MORAVIA MAGNA
MORAVIA MAGNA, společnost pro kulturu, historii a umění

MÝTY A POVĚSTI

 

MYTIČTÍ PŘEMYSLOVCI –
LITERÁRNÍ FIKCE, NEBO HISTORICKÁ VĚDA?

ALOIS JIRÁSEK A JEHO STARÉ POVĚSTI ČESKÉ (1894).

A. Část 5.: O Přemyslovi
Nalezení Přemysla, pohoštění poslů, zázrak s otkou, kabela a střevíce z lýčí,
přivítání na Vyšehradě, uvedení na kamenný stolec, svatba s Libuší

   Bylo za první jeseně, v slunečný, tichý den. Libušin kůň šel bystře, určitým krokem; nikdo z mužů ho nevedl, ni slovem neřídil.1 Šel jistě, tak jako by kráčel ke svému chlévu, až mužové žasli, až víry došlo domnění, tou cestou kůň že po prvé nejde, že kněžna jízdou příšernou často tu jezdila za večerního soumraku, a zase než zapěly kury, že se vracela do svého dvora.2
   Ani krok nevybočil bělouš z cesty. Nic ho nesvedlo z jeho dráhy. Nejednou minuli stádo koní se pasoucích; jejich veselý řehot ho vítal a vábil. Než bělouš kráčel dál, ni vpravo, ni vlevo zraků neobraceje. Když pak v širém poli zasedli pod planou hruškou nebo ve slabém stínu rudokmenné sosny, aby si odpočinuli, kůň kněžnin, tiše postáv, sám první zase vykročil na další cestu.

Obr. 1. Jízdní družina. Úvodní obraz 3. pásu maleb ve znojemské rotundě.
Foto K. Dvořáková a F. Sysel (1998).
   Tak přejeli hory a pláně, až třetího dne ráno se blížili k dědině mezi stráněmi, kraj úzkého dolu, jímž řeka tekla.3 Když tu dojížděli, vběhl jim jakýs chlapec v oustrety. Toho se zeptali pravíce:
   „Ej, dobrý chlapečku, to-li jsou Stadici? A je-li v nich muž jménem Přemysl?“
   „Jsou to Stadici“, řeklo jim pachole. „A tamhle Přemysl v poli voly pohání“.
   Spatřili opodál muže vysoké postavy, an v lýčených střevících za pluhem statně kráčel a pobízel ostnem spřežení strakatých volů. Jeden z nich měl hlavu bílou, druhý byl od čela po hřbetě bílý a měl zadní nohy též jako sníh. I jeli k oráči širokou mezí, a když se mu přiblížili, zastavil se kněžnin kůň, pak se ráz vzbočil, vzepjal, radostí řehtaje. A pak se zas na přední spustil, sehnul hlavu před mladým oráčem, jenž zarazil pluh a zastavil voly.
   Vladykové vzali s bělouše knížecí roucho: sukni dlouhou, vzácnou kožešinou lemovanou, drahý a krásný plášť i převlaky, přistoupili k Přemyslovi, a nízko se mu klaníce, pozdravili ho.
   „Muži blažený, kníže nám bohy souzený, buď zdráv a vítej! Pusť voly, roucho změň, na kůň se rač posadit a s námi jeti. Kněžna Libuše a všechen národ Čechův ti vzkazují, abys s námi přijel a přijal vládu tobě a tvým potomkům souzenou. Zvoliliť jsme tebe za svého soudce, ochránce a knížete“.
Obr. 2. Oráčská scéna. Druhý obraz 3. pásu maleb ve znojemské rotundě.
Foto K. Dvořáková a F. Sysel (1998).

