítistého dvacátého devátého.⁸

Obr. 3. Kristus nasazuje sv. Václavovi na hlavu přilbu spasení (Ef 6, 17).
U Václavových nohou v proskynézi kněžna Emma, manželka Boleslava II., objednavatelka
rukopisu. Titulní iluminace z wolfenbüttelského rukopisu Gumpoldovy legendy (před rokem 1006).⁹

Jeho bezduché tělo matka, kterou nedávno pro hříchy její byl vyhnal a potom znovu v pokoji z lásky Kristovy do vlasti povolal, s některými věrnými sebrali, a toliko do hrobu je položivše, zemí (79) je zasypali, ne jak se slušelo na mučedníka, ale jak bývá pohřbíván kterýkoli smrtelník, nemající cti ani blaženosti. Ale onen blažený bojovník z trýzně a potupy povstal k hojnější slávě, a čím opovržlivěji synové ďáblovi a údové jeho s mučedníkem vzácným zacházeli, tím dražším představuje se Pánu svému a spoluobčanům nebeským. Stává se druhem andělů, společníkem apoštolů, spoludědicem mučedníků, účasten jest pokoje vyznavačů a neporušenosti panenské a dostává se mu věnce věčně se zelenajícího a půvabu krásy nehynoucí. A tak pohrdnuv vznešeností vévodství pozemského, v němž byl předtím skutečně vládl, v království nebeské jako pravý vévoda a mučedník vešel.¹⁰ Ale my, jsouce v slohu suchopární a neumělí, ponechejme toto moudřejším a obraťme se k prostému vyprávění zázraků jeho.

Kristián: Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho, kap. 7.
Přeložil Antonín Stříž (1969).

   [Pokračování ...].
   [Kap. 9-10].
   [Přídavek].

Poznámky:

1 –	Boží zbroj (Ef 6, 10-17): štít víry a meč (resp. kopí) Ducha svatého, jež je slovo Boží; jsou to zbraně víry, mezi něž patří i „přilba spasení“, jehož Václav mučednickou smrtí nepochybně dosáhl. O Václavově přilbě se Kristián zmiňuje v Přídavku legendy. K vybavení „svatých vojínů“ (miles Christi; Dei electus miles) přilba automaticky patří.
2 –	Václavův přípitek archandělu Michaelovi zachytil iluminátor wolfebüttelského rukopisu Gumpoldovy legendy – viz obr. 1.
3 –	Kristián se tu obrací na zadavatele legendy a asi svého prvního čtenáře Vojtěcha, biskupa pražského (982-997).
4 –	Kristián měl tedy od biskupa Vojtěcha přesné instrukce, čeho se má ve svém sepisování nadobro vystříhati.
5 –	Srovnání s biblickým Kainem a Ábelem Kristiánovi umožnila jeho domněnka, že Drahomíra byla matka Václava i Boleslava. Není to ale možné. Drahomíra byla Vratislavova druhá manželka a Václavova macecha. Viz tab. 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
6 –	Na další iluminaci z wolfenbüttelského rukopisu Gumpoldovy legendy je zachycen kněz, který zavírá dveře kostela (obr. 2), ačkoli v samotném textu legendy se tento motiv nevyskytuje. Je zřejmé, že její iluminátor měl k dispozici legendu tzv. Kristiána.
7 –	Viz výše obr. 2. Podle I. stsl. legendy by jméno onoho kněze mělo být Krastěj.
8 –	Podle názoru historiků však k vraždě knížete Václava došlo 28. září roku 935 (D. Třeštík 1997, s. 428-431). Srovnej „Granum“ k roku 928.
9 –	Emma Francká se na počátku roku 989 stala manželkou Boleslava II. Jako součást svého hmotného zabezpečení dostala Mělník, kde použila své – franckým králem jí udělené a českým panovníkem akceptované – právo razit mince. V Čechách také dala zhotovit a iluminacemi bohatě vyzdobit opis Gumpoldovy legendy, kterou dal sepsat její (nevlastní) bratr z matčiny strany, císař Ota II. To také vysvětluje, proč česká kněžna nechala opsat a vyzdobit zrovna tuto italskou legendu (L. Polanský 2000, s. 48, 288 pozn. 168).
10 –	Proto na titulní iluminaci wolfenbüttelského rukopisu Gumpoldovy legendy Kristus nasazuje sv. Václavovi přilbu spasení – viz obr. 3.

Petr Šimík (2006).

