MORAVIA MAGNA
MORAVIA MAGNA, společnost pro kulturu, historii a umění

LEGENDY

 

SV. KLIMENTA OCHRIDSKÉHO
CHVALOŘEČ O SVATÉM CYRILU,
UČITELI SLOVANSKÉHO NÁRODA

POŽEHNEJ, OTČE!

   Milovníci Kristovi, hle, zasvitl nám zářivý svátek přeblaženého otce našeho Cyrila, nového apoštola a učitele všech krajů, který se zaskvěl zbožností a krásou na zemi jako slunce osvěcující záblesky trojosobního Božství celý svět. V jeho srdci si Moudrost Boží zbudovala chrám a na jazyku jeho jako na cherubovi spočíval ustavičně Duch svatý,1 rozdílející dary podle stupně víry, jak dí apoštol Pavel: „Jednomu každému z nás dána je milost podle míry darování Kristova. Neboť, kdo tě miluje, řekl Pán, i já si ho zamiluji a sám se mu zjevím, a příbytek si v něm učiním, i bude mi synem a já budu jemu otcem“.
   Toto otcovství hledal přeblažený náš otec a učitel Cyril. Opustil všecku nádheru tohoto života, dům i bohatství, otce i matku, bratry i sestry. Od mládí žil v čistotě jako anděl, vyhýbal se pozemským rozkošem a prchal před nimi, setrvával ustavičně v pění žalmů a písní a duchovní naukou sledoval jedinou cestu, kterou by mohl vystoupit na nebesa. Proto též oplývala jeho ústa milostí Boží, jak praví moudrý Šalomoun: „Na rtech moudrého se zrcadlí cit, zákon pak a milosrdenství nosí na jazyku, jímž spoutal zlolajná ústa kacířů“.
   Neboť za obrazoborce Theofila2 vznikl blud, jímž posvátné obrazy byly po mnoho let pronásledovány, ničeny a zneuctívány. Za zbožného císaře Michaela však pravověrní svolali sněm a vyslali Cyrila na ony kacíře, a ten všechnu jejich zlobu sežehl silou ducha. Kdekoli slyšel o nějakém rouhání proti božskému obrazu, tu jako okřídlený přelétal všechny kraje, jasnými podobenstvími mařil všechny svody, a tím že učil pravé víře, doplňoval zbytky Pavlovy.
   Jako orel přeletoval na všechny strany, od východu na západ a od severu na jih. U Chazarů a Saracénů,3 kde šlo o svatou víru, vystupoval na shromážděních a jako slunce se zaskvívaje trojsvitnými třpyty všechny jejich bludy potíral. Ve fulském národě4 zničil bezbožný klam a osvítil jej záblesky trojvěčného světla. Slovanskému pak národu, pohříženému v nevědomosti a temnotě hříchu, milosrdenstvím a láskou Pána našeho Ježíše Krista byl učen za pastýře a učitele. I zacpal ústa vlkům, trojjazyčným kacířům, zjasnil podle proroka jazyk zajíkavý a Písmem vedl všechny na cestu spásy. V Římě pak podle vůle Boží odpočinulo jeho ctné tělo.
   Chceme-li uctít jeho práci a putování, není komu bychom mohli vzdát podobnou chválu. Neboť ačkoli se zaskvěl později, překonal všechny. Jako denice,5 jež vzchází naposled, svým jasem ozařuje všecek hvězdný sbor a přes sluneční červánky své světlo projevuje, tak i tento blažený otec a učitel našeho národa víc než slunce zářil jasem Trojice a osvítil nesčíslný lid, ležící ve tmě nevědomosti. Které místo se utajilo, aby je nebyl posvětil svými stopami? Nebo která dovednost zůstala tajná jeho blažené duši? Neboť všem národům odhalil skrytá tajemství ve svých výmluvných řečech tím, že je hlásal s porozuměním, tomu písmem, onomu učením. Milost Boží se rozlila na jeho rtech, a proto mu Bůh požehnal na věky.
   Jaká tedy ústa vypovědí tu sladkost jeho nauky? Který jazyk dovede vylíčit skutky a námahy a dobrotu jeho života? Vždyť ústa tato, osvěcující lidi zatemnělé klamem hříchu, jak ukázal Pán, jsou světlejší nad světlo. Z jeho jazyka prýštila se sladká a živá slova. Ty vzácné rty rozkvetly moudrostí. Jeho vzácné prsty zosnovaly duchovní nástroje a ozdobily je zlatě zářícími písmeny. Těmi ústy Boha hlásajícími byli napojeni ti, kdo žíznili po poznání Božím. Jimi okoušeli mnozí pokrmu života. Jimi obohatil Bůh mnohé národy božskou naukou, zvláště veleplodný národ slovanský. K němu byl poslán tento nový apoštol. Vždyť z těchto úst vytryskl pramen živých slov zavlažující naši vyprahlou suchost. A jimi byl svázán rouhavý jazyk kacířský. Tato ctná ústa oslavující Boha zdála se zajisté jakoby jedním ze Serafů, a jimi jsme poznali trojosobné Božství zahrnuté v jediné podstatě, avšak rozdělené vlastnostmi a jmény a stejně velebené: souvěčného Otce i Syna i svatého Ducha.
   Proto žehnám tvým rtům, ó přeblažený otče Cyrile, jimiž mé rty byly zaplaveny duchovní sladkostí. Žehnám výmluvnému tvému jazyku, jímž mému jazyku vysvitla záře trojvěčného Božství a zapudila temnotu hříchu. Žehnám přesvětlé tvé tváři, prozářené Duchem svatým, z níž mé tváři vzešlo světlo poznání Božího a vykořeněn byl klam mnohobožství. Žehnám zlatotřpytným tvým očím, jimiž mým očím byla odňata bláznivá slepota a vzešlo světlo Božího poznání. Žehnám tvým andělsky pronikavým zornicím, ozářeným Božskou slávou, jež zaplašily slepotu z mého srdce a osvítily je slovy Bohem vnuknutými; jimi jsi spatřil padesát dní před svým skonem den svého odpočinutí.6 Žehnám tvým převzácným rukám, z nichž na můj národ spadl déšť poznání Božího a rosou z Boha prýštící zavlažil naše srdce vyprahlá suchopárem hříchů. Žehnám tvým prstům od Boha vedeným, jimiž byla sepsána mému národu mnohým utajená Boží moudrost, odhalující tajemství poznání Božího a osvobozující od jha hříchu. Žehnám zlatozářným tvým útrobám, z nichž vytryskla mému národu živá voda, z výše se řinoucí tvými modlitbami. Žehnám světle zářícím tvým nohám, jimiž jsi oběhl jako slunce okrsek zemský7 a osvítil jej naukou vdechnutou Bohem. Žehnám zlatětřpytným tvým šlépějím, jimiž jsi uvedl pobloudilé naše stopy na cestu pravou. Žehnám přesvaté duši tvé, která zhojila vředy hříchů v mé duši a duchovními promluvami zaštěpila rozum do našich srdcí. Žehnám tomu přeslavnému chrámu,8 v němž leží veleučený, o Bohu mluvící tvůj orgán.9
   Požehnané to město, které podle úradku Božího přijalo třetího dovršitele, neboť tento světec zřejmě doplňuje zbytek10 oněch dvou vznešených světel. Proto Pán Bůh ustanovil, aby s nimi přijal důstojné odpočinutí. Zesnul pokojně v Pánu v roce od stvoření světa 6377, měsíce února 14. dne,11 a byl uveden k ostatním svatým otcům, když v sobě dovršil hodnosti a práce všech. I stal se s anděly andělem a s apoštoly apoštolem a s proroky prorokem, se všemi svatými účastníkem slávy Boží.
   S nimi, svatý učiteli, modli se za nás, kteří uctíváme tvé přeslavné zesnutí ke slávě přesvaté Trojice, Otce i Syna i přesvatého Ducha, nyní i vždycky i na věky věků. Amen.

Chvalořeč o svatém Cyrilu.
Překlad Josef Vašica (1966).


Poznámky:

1 Je nepochybné, že tato Chvalořeč o sv. Cyrilu byla známa i v Čechách v X. století, kde bylo sestaveno zvláštní officium o sv. Cyrilu a Metoději, zachované v hlaholském rukopise lublaňském z XV. století. Uvádí a komentuje je R. Večerka (Velkomoravská literatura v přemyslovských Čechách. Slavia 32, 1963, 407). V jeho hymnech na třech místech nalézáme citace z Chvalořeči. První v hymnu k nešporám aplikuje na sv. Cyrila slova: na ezicě tvoem’ lěki na cherofimě duch’ sveti prebi. Srov. P. Lavrov, Materialy 128. Srov. též dále pozn. 5 a 7.
2 Blud obrazoborecký vznikl mnohem dříve za Lva III. Isaurského (726). Císař Theofil (829-842), který učinil svého učitele Jana Grammatika patriarchou, byl odpůrcem úcty obrazů, a teprve po jeho smrti (20. ledna 842), vdova po něm Theodora, která se ujala vlády místo nezletilého Michaela III., sesadila patriarchu Jana, ustanovila na jeho místě Metoděje, a ten na synodě 842 dal ikonoklasty do klatby. O boji sv. Cyrila proti tomuto kacířství srov. ŽK kap. 5.
3 O misii Cyrilově u Chazarů a Saracénů srov. jeho Život (kap. 6-11).
4 O epizodě fulské srov. ŽK kap. 12.
5 V hymnu k matutinu v officiu lublaňském praví se o sv. Cyrilu: iže v’ mirě sem’ prosiě aki dan’nica. Srov. pozn. 1.
6 Srov. zmínku o této předpovědi v ŽK kap. 18.
7 V hymnu k matutinu praví se o sv. Cyrilu: ěko sl’nce opteče vselenuju. Srov. pozn. 1.
8 Myslí se tím chrám sv. Klimenta v Římě, kde sv. Cyril byl pohřben. Srov. ŽK kap. 18.
9 Tímto orgánem neboli údem se myslí jazyk. Srov. např. Sermo S. Joannis Chrysostomi (apud Metaphrasten), v římském breviáři v oktáv svátku sv. Petra a Pavla (6. Julii): „...quomodo praedicatine ecclesiam aedificastis! Sunt benedicta vestrae linguae instrumenta...“.
10 Sv. Cyril naplňuje zbytek sv. Petra a Pavla tím, že se k nim přidružuje jako třetí svou smrtí a svým pohřbením v Římě. O tomto „zbytku“ je zde již jednou zmínka na konci třetího odstavce v jiné souvislosti se sv. Pavlem.
11 K úmrtí sv. Konstantina-Cyrila srovnej ŽK XVIII a „Granum k roku 892“ (po přepočtu 869).

Josef Vašica (1966).

Srovnání:
Legendy: „Život sv. Konstantina-Cyrila“.
Legendy: „Život sv. Metoděje“.
Legendy: „Chvalořeč o sv. Cyrilu a Metoději“.
Legendy: „Život Klimenta, biskupa Bulharů“.
Legendy: „Beatus Cyrillus“.
Dokumenty: „Komonitorium papeže Štěpána V.“ (885).
Dokumenty: „Stížný list bavorských biskupů papeži Janu IX.“ (900).
Kroniky: „Granum k roku 886“ (po přepočtu 863) o pokřtění krále Rostislava Cyrilem.
Kroniky: „Granum k roku 892“ (po přepočtu 869) o úmrtí Cyrila.
Kroniky: „Granum k roku 900“ (po přepočtu 877) o úmrtí krále Rostislava.

Literatura:
• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské 863-885. LD, Praha 1966, s. 256-259.
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.

   MORAVIA MAGNA


aktualityzajímavostikontaktnaše cíleohlasysponzořiarchiv
mýty a pověstilegendykronikydokumentyjiné texty
lokalityarcheologiehrobyantropologiehistorieotázky
jazykpísmopísemnictví vírasymbolika artefaktyvlivy
mapkyplánkytabulkyrodokmenyosobnosti
úvahykomentářeodkazyčasová osarejstříkobsah