   Přemysl mlčky poslouchal, mlčky pak zabodl do země otku, kterou měl v ruce, a pustil voly. Jho jim snímaje, pravil: „Jděte, odkud jste přišli“.4
   Jen to vyřkl, a již se vznesli a zmizeli oba mžikem. Pod dědinou zanikli ve velké skále, jež se jim otevřela a hned zase zavřela, že nebylo po nich ani stopy.
   K poslům pak Přemysl takto promluvil:
   „Žel, že jste tak ráno přišli. Kdybych byl mohl tuto roli doorati, byla by po všecky časy hojnost chleba. Ale že jste si pospíšili a mně mé dílo přerušili, vězte, že bude v zemi často bývati hlad“.5
   Zatím jako by země dala suchému ostnu vráz mízu a život. Počalť lískový prut pučeti jako na jaře v keři, a hned také tři odnože vyhnal, tři ratolesti, na nichž se zelenalo svěží listí i mladé ořechy.
   Poslové žasli, vidouce ten div divoucí. Než Přemysl jich prosil, aby podle něho ke stolu usedli, a zval je na snídani. Obrátilť pluh a vzav z meze lýčenou kabeli, vyložil z ní pecen a sýr na jasnou radlici na slunci se svítící.
   „Toť ten železný stůl,6 o kterém Libuše mluvila!“ Tak si každý z vladyků v duchu připomněl a žasl. Jak s Přemyslem kol pluhu snídali a z jeho džbánu pili, uschly dvě ratolesti na lísce a hned opadly; třetí však rostla kvapem a bujně do výše i na šíř. Z toho až bázeň hosty pojala. Ukazovali si ten div a ptali se Přemysla, co to znamená, že dvě z těch haluzí zhynuly a jenom jediná zůstala.
   „Toť vám povím“, Přemysl vece. „Vězte, že z mého pokolení začnou mnozí panovati, ale toliko jediný pán a vladař ostane“.7
   Pak se ho poslové ptali, proč ne na mezi, ale na železe jí.
   „Proto jím na železném stole“, odvětil zvolený kníže, „abyste věděli, že rod můj bude železný u vládě. Železo však u vážnosti mějte! Jím v čas pokoje role orejte, v čas zlý se jím proti nepříteli chraňte! Dokud Čechové budou míti takový stůl, nepřátele své přemohou.8 Když pak cizozemci ten stůl jim odejmou, Čechové pozbudou své svobody!“
   Tak pověděv, vstal a šel s posly do dědiny rozžehnat se se svým rodem nyní tak poctěným a povzneseným.*) Oděn pak v knížecí roucho s blýsknavým pásem, obut obuví knížecí vsedl na bělouše, jenž pod ním opět vesele zařehtal. Když pak cestou se vladykové Přemysla ptali, proč vzal s sebou kabelu a střevíce z lipového lýčí,9 odpověděl:
   „Na to jsem je dal vám a dám na věky uschovat,**) aby moji potomci věděli, odkud pošli, aby živi byli v bázni a lidí sobě svěřených netiskli z hrdosti, poněvadž jsme si všichni rovni“.
   Když pak cestu dokonali a již již přicházeli k Vyšehradu, vyšla jim Libuše vstříc v stříbrolesklé čelence, se vzácnými korály jantaru a chalcedonu na bílém hrdle. Šla v bělostné říze, krásná a vznešená, a radostné pohnutí zářilo jí z očí, které již z daleka vyhlížely Přemysla na bělouši v čele poselstva. S kněžnou šly její dívky, šli dvořané a nejpřednější ze všech rodů, kteří tu jako všechen valný sněm čekali na poselstvo a nového knížete.
   I zaradovali se všichni, jak ho zhlédli, sličného, statného muže. Nejvíce mladá kněžna, jež vídala ženicha na Budči.10 Nyní si podali pravice a blaženi vešli do hradu; s nimi všechen národ u velikém veselí, a za jásotu všech posazen Přemysl na kamenný stolec knížecí. I slavili nového knížete i sňatek jeho s Libuší. Slavili jej v podhradí i nahoře na hradě. Tam dvořané a hosté zasedli ke stolům na veliké síni, na prostorném dvoře a hodovali.
   Jedli hojná jídla a pili hojně medoviny, pili a pěli nebo naslouchali pěvcům, jak hráli na struny a zpívali staré zpěvy o hrdinách a bojích zašlých dob. Slavili volbu, slavili sňatek za dne, slavili jej dlouho do noci za svitu ohňů a smolnic. A když ohně pohasly a nad lesy se již zardívalo ranní zoře, ještě zvučel Vyšehrad, ještě zvučelo podhradí hlučným veselím a ranní vítr nesl jeho ohlas za řeku ke tmavým lesům ztopeným v bělavé mlze.

Alois Jirásek: Staré pověsti české (A-5).


