Tímto způsobem s počátku léta 870 dokročiv vrchu moci a vlády své, požíval Rostislav skutkem oné nepodlehlosti a samostatnosti, o kterou se snažil skrze celý život svůj. Tím bolestněji však muselo ho to dojmouti, když uzřel, kterak nejen krajané, ale i pokrevní a domácí jeho sami usilovali zmařiti poklad ten tolikerou krví dobytý. Ctižádostivý synovec jeho Svatopluk domýšlel se v tom většího prospěchu, když by odřekna se poslušenství strýce snad obtížně pánovitého a přísného, podnikl raději vrchní vládu Karlmannovu; kterými vnadami na to naveden jest, že dal se i s zemí svou v ochranu netoliko cizozemce, ale i dosavadního nepřítele svého, neví se. Rozlítiv se nad zradou takovou, vyslal Rostislav muže, kteří Svatopluka na hostině přepadnouti a zavražditi měli; ten ale, záhy o tom vystřežen, vyhnul se hodům, sokolčí lov předstíraje. Na to jal se Rostislav s ozbrojeným houfem osobně stíhati jeho, ale od synovce sám oblozen i jat jest. I tak dalece zapomenul se Svatopluk sám nad sebou, že strýce a pána svého hanebně zrazeného, že hrdinu národa svého zbraně zbaviv do okovů vrhl a nejlítějšímu jeho nepříteli Karlmannovi vydal. Nešťastný panovník, řetězy sklíčen a přesně ostříhán, poslán Karlmannem do Řezna, aby tam souzen byl po Ludvíkově vrácení se z Porýní.
   Náramně zaplesáno na dvoře německém nad zdařením tímto. Nejstálejší, nejnebezpečnější nepřítel německé říše, podpůrce vždy ochotný všech německých odbojníků, zakladatel mohutné říše slovanské s dalekosáhlými záměry – vězel nyní upoutaný v cizině, od nepřátel očekávaje osudu svého. Karlmann vrazil bez meškání do říše opuštěné, ana překvapena změnou tak náhlou nikterak neodporovala; osadiv města i hrady lidmi svými, ustanovil hrabata Engelšalka i Viléma za správce zemské v Moravě a odnesl s sebou do Korutan královské poklady Rostislavovy; i vše to podařilo se mu bez nesnáze, bez krve prolití. Důklad rozhodných dějin těchto cítěn široko daleko; i jevil se také neprodleným povýšením hlasu poslů Ludvíkových naproti králi Karlovi Franckému, když po smrti Lothara II. měli s ním činiti o rozdělení Lotharingie.
   Král Ludvík, vrátiv se do Řezna v listopadu 870, poručil přivésti Rostislava těžkými řetězy spoutaného před sebe, i dal ho potom soudit Frankům, Švábům a náhodou přítomným několika Slovanům, kteříž ho k smrti odsoudili. Král však kázal mu vyloupiti oči a strčil ho do kláštera německého¹ – po čemž o něm ve kronikách nikde více se nemluví.²
   V době této zrady a poroby Svatoplukovy počalo se zmíněné již nahoře Methodiovo biskupování v Pannonii a Moravě; a i při něm nezachoval se nový panovník tak, jak to čest jeho žádala. Když biskupové němečtí, (mezi nimi zvláště salcburský arcibiskup Adalbert a podřízení jemu biskupové Hermenerik Pasovský i Hanno Frisinský známi jsou) proti němu, se vzepřeli, jakoby potahoval částky diecesí jejich bezprávně k sobě, Svatopluk pro apoštola slovanského na vlastním jeho dvoře stíhaného neměl než jalová slova k politování, aniž postavil se na odpor, když oni pohnavše jej mocí k soudu svému do Němec, chovali ho tam do půl třetího léta jako u vězení. Nepropustili pak ho dříve, než až od papeže Jana VIII., Adrianova nástupce, klatbou proto stíháni jsou (roku 873).³

František Palacký: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, díl I., kn. II., čl. 5 (20. část).

[Pokračování ...].

Petr Šimík (2005).

Palackého převyprávění pověstí, „jak nám z nejstarší doby podány jsou“:
  1. část: Upotřebení pověstí z nejstarší doby v dějepravném rozvinutí.
  2. část: O praotci Čechovi, o soudci Krokovi a jeho třech dcerách.
  3. část: O Libušině soudu, nalezení Přemysla a o ustanovení práv.
  4. část: O založení Prahy, hlavního města českého.
  5. část: O dívčí válce.
  6. část: O Přemyslových potomcích a nástupcích a o lucké válce.

Palackého vyprávění o dějích historických:
20. část: Svatoplukova zrada, oslepení Rostislava, zatčení Metoděje.
21. část: Přepadení průvodu české nevěsty, Svatoplukova svatba.
22. část: Pokřtění Bořivoje a Ludmily.
25. část: O zmizení Svatopluka, o třech prutech Svatoplukových.
27. část: Bořivojovi synové.
33. část: Vražda kněžny Ludmily.
35. část: Zavraždění sv. Václava.

Srovnání:
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
„Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“. Ke kanonizaci svatého Rostislava pravoslavnou církví (1994).
„Legenda o životě Rostislava, krále Moravanů, který se svou vírou a utrpením stal se svým národem svatým“.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Kroniky: „Granum k roku 886“ (po přepočtu 863) o křtu (?) krále Rostislava.
Kroniky: „Granum k roku 891“ (po přepočtu 868) o přinesení ostatků sv. Klimenta do Říma (klíč).
Kroniky: „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!).
Kroniky: „Granum k roku 900“ (po přepočtu 877) o úmrtí krále Rostislava.
Dokumenty: „Egregiae virtutis viri“. Sv. Konstantin-Cyril a Metoděj prohlášeni spolupatrony Evropy (1980).
Dokumenty: „Slavorum Apostoli“. K 1100. výročí úmrtí arcibiskupa Metoděje, apoštola Moravanů a Slovanů (1985).
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 15: „Životní data krále Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 17: „Arcibiskupové a biskupové moravští“.
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).