MORAVIA MAGNA
MORAVIA MAGNA, společnost pro kulturu, historii a umění

KRONIKY

 

KRONIKA TAK ŘEČENÉHO FREDEGARA1

JEDINÉ SOUDOBÉ SVĚDECTVÍ O EXISTENCI SÁMOVY ŘÍŠE –
PRVNÍHO HISTORICKY DOLOŽENÉHO MOCENSKÉHO ÚTVARU SLOVANŮ

   623
  
Čtyřicátého roku vlády Chlotarovy shromáždil člověk jménem Sámo, národností Frank z kraje Senonago,2 větší počet kupců a vypravil se obchodovat ke Slovanům, zvaným Vinidé. Slované se již počali bouřit proti Avarům zvaným Hunové a jejich králi – kaganovi.
   Vinidové byli již od dřívějška befulci Hunů, neboť když Hunové s vojskem válčili proti nějakému národu a stáli s celým svým vojskem před táborem, Vinidé bojovali: jestliže se schylovalo k vítězství, tu Hunové v touze zmocnit se kořisti vyráželi, jestliže však byli Vinidé byli přemáháni, opřeni o pomoc Hunů nabývali nových sil. Befulci byli Huny nazýváni proto, poněvadž v bitvě tvořili dvojitý šik, postupující před Huny. 
   Hunové přicházeli po jednotlivé roky přezimovat ke Slovanům, ženy Slovanů a jejich dcery si brali do lože. Kromě jiných útlaků platili Slované Hunům daně. Synové Hunů, kteří byli zplozeni s ženami a dcerami Vinidů, nechtěli nakonec snášet křivdy a útisk. Odmítajíce vládu Hunů – jak jsem shora připomněl – začali se bouřit.
   Když Vinidé s vojskem zaútočili proti Hunům, obchodoval [u Vinidů] Sámo, o kterém jsem se zmínil výše. I vytáhl s nimi ve vojsku a tam prokázal [Vinidům] proti Hunům takovou užitečnost, že to bylo hodno podivu, [neboť] nesmírné množství [Hunů] bylo pobito mečem Vinidů. Vinidé, když viděli Sámovu užitečnost, zvolili ho králem nad sebou a šťastně u nich vládl třicet pět let.3 Za jeho panování svedli Vinidé mnoho bojů proti Hunům a jeho radou a schopností Vinidé vždy nad Huny zvítězili. Sámo měl dvanáct žen z pokolení Vinidů, z nichž měl dvacet dva synů a patnáct dcer.
Obr. 1. Vyobrazení Sáma, prvního krále Slovanů, na malbě ve znojemské rotundě (1019-1034).
První postava se štítem a kopím s praporcem ve 3. pásu maleb
(snímek v UV světle F. Sysel a K. Dvořáková 1999).

   629
   Když Dagobert vládl již sedmý rok ..., jeho [Sámova] schopnost vzbudila vpravdě tak silné obavy, že (všichni) se s oddaností pokořovali a poddávali jeho moci. Též národnosti, které sídlí při hranicích Avarů a Slovanů, ho s přesvědčením ujišťovaly, aby pokojně prošel jejich týlem a státní mocí podřídil své vládě Avary a Slovany i lid ostatních národností.
4

   631
   Toho roku zabili v Sámově království Slované, zvaní Vinidé, kupce Franků s četným doprovodem a jejich majetek uloupili. To byl počátek rozepře mezi Dagobertem a Sámem, králem Slovanů. I poslal Dagobert vyslance Sicharia k Sámovi, žádaje, aby se postaral o spravedlivou náhradu za kupce, které jeho [lidé] pobili nebo jejichž majetku se neprávem zmocnili. Poněvadž Sámo nechtěl Sicharia spatřit a odmítal ho přijmout, Sicharius se oblékl v takový šat, aby se podobal Slovanům. I předstoupil s doprovodem před Sáma a oznámil mu vše, co měl uloženo. Ale jak bývá zvykem pohanství a zpupnosti [nepravých] vládců, nebylo Sámem nahrazeno nic z toho, čeho se jeho lidé dopustili. [Sámo] pouze chtěl, aby se navzájem uplatnila spravedlnost a aby se ustanovila soudní jednání pro tyto a jiné spory, které vznikly mezi oběma stranami.
   Sicharius jako pošetilý vyslanec pronesl nevhodná slova, která neměl uložena, i hrozby proti Sámovi, že totiž Sámo a lidé jeho království jsou Dagobertovi povinni službou. Sámo uražen odpověděl:
   „Země, kterou máme, je [i] Dagobertova a i my jsme jeho, avšak jen pokud bude mít v úmyslu zachovat nám přátelství“.
   Sicharius řekl: „Není možné, aby křesťané a služebníci Boží mohli uzavřít přísahy se psy“.
   Sámo mu v odpověď pravil: „Jste-li vy Boží sluhové a my psi Boží, tu, když vy ustavičně konáte proti němu, nám je dovoleno, trhat vás za zuby“.
   A Sicharius byl odstraněn ze Sámovy přítomnosti.
   Když to Dagobertovi oznámil, Dagobert zpupně poručí vyslat proti Sámovi a Vinidům vojsko z celého Austasijského království. Vojsko postupuje na Vinidy třemi šiky, ba rovněž Langobardi, najatí Dagobertem, vytáhli vojensky na Slovany. Zatímco na druhé straně se Slované na těch a jiných místech připravovali, vojsko Alamanů s vévodou Chrodobertem dosáhlo vítězství v území, kam vtáhlo. Taktéž Langobardi získali vítězství a Alamani i Langobardi odvedli s sebou větší počet zajatců. Avšak Austrasijci, když oblehli hrad Vogastisburg, kde se opevnila větší část sil Vinidů, bojovali po tři dny. Tam byli mnozí z Dagobertova vojska pobiti mečem. Potom se [ostatní] dali na útěk zanechali tam všechny stany a věci, jež měli, a navrátili se do svých domovů.
5
   Vinidé potom mnohokráte vpadli pustošit do Durynska a do jiných území království Franků. Též Dervan, vévoda národnosti Srbů,6 kteří byli z národnosti Slovanů a již jednou se kdysi přiklonili ke království Franků, dal se se svými [lidmi] pod ochranu království Sámova. Toto vítězství, které Vinidé nad Franky vybojovali, nezískali Slované ani tak statečností, jako bezhlavostí Austrasijců, neboť [ti] zjistili, že upadli u Dagoberta v nemilost a byli jím neustále vykořisťováni ...

Obr. 2. Fragment kamenné desky s reliéfem bojovníka na koni.
Šlo patrně o část vnitřní výzdoby kostela a jezdec je interpretován
buď jako křesťanský světec či jako Wodan – germánský bůh smrti.7
Hornhausen v Durynsku. Patrně 7. století (M. Lutovský-N. Profantová 1995).

   V tom roce zavládlo velké vzrušení v Panonii, království Avarů, zvaných Hunové, poněvadž se bojovalo o královládu. Šlo o to, kdo by se měl stát nástupcem, [zda] jeden z Avarů, [či] druhý z Bulharů. Sešlo se množství lidu a oba dva vzájemně zápolili. Nakonec Avaři Bulhary přemohli.8 Bulhaři [byli] přemoženi a devět tisíc mužů s ženami a dětmi bylo vypuzeno a uchýlilo se k Dagobertovi. Žádali, aby je přijal a ponechal v zemi franské. Dagobert přikázal Bavorům, aby je přijali k přezimování, a mezitím jednal s Franky, co s nimi počít dále. Když byli rozděleni po domech Bavorů na přezimování, rozkázal Dagobert na radu Franků Bavorům, aby ve svých domech v jedinou noc zabili každého Bulhara s ženami a dětmi. To bylo hned Bavory vykonáno. Nikdo z oněch Bulharů nezůstal, pouze Alciok se sedmi sty muži a s ženami a s dětmi se zachránili v marce Vinidů. Potom po mnoho let žil se svými u Valuka, vévody Vinidů.9

Kronika tak řečeného Fredegara scholastika, kniha IV., kap. 48, 58, 68, 72.


Poznámky:

1 Nejstarší opisy Kroniky tak řečeného Fredegara pocházejí z 9. století a jsou dochovány v metském a vatikánském kodexu. Jméno Fredegarius není v nejstarších opisech doloženo a v názvu kroniky se objevuje až na počátku 16. století.
2 Sámo (Samuel?) byl patrně vůdce či velitel kupecké karavany a jejího doprovodného oddílu. Byl označen za Franka, zatímco „Spis o obrácení Bavorů a Karantánců“, kap. 4, ho považoval za Slovana. Kraj Senonago se ztotožňuje se Sens nebo Soignies. Sociálně politické označení Sáma jako „homo“ (homo Francus, tj. svobodný člověk, pocházející z panství krále Chlotara II.) naznačuje jeho postavení. Mnozí historikové vyslovili podezření, že jeho objevení se u Slovanů nebylo náhodné, a tvrdili, že musel být vyslancem krále Dagoberta I. (623-639), který tehdy vládl austrasijské části merovejské říše, jíž podléhaly i některé germánské kmeny na východ od Rýna, jako byli Alamani (v dnešním Švábsku), Bavoři a Durynkové (D. Třeštík 2001, s. 27).
3 K Sámovu zvolení došlo za avarského tažení ke Konstantinopoli roku 626, kterého se Avaři zúčastnili se Slovany z dolního Podunají a Balkánu jako spojenci Íránu. V tom případě vládl Sámo asi do roku 661.
4 Právě v době vlády franského krále Dagoberta I. (623-639) počala ve středním Podunají christianizační činnost opata-biskupa Amanda z Maastrichtu, jak o ní vyprávějí „Životy sv. Amanda“ zpracované různými autory (Baudemundem a Milonem z Elnonu, později Harigerem z Lobbes a Filipem Harvengiem). Amandova činnost mohla probíhat jen se souhlasem Sáma. Konec této činnosti spadá zřejmě do období nepřátelství krále Dagoberta a jeho porážky roku 631, jak naznačují verše Milonova zpracování, kap. II, 2, 5, v. 195-200.
5 Tažení tří vojsk, Langobardů z jihu, Alamanů po Dunaji a Franků z Austrasie povodím Mohanu (Main) naznačuje jen velmi přibližně rozsah Sámova království, k němuž se někdy přičítá i Karantánie, poněvadž „Spis o pokřtění Bavorů a Korutanců“ (kap. 4) uvádí, že Sámo vládl v této zemi. Vogastisburg (Vogastův hrad?) se hledal např. v Úhošti u Kadaně (č. 5) či na vrchu Rubín u Podbořan (č. 18) v Čechách, ve středním Podunají nebo na hradisku Staffelberg u Bamberku (č. 6). Jméno kopce napovídá, že byl opevněn. Pod ním se nalézala ves Wogastesrode a na svahu kopce odkryl archeologický výzkum známky bojiště. Ležel na trase tažení Franků. Nejnovější hypotéza předpokládá hledaný Sámův Vogastisburg na plochém Ptačím vrchu v bezprostředním sousedství Vranova nad Dyjí (č. 19). Poloha uvedených lokalit – viz mapka: „Sámova říše“.
Velmi významná je zmínka v Kronice, že „tam byli mnozí z Dagobertova vojska pobiti mečem. Svědčí o tom, že Sámovi vojáci byli vybaveni meči.
6 Srbský vévoda Dervan vládl patrně na sever od Krušných hor. Termín „lid jeho království“ znamenal vrstvu podílející se aktivně na funkcích, činnosti a existenci politického útvaru, jemuž Sámo stál v čele. Sámovo království bylo vojensko-politickým svazem knížectví, jeho existenci zabezpečovaly v ústřední oblasti některé prvky, směřující ke vzniku státní organizace.
7 Pokud šlo skutečně „o část vnitřní výzdoby kostela“, pak je zcela vyloučeno, že by se mohlo jednat o jakéhokoliv pohanského boha.
8 Bulharští spojenci Avarů se v roce 630 po smrti kagana pokoušeli zmocnit vlády. Spor mezi Avary a Kutringy (Bulhary) o prvenství a vedení značně oslabil avarský kaganát.
9 O Alciokovi-Alzekovi se zmiňuje ještě Paulus Diakon, „Dějiny Langobardů“ V, kap. 29, který uvádí, že Alzek odešel kolem roku 663 po Sámově smrti od Vinidů k lagobardskému králi Grimoaldovi a byl se svými lidmi usídlen v Beneventsku. Vévodství Valukovo (Walluc, srovnej staroslověnské Vlъkъ) se tradičně spojuje s Karantánií, která snad náležela k Sámovu království – viz mapka: „Sámova říše“.

Petr Šimík (2007).

Legenda: ь – měkký jer; ъ – tvrdý jer.

Komentář:
Většinou se soudí, že po Sámově skonu (658/661) se jeho království rozpadlo, poněvadž není žádné zprávy o jeho dalších osudech ani o existenci politického útvaru v předpokládané ústřední oblasti Sámovy říše. Některé antropologické výzkumy ukázaly, že po úpadku ústředí Sámova svazu, které se předpokládá mezi dolní Moravou a Dunajem, došlo odtud mezi koncem 7. a polovinou 8. století k přesunu části mužské populace či bojovnické vrstvy na severozápad. Silná skupina těchto bojovníků se usadila ve středním Pomoraví, kde na slovanských sídlištích počala vznikat opevněná střediska (Valy u Mikulčic, středověké jádro Uherského Hradiště). Další pronikání těchto bojovnických skupin prozrazují nálezy z Dolních Dunajovic a Mistelbachu. Ojedinělé známky jejich přítomnosti se objevují jak v území Dyjsko-svrateckého úvalu, osídleného Slovany už dříve, tak v severním Pomoraví. V symbióze Slovanů, kteří se již dříve usadili v povodí Moravy a Dyje, a příchozích bojovníků, kteří sice hovořili slovanským jazykem, ale přinášeli i specifické prvky materiální kultury, se utvářel moravský státní útvar. Název útvaru i jeho střediska souvisel patrně se jménem vládnoucí vrstvy.
   Podle pozdní tradice (T. Pešina z Čechorodu, Mars Moravicus II, kap. 4) přišel a vládl na Moravě v letech 680-700 Sámův syn jménem Moravod, po němž dostala země své jméno. Podle G. Dobnera (Annales Hageciani – „Václava Hájka z Libočan Letopisy české“, Praha 1761, t. I. k roku 686) nevládl ani na Moravě, ani ve Vespriu (Veszprém). Údajně měl na Moravě v letech 700-720 vládnout Vladuc z Karantánie a král Suanthos či Suatben, syn Moravodův, podle G. Dobnera Sámův. Po prohře s Avary přešel Suanthos s velmoži a s vojskem Dunaj a ve Velegradě založil nové ústředí svého království (L. E. Havlík 1992, s. 63).
   M. Lutovský-N. Profantová (1995, s. 84): „Běžně tradovaná představa, že Sámova říše po 35 letech vlády svého zakladatele zanikla, nemá oporu v historických pramenech. Vznikla úvahou nad absencí jakýchkoli zpráv o dalších osudech této říše, tedy úvahou analogickou předloženějším představám o zániku Velké Moravy a jiných útvarů. Již jsme se ovšem zmínili, že s doklady »ex silentio« se v daném období musí pracovat velmi opatrně.“
   A dále (s. 84): „Při sledování archeologických informací vyvstane nápadně, že alespoň do období blízkého Sámově smrti, ne-li dříve, se datuje rozvoj Mikulčického hradu. Ani žádné z dalších hradišť, která jsme v souvislosti se Sámovou říší jmenovali, nezaniká. Naopak, většina z nich se na přelomu 7. a 8. století dále rozvíjí a během 8. věku dále zahušťuje. Chybí tedy jakýkoli doklad o násilné destrukci některého z hradišť, jak bychom v případě mocenského pádu oprávněně očekávali.“
   A na jiném místě (s. 87): „Rozhodně nechceme...  uvažovat...  o kontinuitě vládnoucí moravské dynastie či mocenské elity Velké Moravy se Sámovou říší.“
   A dále (s. 87): „Nemůžeme s jistotou říci, že moravské a slovenské Pomoraví bylo skutečně jádrem Sámova panství. Z archeologických pramenů však víme, že právě tam se interakce vlivu franského i avarského (na slovanské etnikum – pozn. PŠ) projevovala nejzřetelněji a nejplodněji. V tomto smyslu můžeme pak uvažovat o Velké Moravě jako o dědici odkazu Sámovy říše.

Srovnání:
Rodokmeny: „Údaje pozdní tradice“.
Rodokmeny: „Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
Mapky: „Předpokládaný rozsah Sámovy říše“.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Lokality: „Vranov nad Dyjí – hledaný Sámův Vogastisburg (?)“.
Vlivy: „Původ a počátky moravského etnosu“ (1/4, 2/4, 3/4, 4/4).

Literatura:
• Magnae Moraviae Fontes Historici I., ed. L. E. Havlík. Praha-Brno 1966.
Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992, s. 56n.
Michal Lutovský-Naďa Profantová: Sámova říše. Academia, Praha 1995.
Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. NLN, Praha 2001.
• Zdeněk Měřínský: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. Libri, Praha 2002.

   MORAVIA MAGNA


aktualityzajímavostikontaktnaše cíleohlasysponzořiarchiv
mýty a pověstilegendykronikydokumentyjiné texty
lokalityarcheologiehrobyantropologiehistorieotázky
jazykpísmopísemnictví vírasymbolika artefaktyvlivy
mapkyplánkytabulkyrodokmenyosobnosti
úvahykomentářeodkazyčasová osarejstříkobsah