MORAVIA MAGNA
MORAVIA MAGNA, společnost pro kulturu, historii a umění

TABULKY

 

10. CHRONOLOGICKÝ PŘEHLED UDÁLOSTÍ

NEJVÝZNAMNĚJŠÍ UDÁLOSTI, KTERÉ OVLIVŇOVALY A FORMOVALY PRVNÍ „STÁTY“ SLOVANŮ

• „Co se zachovalo v kronikách, análech, letopisech a legendách“
Od kroniky tak řečeného Fredegara, přes franské analisty, až po Kosmovu „Kroniku Čechů“.
NEDOKONČENO!

[ 7.-8. století ] [ 1. pol. 9. století ] [ 2. pol. 9. století ] [ 10. století ] [ 11. století ]

DATUM UDÁLOST
623 Ke Slovanům na sever od středního Dunaje, kteří již delší dobu bojovali s Avary, dorazil v čele franské obchodní karavany Sámo.
626 Za svou pomoc v bojích proti Avarům byl Sámo zvolen králem Slovanů.
631 Franské vojsko krále Dagoberta bylo Slovany poraženo u hradu jménem Wogastisburg (vrch Rubín u Podbořan?). Sámovo království obhájilo svou samostatnost.
661 Zemřel Sámo – první král Slovanů. Měl 12 manželek a zanechal po sobě 22 synů a 15 dcer.
791, 796 Franský král Karel I. Veliký (768-814) vyvrátil avarský kaganát.
796 Improvizovaná synoda na Dunaji za účasti aquilejského patriarchy Paulina a salcburského biskupa Arna. Zde se rozhodovalo o dalším postupu při christianizaci Slovanů.
798 Salcburské biskupství povýšeno papežem Lvem III. na arcibiskupství.
25. prosince 800 Karel I. Veliký korunován papežem Lvem III. v Římě na císaře římského.
805 Franská výprava vtrhla třemi proudy do Poohří, odtud postupovala dále proti proudu Labe. Obležení Canburgu (Hradsko-Kanina u Mšena na Kokořínsku?), zabití jakéhosi lecha (z nepochopení analista uvádí „vůdce jejich jménem Lecha“ – ducem eorum nomine Lechonem).
817 Podle dekretu o rozdělení franské říše („Charta divisionis imperii“) náleželi do její sféry též Karantánci, Čechové, Avaři, a Slované na východ od Bavor (ve Východní marce). O Moravě se neděje zmínka, zřejmě se do franské sféry nepočítala.
822 Přítomnost vyslanců Moravanů, resp. poslů státního útvaru „království Moravanů“ (regnum Maravorum) u západního římského císaře Ludvíka Pobožného (814-840) na sněmu ve Frankfurtu znamenala oficiální vstup Moravanů mezi národy římského křesťanského univerza.
831 Podle pasovské tradice pokřtil biskup Reginhar všechny Moravany. Intenzivní působení křesťanských misií a vznik prvních kostelů na Moravě je však zhruba o tři desítky let starší než tento „křest Moravanů“.
833 Mojmír, vládce Moravanů nad Dunajem, vypudil z Nitry (údělného) knížete Pribinu.
843 Verdunskou smlouvou byla franská říše definitivně rozdělena na tři části: západní, střední a východní. Východofranská říše, zahrnující Bavorsko, východní Franky a Sasko, připadla Ludvíku I. Němci.
844 Při tažení Ludvíka Němce proti Obodritům, jedné z nevýznamnějších sil mezi polabskými Slovany, je zabit jejich kníže-král Gostomysl (Gestimul). Bavorský král uspořádal jejich zemi.
845 Do Řezna se překvapivě dostavilo 14 českých knížat, aby zde i se svými lidmi přijalo křest. Později se však na něj neodvolává ani bavorská ani česká tradice. Z nějakého důvodu měl být zapomenut a vyhovovalo to oběma stranám.1
846 Ludvík (I. Němec) vytáhl s vojskem proti moravským Slovanům. Ustanovil jim vévodou Rostislava, synovce Mojmírova. Poté se vrátil přes Čechy s velkou ztrátou svého vojska.
848 Na shromáždění všech nejvýznačnějších předáků v Řezně jmenoval Ludvík Němec Pribinu hrabětem v Dolní Panonii. V srpnu téhož roku Čechové vpadli na říšské území, nakonec byli nuceni vyjednávat. Na obecném sněmu v Mohuči (kolem 1. října) Ludvík přijal, vyslechl a propustil vyslance svých bratří, Normanů a Slovanů. O přítomnosti Moravanů není nic známo.
849 Z pověření Ludvíka Němce správce Bavorska hrabě Ernst, tchán Ludvíkova syna Karlomana, vede (odvetnou) vojenskou výpravu do Čech. Při první srážce s českou obranou u zemské brány je zraněn hrabě Thakulf. Po jednodenním boji došlo k vyjednávání. Část franského vojska při něm zákeřně zaútočila na české opevnění. Útok byl odražen a útočníci obráceni na útěk a pronásledováni až do svého tábora. Frankové byli donuceni vyjednávat o zachování života.
852 Na jednání synody v Mohuči byla probírána věc jakéhosi Albgise, který unesl manželku jakéhosi Patrika a odvedl ji „až k nejzazším koncům království k doposud hrubému křesťanství národa moravského“. K Rostislavovi na Moravu se Albgis uchýlil nejspíš proto, že věděl, že tam na něho král Ludvík nedosáhne.
852-853 Na Pribinovu žádost poslal arcibiskup Liupram ze Salcburku mistry zedníky a malíře, kováře a tesaře, kteří uvnitř Pribinova města [Zalaváru] vystavěli kostel.2 Sám Liupram jej dal zbudovat a zařídit, aby se tam konaly církevní služby. V tom kostele odpočívá a je pochován mučedník Hadrián.
853 Rostislav, ustanovený naším králem [Ludvíkem] Moravanům a Slovanům za místodržitele, povstal, odmítá provádět příkazy a nazývá se králem.
855 Rostislav (846-870), král Moravanů,3 odrazil útok východofranského krále Ludvíka Němce na svou pevnost a pronásledoval ho s vojskem na jižní břeh Dunaje.
856 Ludvík vytáhl přes Srbsko na Dalemince a společně se srbskými knížaty je porazil. Pak nečekaně zaútočil proti Čechům a pronikl až do vnitrozemí (střední Poohří). Podmanil si některá z knížat, ale ztratil zde větší část svého vojska.
Správou východních území pověřil svého syna Karlomana.
857 Franský vojenský oddíl obsadil Vistrachův hrad (snad staré hradiště u Zabrušan na Bílinsku), Vistrachův syn Slavitah vyhledal azyl u Rostislava na Moravě.4
Toho roku bylo pobito (Karlomanem?) mnoho Rostislavových lidí.
858 Rostislav se spojil s Karlomanem proti Ludvíkovi.
860 Rostislav podnikl výpravu do Panonie, při níž byl zabit Pribina.
Pasovský biskup Hartwig (840-866) byl postižen mrtvicí, pasovské biskupství, pod jehož jurisdikci tehdy Morava patřila, upadalo, hrozilo mu dokonce úplné zhroucení.
861 Moravané jako spojenci Karlomana, markrabího Východní marky, pronikli v bojích proti východofranskému králi až k řece Inn.
862 Rostislav žádá biskupa a učitele – nejdříve papeže v Římě, poté císaře v Konstantinopoli.
Karloman v Řezně slíbil svému otci poslušnost, třebaže ji nedodržel. V Korutanech jako hraběte dosadil obratného Gundakara.
863 Mezi královstvím Moravanů a východní Římskou říší (Byzancí) jako dvěma subjekty mezinárodního práva byla uzavřena dohoda, která byla namířena jednak proti Východofranské říši, jednak proti Bulharsku. Císař Michael III. vyšel vstříc žádosti Moravanů, přislíbil Rostislavovi vyšší theokratickou hodnost v římském univerzu a vyslal na Moravu zvláštní politicko-kulturní misii, vedenou Konstantinem Filosofem (Cyrilem) a opatem Metodějem. Její zásluhou se Morava stala kolébkou slovanské knižní vzdělanosti. Do domácího jazyka se počaly překládat církevní texty a zapisovat domácím písmem (hlaholicí).
Mezitím král Ludvík pronikl s vojskem do Korutan, Gundakar však, po předchozí tajné dohodě s Ludvíkem, Karlomana zradil. Ten pak byl zajat a držen v domácím vězení v Řezně. Pánem Korutan se stal Gundakar.
864 Východofranský král Ludvík Němec vytáhl s vojskem z Tullnu přes Dunaj na Moravu a oblehl Rostislava v městě zvaném Dowina („id est puella“ – to jest dívka). Rostislav uzavřel mír, který znamenal oboustranné zanechání nepřátelství a zachování míru. Činnost byzantských věrozvěstů pokračovala nerušeně dál.
865 Na jaře Ludvík rozdělil říši (včetně tributů z přilehlých slovanských zemí) mezi své syny: Karloman dostal bohaté Bavorsko s prosperujícími východními územími, Ludvík III. Mladší Franky a chudé Durynsko a Sasko, nejmladší Karel (Karel III. Tlustý) se musel spokojit se Švábskem a Churem, zatímco Ludvík si podržel plnou vrchní vládu nad celou říší.
866 Nové uspořádání Východofranské říše vyvolalo ve východních územích povstání, které ale bylo utlumeno. Někteří rebelové, mezi nimi i hrabě Gundakar, našli azyl u Rostislava.
867 Konstantin, Metoděj a jejich žáci odcházejí do Říma, aby zde byli vysvěceni na kněze.
869 Umírá Konstantin, který v Římě přijal mnišské jméno Cyril. Metoděj byl vysvěcen na arcibiskupa panonského se sídlem v Sirmiu (Srěmska Mitrovica). Papežem Hadriánem II. byl vyslán jako učitel a apoštolský legát pro slovanské země. Listem „Sláva na výsostech Bohu“ povolil papež používat slovanský jazyk v liturgii.
Téhož roku Gundakar jako moravský velitel padl v jakési menší šarvátce s Karlomanovým vojskem. Zprávu o smrti tohoto „Katiliny“, bojujícího proti svým lidem, dal Ludvík oslavit vyzváněním všech zvonů v sídelním městě Řezně.
Přitom jacísi nájezdníci z Čech (zřejmě družina některého z knížat) vypálili nějaké vesnice na bavorské hranici a odvedli ženy do zajetí.
 Král Ludvík připravil novou výpravu proti Moravanům. Sám spolu s Franky a Šváby napadl Rostislava, bavorské vojsko pod velením Karlomana zaútočilo na Svatopluka.

NEDOKONČENO!
Poznámky:
1 – M. Bláhová-J. Frolík-N. Profantová (1999, s. 201): „Ani ve sporech s Metodějem, ani v desátém století se žádná bavorská diecéze nikdy neodvolávala na křest z roku 845“. ... „Nejpozději kolem roku 900 byl křest z roku 845 dokonale zapomenut. Tak dokonale, až to téměř vyvolává dojem, že měl být zapomenut, nevíme však o žádném důvodu, proč by tomu tak mělo být“.
Vysvětlení je velmi prosté. Česká tradice se na křest českých knížat z roku 845 pochopitelně neodvolávala, protože od roku 875 vládla v Čechách pražská větev moravských Mojmírovců – počínaje moravským knížetem Bořivojem (viz stsl. legenda „O pustynnike Ivaně“). A Morava byla pokřtěna (podle pasovské tradice) již roku 831 biskupem Reginharem. Což i řezenská diecéze nepochybně velmi dobře věděla. Vždyť právě proto bavorská recenze legendy Crescente (po roce 974) Bořivoje jako moravského knížete vynechala.
2 – Ještě před posvěcením byl každý kostel také vymalován, jak dosvědčuje účast malířů při stavbě kostela.
3 – Dušan Třeštík (2001, s. 166 a pozn. 53 na s. 305): „Z dobového hlediska francké říše se Rostislav po roce 855 ocitl fakticky v postavení »krále«, tj. vládce svébytného regnum. Tak se o něm tehdy začalo mluvit přinejmenším v západofranské říši. Není snad třeba připomínat, že v žádném případě nejde o korunovaného krále“.
Podle maleb ve znojemské rotundě lze naopak soudit, že korunovaným králem přece jen byl, i když pravděpodobně asi ne „podle římského způsobu“, jako později Svatopluk (885).
4 – Z toho, že Slavitah vyhledal azyl na Velké Moravě, bychom měli hrad jeho otce Vistracha hledat někde v jejím blízkém sousedství. V úvahu by mohlo přicházet např. Vitorazsko. Historikové však Vistrachův hrad spojují se Zabrušany v SZ Čechách – viz mapka. Zde žila velkomoravská kněžna, pohřbená v nedalekých Želénkách.
5 – O
6 – O
7 – O
8 – O
9 – O
10 – O
11 – O
12 – O
13 – O
14 – O
15 – O
16 – O
17 – O
18 – O
19 – O
20 – O

Petr Šimík (2005).

Srovnání:
Mapky: „Předpokládaný rozsah Sámovy říše“.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „České kmeny podle P. Randuse“.
Mapky: „Osídlení Čech“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
Mapky: „Moravské úděly“.
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka   9: „Chronologický přehled osobností“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty.
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, zřejmě vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Úvahy „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Josef Cibulka: Velkomoravský kostel v Modré u Velehradu a začátky křesťanství na Moravě. ČSAV, Praha 1958.
• František Graus: Rex – dux Moraviae. Sborník prací Filosofické fakulty Brněnské university C7, 1960, s. 181-190.
• Rudolf Turek: Čechy na úsvitě dějin. Academia, Praha 2000, jako reprint 1. vydání (Orbis, Praha 1963).
• Magnae Moraviae fontes historici I., ed. L. E. Havlík et alii. Praha-Brno 1966.
• Jiří Sláma: Civitas Wistrachi ducis. Historická geografie 11, 1973, s. 3-36.
• Jiří Sláma: K problému lokalizace některých hradů raného českého středověku. Praehistorica VII., Praha 1978, s. 125-126.
• Jiří Sláma: Příspěvek k dějinám nejstarších slovanských hradišť na českém území. Sborník Západočeského muzea v Plzni, Historie VIII, 1992, s. 171-177.
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.
• Lubomír E. Havlík: Moravské letopisy. Dějiny Moravy v datech. Jota, Brno 1993.
• Lubomír E. Havlík: Svatopluk Veliký – král Moravanů a Slovanů. Jota, Brno 1994.
• Michal Lutovský-Naďa Profantová: Sámova říše. Academia, Praha 1995.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české I. (do roku 1197). Paseka, Praha a  Litomyšl 1999.
• Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. NLN, Praha 2001.

   MORAVIA MAGNA

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah