VZNIK NEJSTARŠÍHO SLOVANSKÉHO SPISOVNÉHO JAZYKA (2/3)

   [Pokračování ...].
   Z pověření byzantského císaře se moravské misie ujali dva bratři, Konstantin a Metoděj. Pro splnění úkolu, který je čekal, to byli lidé výborně připravení. Konstantin byl učenec, jeden z nejvzdělanějších lidí své doby, sčetlý v soudobé literární produkci filosofické i teologické, znalec cizích jazyků a mimořádný talent filologický. Po studiích v Soluni a v Cařihradě působil zprvu jako bibliotekář při cařihradském velechrámu a později jako učitel filosofie na cařihradské vysoké škole, proto bývá v starých památkách označován zpravidla jako „Filosof“.
   Metoděj byl zase nadán vynikajícími schopnostmi organizačními a administrativně správními, což osvědčil už dříve v diplomatických službách u byzantského císaře jako místodržící byzantské provincie obývané Slovany, patrně archontie Strumské (v jihozápadní části dnešního Bulharska).
   Oba bratři byli rodilí Řekové, ale protože pocházeli ze Soluně, města se silným slovanským zázemím, vyrůstali v dvojjazyčném prostředí a už od malička znali slovanskou řeč svého rodného města a jeho venkovského okolí jako svůj druhý jazyk mateřský.¹
   Podle slov starého pramene o té době, Života Konstantinova, sestavil Konstantin ihned písmo a napsal jím ještě v Cařihradě překlad evangeliáře do slovanského jazyka.² Spolu s Metodějem a dalšími pomocníky a spolupracovníky pak odcestoval na Velkou Moravu. Dorazili tam roku 863 a okamžitě začali vyučovat žáky shromážděné Rostislavem a překládat další potřebné texty. Po 40 měsících působení na Moravě se oba bratři vydali i s učedníky na cestu do Říma.³ Cestou se zastavili na nějakou dobu na Blatenském jezeře u panonského knížete Kocela (syna Pribinova), který si je velmi oblíbil a rovněž jim dal do učení větší množství žáků.
   Konstantin a Metoděj i s družinou byli – po zastávce v Benátkách – skvěle v Římě přijati,⁴ papež Hadrián II. schválil slovanské církevní knihy a vysvětil jejich učedníky na kněze. Konstantin se však ze zdravotních důvodů nemohl už vrátit na Velkou Moravu, vstoupil v Římě do kláštera, kde přijal jméno Cyril, a zakrátko (v roce 869) tam zemřel.
   Metoděj se zatím vydal na zpáteční cestu ke Kocelovi, ale brzy se vrátil opět do Říma a přijal tam funkci biskupa a nato arcibiskupa moravského a panonského. Svého úřadu se však ujmout nemohl: Metodějova arcidiecéze ležela ve sféře zájmů bavorských biskupů a ti (jmenovitě salzburský arcibiskup Adalwin, frisinský biskup Anno a pasovský biskup Hermanrich) ho zajali a po dva a půl roku věznili.⁵ Na Moravě, kde se mezitím zmocnil vlády kníže Svatopluk, začal Metoděj znovu působit až po svém propuštění z vězení roku 873. Podnikl pak ještě jednu cestu do Říma a do Cařihradu; zemřel na Moravě roku 885.
   Metodějova smrt znamenala pro slovanský liturgický jazyk na Moravě pohromu. Neobvyklý souhlas papežské kurie s užíváním jiného jazyka v liturgii než latinského (a řeckého) byl vázán podmínkou číst při mši evangelia nejprve latinsky a pak slovansky a ovšem i zachovat a pěstovat vedle staroslověnštiny jako liturgický jazyk i latinu. Paralelní existence slovanského a latinského liturgického jazyka se ke konci Metodějova života odrazila i v organizaci církevního života na Velké Moravě. Metodějovi jako arcibiskupu moravsko-panonskému podléhali jednak „slovanský“ biskup Gorazd, jednak „latinský“ biskup Viching se sídlem v Nitře. Mezi slovanskou a latinskou složkou velkomoravského kněžstva panovalo však napětí. Boj o nadvládu, který tu byl veden, vyvrcholil po Metodějově smrti potřením strany slovanské: nový papež Štěpán V. jmenoval Metodějovým nástupcem Vichinga (místo designovaného Gorazda) a zapověděl slovanskou bohoslužbu;⁶ Metodějovi žáci byli násilně vypuzeni z Velké Moravy – vyhnáni nebo zajati a prodáni do otroctví. Staroslověnská literatura byla tak na Velké Moravě ve svém rozkvětu, dosud tak skvělém, zcela podlomena, byla vypuzena z oficiálního užívání a dožívala nanejvýš v některých odlehlejších koutech Velkomoravské říše.
   [Pokračování ...].

Radoslav Večerka (2002).

Poznámky:

Petr Šimík (2006).

Srovnání:
Josef Vašica: „Velkomoravská škola literární“.
Radoslav Večerka: „Praslovanština“ (1, 2).
Radoslav Večerka: „Staroslověnská literární tvorba v 9.-11. století“.
Vladimír Vavřínek: „Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem“.
Josef Vašica: „Hlaholice a cyrilice“.
Mnich Chrabr: „O písmenech“.
Písmo: „Hlaholská a cyrilská abeceda“.
Ukázka písma: „hlaholice“.
Ukázka písma: „cyrilice“.
Mapka: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“. Ke kanonizaci svatého Rostislava pravoslavnou církví.
„Legenda o životě Rostislava, krále Moravanů, který se svou vírou a utrpením stal se svým národem svatým“.
Tabulka 15: „Životní data krále-oráče Rostislava“.
Dokumenty: „List moravského krále Rostislavu byzantskému císaři Michaelu III.“ (862).
Dokumenty: „List byzantského císaře Michaela III. králi Rostislavovi na Moravu“ (863).
Dokumenty: „Egregiae virtutis viri“. Sv. Konstantin-Cyril a Metoděj prohlášeni spolupatrony Evropy (1980).
Dokumenty: „Slavorum Apostoli“. K 1100. výročí úmrtí arcibiskupa Metoděje, apoštola Moravanů a Slovanů (1985).

Literatura:
• Radoslav Večerka: Základy slovanské filologie a staroslověnštiny. Skriptum, 5. nezměněné vydání, FF MU, Brno 2002, s. 31.

HLAHOLICE

CYRILICE