Poznámky:

1 Libušina koně nikdo z poslů nevedl, ni slovem neřídil, natož, aby na něm seděl. Srovnej výklad „přemyslovské scény“ ve znojemské rotundě (viz výše obr. 1 a 2), považované našimi odborníky za obrazový přepis Kosmova libušopřemyslovského mýtu (A. Merhautová 2009, D. Třeštík 2009). A pak srovnej skutečné ilustrace ke Kosmově pověsti.
2 Cestu z Vyšehradu do Stadic a zpět stihla Libuše na koni za jedinou noc.
3 Libušini poslové potřebovali jen na cestu do Stadic více než dva dny.
4 Jděte, odkud jste přišli“ – je Kosmova jasná narážka na byzantské věrozvěsty, Konstantina-Cyrila a Metoděje, apoštoly Moravanů a Slovanů (býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia? – viz Aurelius Augustinus: De doctrina christiana). Srovnej Život sv. Metoděje (kap. VII) nebo Chvalořeč o sv. Cyrilu a Metoději.
5 Nedooraná role a následky v podobě častého hladu v zemi – tento motiv Kosmova verze (1120) ještě neobsahuje, poprvé se vyskytl až ve 14. století u Dalimila.
6 Ani v Jiráskově verzi (podobně jako u Dalimila a Přibíka Pulkavy) se již Kosmůvplesnivý chléb“ nevyskytuje. Naopak zmínku o „železném stole“ A. Jirásek přičinil až z podání Dalimilova ze 14. století.
7 To je ovšem jen první polovina Přemyslovy odpovědi z Kosmovy verze pověsti.
8 K tomu srovnej slova proroka Izaiáše (Iz 2, 4).
9 Mošna a střevíce (viz výše obr. 2 – jsou zavěšeny na stromě vpravo) jsou základní potřebou apoštolů (Mt 10, 10; Mk 6, 8-9; L 9, 3). Střevíce jsou také „obuv, potřebná pro šíření evangelia pokoje“ (Ef 6, 15).
*) Pozn. AJ: Potomci rodu Stadiců až do času krále Václava I., jenž prý stydě se za svůj selský původ, tak Dalimil vypravuje, dal »rod svůj ze Stadic vyhnati a ves tu Němcům dáti«. Ještě po dnešní den zachovala se ve vsi, kdysi zplna německé, česká jména: role nad polem Přemyslovým slula »popluží« a vodě vesnicí tekoucí »potok« říkali.
Obr. 3. Pomník s pluhem pohana Přemysla
na údajném Přemyslově poli ve Stadicích (1841).
V Stadicích byl od nepaměti svobodný dvůr, majetek královský. Jan Lucemburský jej zastavil, Karel IV. pak zachoval z něho sobě a budoucím králům českým tak zvané Přemyslovo pole a nařídil, aby majetníci Stadic odváděli každého roku i o korunovaci ke dvoru královskému do Prahy ořechy z ořeší Přemyslova. Pole Přemyslovo neboli »Královské« prostírá se na jihozápad od Stadic při cestě trmicko-hliňanské. Ještě počátkem 18. století leželo ladem. Domnívalť se lid, že osení na něm by nebylo požehnáno. Nyní tu stojí pomník r. 1841 hrabětem Ervínem Nosticem zbudovaný. Na pomníku čte se nápis:

ZDE OD PLUHU PŘEMYSL K WÉWODSTWJ POWOLÁN
WZDĚLANÝ MDCCCXLI

Pomník ten se vypíná na místě, kde někdy se zelenalo Přemyslovo ořeší. Bývalo dřevěným plotem ohrazeno. Na tom ořeší rostly velké ořechy, z nichž prý žádný nebyl ani prázdný, ani červivý. Asi před padesáti roky keř ten uschl, ale odnože z něho dařily se na zahrádce jednoho mlýna při řece Bílině. Povodeň však strhla r. 1845 tu zahrádku a zničila také lískový keř. Východně od Stadic ukazuje se skála, v níž prý Přemyslovi voli zmizeli. Za řekou pak asi tři sta kroků severně ode vsi je pod vysokými lipami tak zvaná Přemyslova neboli »Královská« studánka.

**) Pozn. AJ: Kosmas kronikář svědčí, že lýčené střevíce Přemyslovy »chovají se na Vyšehradě v komoře knížecí až podnes a na věčné časy«. Když bývala knížata na Vyšehradě nastolována, ukazovány jim a lidu Přemyslovy střevíce z lýčí. Tak se také dálo i pak o korunovacích králů, až o korunovaci Václava I. opomenut ten obyčej z jeho vůle. Střevíce samy zachovaly se na Vyšehradě až do 15. století, až do husitských válek.
(K textu výše citované poznámky A. Jiráska nutno podotknout, že Kosmas, ač několik nastolení knížat sám zažil, v popisu nastolovacího obřadu se nikde o žádných střevících nezmiňuje, a to ani při korunovaci Vratislava II. – pozn. PŠ).
10 Setkávání Libuše s Přemyslem A. Jirásek raději přemístil ze Stadic na Budeč, aby to Libuše mohla za noc vůbec stíhat – srovnej výše pozn. 2 a 3. Pak by ovšem zase Libušin kůň nemohl znát cestu do Stadic.
V každém případě je již v Kosmově (I,  6) verzi pověsti setřeno ono „nadpřirozené“ vyvolení knížete, stadický oráč je již předem Libuší vybrán a určen jako jediný možný. To přesně vystihuje situaci Slovanů českých v 60. letech 9. století, kdy se také rozhodli pro jediného možného – moravského krále-oráče Rostislava, z jehož potomků pak sobě vladaře v čelo stavěli (viz rozbor 2. kap. Kristiánovy legendy).

Petr Šimík (2006).

A. Jiráskovy pověsti, „co dochovaly se z temnoty věků“:
            Úvod k pověstem doby pohanské.
1. část: O praotci Čechovi.
2. část: O Krokovi a jeho dcerách.
3. část: O Bivojovi.
4. část: O Libuši.
5. část: O Přemyslovi.
6. část: Libušina proroctví.

B. Jiráskovy pověsti doby křesťanské:
            Úvod k pověstem doby křesťanské.
1. část: O králi Svatoplukovi.
2. část: O králi Ječmínkovi.
3. část: Praporec sv. Václava.

C. Doslov akademika Zdeňka Nejedlého k Jiráskovým „Pověstem“.

Srovnání:
Pověst „O Přemyslovi“: Kristián, Kosmas, Diffundente sole, Dalimil, Pulkava, Marignola, F. Palacký, A. Jirásek.
Mapky: „Dějiště Kosmových mytických příběhů a nejstarších českých legend“.
Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus.
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu dle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Tabulka 14: „Pořadí událostí v Kristiánově a Kosmově verzi přemyslovské pověsti“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?
Otázky: „Je možně, aby na řadovém zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?
Otázky: „Mohl být Bořivoj, vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Bertold Bretholz: Die Chronik der Böhmen des Cosmas von Prag. Monumenta Germaniae Historica (MGH), nova series II, Berlin 1923.
• František Palacký: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Díl první: Od prvověkosti až do roku 1253. L. Mazáč, Praha 1936, s. 70-71.
• Karel Hrdina: Kosmova kronika česká. Melantrich, Praha 1949.
• Alois Jirásek: Staré pověsti české. SPN, Praha 1955.
• Kosmova kronika česká. Ed. Karel Hrdina-Marie Bláhová, Svoboda, Praha 1972.
• Vladimír Karbusický: Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury. MF, Praha 1995.
• Josef Sadílek: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů (antické a biblické motivy). Petrklíč, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: „Veliké město Slovanů jménem Praha“. Státy a otroci ve střední Evropě v 10. století. In: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. († 7. února 999). Edd. Luboš Polanský, Jiří Sláma, Dušan Třeštík. NLN, Praha 2000, s. 49-70.
• Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. NLN, Praha 2001.
• Dušan Třeštík: Mýty kmene Čechů (7.-10. století). Tři studie ke „starým pověstem českým“. NLN, Praha 2003.

   MORAVIA MAGNA


aktualityzajímavostikontaktnaše cíleohlasysponzořiarchiv
mýty a pověstilegendykronikydokumentyjiné texty
lokalityarcheologiehrobyantropologiehistorieotázky
jazykpísmopísemnictví vírasymbolika artefaktyvlivy
mapkyplánkytabulkyrodokmenyosobnosti
úvahykomentářeodkazyčasová osarejstříkobsah