Jednotlivé části Kristiánovy legendy:
Předmluva.
1. kap.: Vynález písma, jeho obhajoba v Římě, ustanovení Metoděje arcibiskupem a Svatoplukova zrada.
2. kap.: Pověst o Přemyslovi, pokřtění Bořivoje a přenesení křesťanství do Čech, pohanská reakce.
3. kap.: Bořivojovi potomci, Václavovo vidění a proroctví.
4. kap.: Vražda Ludmily, dopadení vrahů, stavba kostela nad Ludmiliným hrobem.
5. kap.: Převzetí moci, vyhnání matky, přenesení Ludmilina těla.
6. kap.: Vojín Kristův a jeho Boží zbroj, stavba kostela sv. Víta, záměr odejít do Říma.
7. kap.: Vražda knížete Václava.
8. kap.: Povraždění Václavových přátel i dítek jejich, translace Václavova těla, zázraky.
Přídavek.

Srovnání:
• I. stsl. legenda (charv.): Václavovo mládí a skutky, Vražda Václava a translace těla (vraždu Lidmily vynechává).
• I. stsl. legenda (Vost.): Václavovo mládí a skutky, Vražda Václava a translace těla (vraždu Lidmily vynechává).
• I. stsl. legenda (Min.): Václavovo mládí a skutky, Vražda Václava a translace těla (vraždu Lidmily vynechává).
• Crescente (bav.): Zavraždění kněžny Ludmily, Zavraždění knížete Václava a translace těla (chybí motiv vražd).
• Gumpold (překl. Z. Kristen): Předmluva, Václavovo mládí, Václavovy skutky, Václavovo vidění a proroctví, Z jinocha mužem, obnovení chrámů, Stavba a posvěcení chrámu, Pozvání na hostinu, Zavraždění Václava, Translace.
• Kristián: Stáří prvních Přemyslovců, Václavovo vidění a proroctví, Vražda knížete Václava, Přenesení těla.
• II. stsl. legenda (Nikol.): Předmluva, Václavovo mládí, Václavovy skutky, Václavovo vidění a proroctví, Vražda Ludmily, Převzetí moci a vyhnání Drahomíry, Stavba a posvěcení chrámu, syn Zbraslav, Pozvání do Boleslavi, Přípitek archandělu Michaelovi, Účast na jitřní, Potyčka s Boleslavem, Zavraždění Václava, Vyhubení jeho přátel, kněží a služebníků a jejich dětí, Zázrak s krví, Odplata Nejvyššího, Translace Václavova těla, Zázraky.
• Fuit (překl. B. Ryba): Vražda kněžny Ludmily (Boleslava nejmenuje, translaci Ludmilina těla neuvádí).
• Prolog o Ludmile (překl. J. Vajs): Vražda kněžny Lidmily a přenesení jejího těla (chybí motiv vraždy).
• Prolog o Ludmile (překl. J. Vašica): Vražda kněžny Lidmily a přenesení jejího těla (chybí motiv vraždy).
• Prolog o Ludmile (překl. E. Bláhová-V. Konzal): Vražda kněžny Lidmily a přenesení jejího těla (chybí motiv vraždy).
• Prolog o sv. Václavu (překl. J. Vajs): Zabití Lidmily, Vyhnání a návrat matky, Vražda Václava, Přenesení těla.

Srovnání:
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Rodokmen Otonů“.
Vražda Václava v legendách: I.stsl. legenda, Crescente, Gumpold, Kristián, Vavřinec, II. stsl. legenda.
Vražda Václava v kronikách: Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Neplach, „Granum“, Palacký.
Hroby: „Hrob knížete Václava“.
Tabulka   4: „Životní data knížat podle legend“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka   6: „Životní data kněžny Ludmily“.
Tabulka   7: „Životní data knížete Václava“.
Tabulka 12: „Dožitý věk knížat podle výsledků antropologicko lékařského průzkumu“.
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Symbolika: „Přilba jako atribut sv. Václava“.
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Odkud se vzali po roce 950 ve východních Čechách Slavníkovci?“

Literatura:
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969, s. 58-87.
• Jaroslav Ludvíkovský: Kristiánova legenda. Vyšehrad, Praha 1978.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Jaroslav Kolár (ed.): Středověké legendy o českých světcích. NLN, Praha 1998, s. 78-128.
• Luboš Polanský: Spory o původ české kněžny Emmy, manželky Boleslava II. Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. († 7. února 999). Eds. Luboš Polanský, Jiří Sláma, Dušan Třeštík. NLN, Praha 2000, s. 27-48.
• Anežka Merhautová: Vznik a význam svatováclavské přilby. Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. († 7. února 999). Eds. Luboš Polanský, Jiří Sláma, Dušan Třeštík. NLN, Praha 2000, s. 85-92.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah