MORAVIA MAGNA
MORAVIA MAGNA, společnost pro kulturu, historii a umění

LEGENDY

 

I. STAROSLOVĚNSKÁ LEGENDA O SV. VÁCLAVU

Redakce jihoruská (text Vostokovův) – 1. část

„Sě nyně“

Měsíce září 28. dne.
Usmrcení svatého Václava, knížete českého.
Pane, požehnej, Otče!

   Hle, nyní se vyplnilo prorocké slovo, jež mluvil Pán náš Ježíš Kristus. „Neboť bude“, pravil, „v poslední dni“, které, jakož míníme, [nyní] nastaly: „povstane totiž bratr proti bratru svému a syn proti otci svému, a nepřátelé [budou člověku] domácí [jeho], neboť budou lidé k sobě nelaskaví. Ale odplatí jim Bůh podle skutků jejich.
   Byl pak kníže veliký slávou, který žil v Čechách, jménem Vratislav, a žena jeho se zvala Drahom.1 Zplodili pak syna prvorozeného, a když jej pokřtili, dali mu jméno Václav. I vzrostl pacholík, že mu bylo třeba ujmouti vlasů; i pozval Vratislav kníže jakéhosi biskupa se vším duchovenstvem. A když odzpívali liturgii v chrámě svaté Marie, vzav pacholíka, postavil [jej] na stupních před oltářem a požehnal jej, takto řka: Pane Ježíši Kriste, požehnej toto pachole požehnáním, jímž si požehnal všechny spravedlivé své.2 I postřihli [jej] knížata jiná. Míníme tedy, že požehnáním toho biskupa a modlitbami pravověrnými počal pacholík růsti, milostí Boží chráněn [jsa]. I dala jej bába jeho Lidmila učiti písmu slovanskému po návodu knězovu, i naučil se smyslu [jeho] dobře. Poslal pak [jej] Vratislav na Budeč, i začal se pacholík učiti písmu latinskému, a naučil se [mu] dobře.3
   V ten pak čas umřel Vratislav kníže; i posadili knížete Václava na stolec dědičný, a od té doby Boleslav počal mu býti poddán. Byli pak oba malí, a matka jejich Drahomiř upevnila zemi a lidi svoje spravovala, až vychovala své syny, takže počal Václav spravovati svůj lid.4 Měl pak čtyři sestry, i provdali je v rozličná knížetství a vybavili je.
   I vložil Bůh takovou milost na Václava knížete, i počal pak rozuměti knihám latinským jako dobrý biskup nebo kněz, že, když vzal řeckou knihu nebo slověnskou, přečítal [ji] zřetelně bez chyby. Nejen pak knihám rozuměl, ale [i] víru plně všem chudým dobře činil, bídné krmil a jednal podle evangelského učení: nemocné sluhy nasycoval, vdovám ublížiti nedával, lidi všechny, chudé i bohaté, miloval. Chrámy všecky zlatem ozdobil, věřil v Boha vším srdcem, vše dobré konal v životě svém.
   Zhrdli pak mužové čeští a povstali proti sobě, neboť mlád jim byl kníže; bylo mu totiž osmnáct let, když mu zemřel otec. A když vzrostl a rozumu nabyl i bratr jeho, tehdy ďábel vešel do srdce zlých rádců jeho, jako kdysi do Jidáše zrádce. Neboť psáno jest: Každý, kdo povstává proti pánu svému, Jidáši jest podoben. Ti pak namluvili Václavovi, [a] řekli: Boleslav tě chce zabít, s matkou se uradiv i s muži svými.
   Psi zlí jižto byli Václava naučili vydati matku svou bez viny. Václav však, znaje bázeň Boží, pomněl na slova apoštola řkoucího: Cti otce i matku svou jako sám sebe, a milovati budeš bližního svého jako sám sebe. Chtě vyplniti všecku spravedlnost Boží, přivedl zpět matku svou, velmi plakal a kál se řka: Pane Bože, nepokládej mi to za hřích. Pomněl pak na slovo proroka Davida: Hříchů mladosti mé a nevědomosti mé nevzpomínej, ó Pane!5
   Proto ctil svou matku, ona pak se radovala z víry syna svého a z milosti, kterouž prokazoval ubohým. Jestliže nemocného [nalezl], krmil [jej]; jestliže sirotek kde [byl], to nedával mu ublížiti; jestliže pocestným, tu dobře činil, jakož totiž řečeno jest: pocestným jsem byl, [a] přijali jste mě. Jestliže [nalezl] služebníky Boží i domácí, a jestliže cizince [nalezl], a jestliže kde kdo zimou trpí, to všecky rád odíval a krmil. A jestliže některý kněz prodán [byv] přišel k němu, on vykoupil jej vším. Kostely pak zřídil ve všech městech velmi krásně, služebníky Boží shromáždiv ze všech národů. Služba se konala po všechny dni Bohu stále, jako u velikých národů, zařízením dobrého a spravedlivého vladaře Václava. I vložil Bůh v srdce [jeho], [a] vystavěl chrám sv. Víta,6 nemysle zle.
   [Pokračování ...].

Překlad Josef Vajs (1929).


Poznámky:

1 O křtu Vratislava ani Drahomíry se nemluví. Předpokládá se zcela automaticky, že byli oba křesťané. Proto také dávají Václava s naprostou samozřejmostí pokřtít hned po narození, jak se slušelo a jak bylo v knížecím prostředí obvyklé.
2 Postřižiny se udělovaly chlapcům v sedmi letech věku. Severoruská redakce legendy (text Minejní) se od této jihoruské významně liší ve znění biskupova požehnání, uvádí jej v celé nezkrácené podobě – viz „srovnání“ níže.
3 Jestliže Ludmila dala vyučit Václava v knihách slovanských pod vedením kněze (a on si dobře osvojil jejich smysl) a pak byl otcem poslán do Budče (patrně dodatek podle legendy X), aby se vyučil v knihách latinských (zde ho učil kněz, zvaný Učen, jak praví Crescente a II. stsl. legenda, podle Kosmových anagramů totožný s moravským biskupem Gorazdem), potom logicky v sídle Vratislavově (což zřejmě nebyla Praha, kde vládl Spytihněv) by musel tehdy působit pouze slovanský kněz, latiny neznalý.
Je ovšem možné, pokud Ludmila sídlila na Budči (D. Třeštík 1997, s. 364-366), což slovanský legendista zřejmě netušil, že knihám slovanským i latinským Václava učil tentýž kněz – biskup Gorazd-Učen – viz „Rodokmen Mojmírovců“.
4 Po smrti knížete Vratislava (†921) dosadili Václava na trůn a „Boleslav mu byl poddán“. Ale „byli pak oba malí“, a tak vládla Drahomíra. Z této nelogické změti informací má racionální jádro asi jen zpráva o Drahomířině regentské vládě, o níž se Crescente vůbec nezmiňuje. Proč k ní vůbec došlo? Vždyť Václav už nebyl žádný mladíček, jak se z dalšího textu legendy dovídáme, měl 18 roků. Ve skutečnosti ještě víc – asi 26 roků –, jak vyplývá z antropologicko lékařského průzkumu jeho ostatků, který provedl E. Vlček (1997, s. 112, 126, 134-135, 137), čili ve Václavově věku příčina v žádném případě nebyla. Svůj lid tedy nezačal spravovat až Drahomíra oba své (malé) syny vychovala, resp. až Václav dospěl, když dospělý byl již v roce otcova úmrtí, ale zřejmě po Arnulfově zásahu v Čechách v roce 922, kdy Drahomíra byla donucena odstoupit, či spíše byla vyhnána. Tehdy měl Václav 27 let a Boleslav asi patnáct, a jak uvádí I. stsl. legenda, mohl pak „vyrůstat pod ním“ (charv.), resp. „počal mu býti poddán“ (Vost., Min.). To ovšem legendista napsat nemohl, protože pak by Václav vypadal jako slaboch, který si svoje právo na stolec nedokázal vůči nevlastní „matce“ prosadit. Proto se také   v   ž á d n é   václavské legendě nemluví o Václavově dožitém věku! K věku Vratislava a Václava srovnej článek: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“.
5 Legendista se vůbec nezmiňuje o Ludmilině vraždě, proto může mluvit „o matce bez viny“, chybí mu pak motiv pro Václavovo vyhnání Drahomíry. K tomu stejně mohlo dojít až po Arnulfově zásahu (922), tedy až poté, co se Václav ujal vlády. Je proto možné, že v době, kdy tato legenda vznikla, se kult sv. Ludmily buď ještě neprosadil, anebo naopak legendista nechtěl opakovat to, co v té době již bylo zaznamenáno ve staroslověnské legendě ludmilské – dnes ztracené. Musela by vzniknout buď ještě za života Václavova, když se tu mluvilo o Boleslavově matce jako o vražedkyni a Boleslav I. tu vůbec nebyl jmenován, anebo za Boleslava II. právě kvůli anonymitě bratrovraha Boleslava. Co bylo jejím obsahem můžeme dnes usuzovat pouze na základě staroslověnského Prologu o sv. Ludmile nebo z latinské Fuit.
6 „Na všech (»přemyslovských«) hradech nechal postavit kostely“, nad tím se asi pozastavovat nebudeme. Proč však na Pražském hradě staví rotundu? Stál zde již kostel P. Marie, kde byl pohřbený jeho strýc Spytihněv, a bazilika sv. Jiří, v níž nalezl spočinutí jeho otec Vratislav. Pro svoji bábu Ludmilu dává postavit samostatnou kapli. Nabízí se tu tedy logické vysvětlení, že svatovítskou rotundu dal Václav postavit nad hrobem svého děda Bořivoje. Byl to přece právě Bořivoj, kdo přenesl moravské křesťanství do Čech (Kristián, kap. 2). Kromě toho Václav zřejmě usiloval o to, aby staroslověnská liturgie zazněla i na Pražském hradě, nejen v rotundách v jeho blízkém či vzdálenějším okolí (rotunda sv. Klimenta na Levém Hradci, rotunda sv. Petra na Budči, rotunda sv. Kosmy a Damiana v Boleslavi).

