[Pokračování ...].
   Téhož roku Gaudentius, zvaný též Radim, bratr svatého Vojtěcha, byl vysvěcen na biskupa kostela hnězdenského.¹
   Kterak tento přeslavný kníže Boleslav II., jehož vpravdě ani dnes nelze dosti oplakati a jehož památka je požehnána, svým mečem daleko rozšířil hranice svého knížectví, o tom svědčí apoštolské stvrzení v privileji biskupství pražského.²
   Po jeho smrti nastoupil jeho syn, Boleslav III.,³ jak svrchu bylo pověděno, v knížectví, ale nemaje stejné úspěchy ani to štěstí jako jeho otec, neudržel dobytých hranic. Neboť kníže polský Měšek,⁴ nad něhož nebylo lstivějšího člověka, ihned se zmocnil lstí hradu Krakova a všechny Čechy, které tam zastihl, dal pobíti mečem.
   Kníže Boleslav měl ze své ušlechtilé choti dva syny, chloubu to plodné matky, totiž bratry Oldřicha a Jaromíra.
        Jaromír, dokud byl mlád, byl na dvoře otcově chován,
Oldřich však hned z mládí byl poslán na dvůr císaře Jindřicha, aby se přiučil tamnímu mravu i úskočnosti a německému jazyku.⁵ Potom po nedlouhé době oba řečení knížata, Měšek i Boleslav, sešli se na smluveném místě k rozmluvě, a když si dali vzájemně slovo a potvrdili přísahou mír, kníže Měšek pozval Boleslava, aby ráčil k němu přijíti na hody. On, muž holubičí a bez žluči, pravil, že učiní vše podle rady svých přátel. Ale který mor jest škodlivější než domácí nepřátelé? Poněvadž nemohl čeliti jejich lstivým úmyslům, ba již svému osudu –– ach, té předtuchy v mysli knížecí! –– povolal k sobě znamenitější z nich a ty, které hodlal zanechati v zemi, že se mu zdáli zvláště věrní, a promluvil k nim: „Kdyby mě snad něco –– nedej Bůh –– jiného, než jak věřím a doufám, v Polsku stihlo, svěřuji vám v ochranu zde svého syna Jaromíra a zůstavuji vám ho na svém místě za knížete“. A uspořádav tak věci země jde, aby přišel o zrak, a vjede do hradu Krakova za zlého znamení na hody u věrolomného knížete Měška. Neboť ihned při obědě byl porušen mír, slovo a pohostinné právo, kníže Boleslav byl jat a zbaven zraku a jeho lidé všichni byli jednak pobiti, jednak zmrzačeni, jednak uvrženi do vězení.⁶
   Mezitím domácí a rodinní nepřátelé knížete Boleslava, Vršovci, rod nenávistný a pokolení zlé, vykonali zločin ohavný a předtím od věků neslýchaný. Jejich vůdcem a jaksi hlavou veškeré ničemnosti byl Kochan, zlosyn a člověk ze všech zlých lidí nejhorší. Ten a jeho příbuzní, lidé ničemní, přišli se synem knížecím Jaromírem na lovecké místo, jež slove Veliz,⁷ a doslechše se z pověstí, co se stalo s knížetem v Polsku, pravili: „Kdo je tenhle človíček, sprostší než mořská řasa, že má předčiti nad námi a slouti pánem? Což se nenajde mezi námi někdo lepší, který by byl též více hoden panovati?“ Ach, zlé mysli a zlého ducha! Co přemítají střízlivi, zjevně vykonají opilí. Neboť jakmile se jejich ničemnost rozpálila a na odvahu se rozjařila vínem, uchopili svého pána, ukrutně ho svázali a nahého, naznak položeného, připoutali za ruce a nohy k zemi kolíky a skákali, hrajíce si na vojenské rozběhy, na koních přes tělo svého pána.
   Když to viděl jeden ze služebníků knížete, jménem Hovora, rychle běžel do Prahy,
        o tom, co právě se stalo, dal přátelům knížete zprávu
a v tu hodinu přivedl je bez prodlení k hnusnému triumfu. Když je ti činitelé nepravosti spatřili, jak se náhle se zbraní na ně vrhají, rozprchnou se jako netopýři po lesních skrýších. Oni pak nalezše knížete zle od much poštípaného a polomrtvého, –– neboť jako roj včel se vznášelo hejno much nad nahým tělem –– rozvázali ho a dovezli na voze na Vyšehrad. Služebník Hovora, vší chvály hodný přítel knížete, dosáhl té milosti za svou zásluhu, že bylo biřicovým hlasem všude po trzích provoláno, že Hovora sám i jeho rod budoucí mají býti mezi zemany a urozenými na věky věkův. Mimo to dali mu hodnost lovčího, jež přísluší ke dvoru Zbečnu ⁸ a kterou od té doby až dosud drží v pokoleních jeho potomci.

Kosmas: Kronika Čechů, kn. I, kap. 34.

   [Pokračování ...].

Petr Šimík (2007).

Srovnání:
Mapky: „Česká kmenová území“ podle R. Turka (1982).
Mapky: „Česká kmenová území“ podle P. Randuse (2007).
Rodokmeny: „Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
Rodokmeny: „Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
Rodokmeny: „Rodokmen Otonů“.
Rodokmeny: „Rodokmen Sálců“.
Rodokmeny: „Rodokmen Piastovců“.
Kroniky: „Dětmar k roku 1002“ – Vladivoj převzal Čechy v léno.
Kroniky: „Dětmar k roku 1003“ – Boleslav III. zabil svého zetě.
Kroniky: „Dětmar k roku 1003“ – Boleslav Chrabrý oslepil svého jmenovce.
Tabulka 16. „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Sokol přinášející vládu-království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
    • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).