Petr Šimík (2005).

Komentář:
   „Víme dnes bezpečně, že typ rotundy byl do Čech přinesen právě z Velké Moravy a bylo by tedy možné, že byl použit již u nejstaršího v Čechách postaveného kostela“ (D. Třeštík 1997, s. 330), tj. kostela sv. Klimenta na Levém Hradci, který dal postavit kníže Bořivoj.
   „Zákoník Lex Salica Karolina hovoří o prastarém zvyku budovat nad hroby významných mrtvých memoriální sakrální stavby. Taková stavba, nejspíše dřevěný kostel sv. Michala, vznikla nad prvním hrobem kněžny Ludmily na Tetíně“ – uvádí P. Sommer (2001, s. 7-8). Lze proto předpokládat, že nad hrobem svého děda nechal Václav také postavit kostel, v tomto případě kamennou rotundu.
   Rotundy a vůbec centrální stavby nebyly původně určeny pro bohoslužby, stavěly se nad hroby mučedníků nebo se zřizovaly na zvláště památných a posvátných místech. Později se z nich staly normální kostely, ale tento »památeční« ráz na nich přece jenom zůstal. Václav dal svou rotundu postavit na místě, které bylo jistě památné. Postavil ho totiž na pahorku Žiži (nebo spíše Siži), »uprostřed hradu«, kde už dávno předtím stál knížecí stolec, onen symbol vlády, pro nějž pak čeští bojovníci »činili ze svých lebek most« pro ty, kteří na něj chtěli usednout. Hned vedle rotundy se nacházelo pohřebiště, vzniklé nejspíše delší dobu před jejím postavením. Při její stavbě se jeden či dva z hrobů ocitly uvnitř rotundy, kostel byl možná postaven nad již existujícím hrobem či hroby. E. Vlček se domníval, že v tomto hrobu (označeném K1) byl pochován Bořivoj. Ve svém kostele P. Marie totiž Bořivoj pohřben nebyl, leží v něm nepochybně Spytihněv se svou manželkou. Pahorek Siži s kamenným knížecím stolcem a snad i hrobem Václavova děda, prvního křesťanského knížete, by však byl vskutku památným a posvátným místem“ (D. Třeštík 1997, s. 409-410).

Srovnání:
• I. stsl. legenda (charv.): Václavovo mládí a skutky, Vražda Václava a translace těla (vraždu Lidmily vynechává).
• I. stsl. legenda (Vost.): Václavovo mládí a skutky, Vražda Václava a translace těla (vraždu Lidmily vynechává).
• I. stsl. legenda (Min.): Václavovo mládí a skutky, Vražda Václava a translace těla (vraždu Lidmily vynechává).
Crescente (bav.): Zavraždění kněžny Ludmily, Zavraždění knížete Václava a translace těla (chybí motiv vražd).
• Gumpold (překl. Z. Kristen): Předmluva, Václavovo mládí, Václavovy skutky, Václavovo vidění a proroctví, Z jinocha mužem, obnovení chrámů, Stavba a posvěcení chrámu, Pozvání na hostinu, Zavraždění Václava, Translace.
• Kristián: Stáří prvních Přemyslovců, Václavovo vidění a proroctví, Vražda knížete Václava, Přenesení těla.
• II. stsl. legenda (Nikol.): Předmluva, Václavovo mládí, Václavovy skutky, Václavovo vidění a proroctví, Vražda Ludmily, Převzetí moci a vyhnání Drahomíry, Stavba a posvěcení chrámu, syn Zbraslav, Pozvání do Boleslavi, Přípitek archandělu Michaelovi, Účast na jitřní, Potyčka s Boleslavem, Zavraždění VáclavaVyhubení jeho přátel, kněží a služebníků a jejich dětí, Zázrak s krví, Odplata Nejvyššího, Translace Václavova těla, Zázraky.
Fuit (překl. B. Ryba): Vražda kněžny Ludmily (Boleslava nejmenuje, translaci Ludmilina těla neuvádí).
• Prolog o Ludmile (překl. J. Vajs): Vražda kněžny Lidmily a přenesení jejího těla (chybí motiv vraždy).
• Prolog o Ludmile (překl. J. Vašica): Vražda kněžny Lidmily a přenesení jejího těla (chybí motiv vraždy).
• Prolog o Ludmile (překl. E. Bláhová-V. Konzal): Vražda kněžny Lidmily a přenesení jejího těla (chybí motiv vraždy).
• Prolog o sv. Václavu (překl. J. Vajs): Zabití Lidmily, Vyhnání a návrat matky, Vražda Václava, Přenesení těla.

Tabulky:
  4. „Stáří prvních »Přemyslovců«“.
  5. „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
  8. „Srovnání motivů v ludmilských a václavských legendách“.
12. „Dožitý věk knížat podle průzkumu kosterních pozůstatků nejstarších »Přemyslovců«“.
13. „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.

Pokračuje 2. částí: Vražda Václava a přenesení jeho těla.

Literatura:
• Josef Vajs (ed.): Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile. ČAVU, Praha 1929.
Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
Petr Sommer: Začátky křesťanství v Čechách. Kapitoly z dějin raně středověké duchovní kultury. Garamond, Praha 2001.

   MORAVIA MAGNA


aktualityzajímavostikontaktnaše cíleohlasysponzořiarchiv
mýty a pověstilegendykronikydokumentyjiné texty
lokalityarcheologiehrobyantropologiehistorieotázky
jazykpísmopísemnictví vírasymbolika artefaktyvlivy
mapkyplánkytabulkyrodokmenyosobnosti
úvahykomentářeodkazyčasová osarejstříkobsah