Alfa a omega. To slovo je obsaženo v první kapitole Apokalypsy: „Aj, aj, aj, Pane Bože: neumím mluvit, protože jsem dítě,“ u Jeremiáše v kapitole první, a v osmém, otázka první In scripturis.¹
   Já, pravím, jsem dítě s nejasným tušením, pokud jde o moudrost, dítě se slabou pamětí, pokud jde o zkušenost, dítě s koktavým jazykem bez výmluvnosti, dítě vratce stojící, se slabými údy, a tak neumím mluvit. Proto se chci navrátit k tomu, jenž je pramenem milosrdenství a štědrým dárcem milostí a jenž po zásluze musí být vzýván na počátku jakéhokoli konání. Proto čteme u Izaiáše v kapitole padesáté osmé: „Budeš vzývat a Pán tě vyslyší a budeš volat a řekne: Hle, zde jsem.“, a u Joela v třetí kapitole: „Každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude spasen.“ A tato slova jsou obsažena v De poenitentia v distinkci první Adhuc instant za polovinou. Ale nestačí ho vzývat, pokud se všechno neděje v jeho jménu. Proto píše apoštol v listu ke Kolossenským v třetí kapitole a v prvním listu ke Korintským v desáté kapitole a je to uvedeno též v případu dvacátém šestém, otázce první Non liceat: „Cokoli činíte slovem nebo skutkem, vše čiňte ve jménu Páně.“ K tomu dobře podotýká De consecratione distinkce první Omnis christianus, kde se říká: „K tomu je třeba se nejprve utíkat, kdo může léčit utrpení naší duše.“; když se totiž vyloučí jeho pomoc, nemůže ani být v komkoli tělesná cnost. To poslední je zřejmé z případu třicátého třetího, otázky první Noli existimare na začátku. Není divné, že se vše děje v jeho jménu, protože on je základ, bez něhož nevzniká stavba žádného dobrého díla, jak je zjevné v listu Korintským v třetí kapitole a v prvním, otázka první Cum Paulus, o nejvyšší Trojici a katolické víře v první kapitole na začátku In Clementis. Dobře to dokládá Hilarius² v osmé knize spisu O Trojici [De Trinitate] a po něm je to obsaženo v De consecratione, v distinkci druhé In Christo pater. Jestliže se totiž od něho nebudeme učit, budeme mluvit pošetile a bezbožně. K tomu uvádí, co píše Augustin³ v knize O Boží obci [De civitate Dei] a co je obsaženo v případu dvacátém šestém otázce druhé Qui sine, kde se říká: „Kdo chce dosáhnout spásy bez Spasitele a domnívá se, že bez pravé moudrosti se může stát moudrým, není zdravý, ale nemocný, není moudrý, ale hloupý, trvale bude strádat v nemoci a setrvá hloupý a bláhový v zhoubné slepotě.“
   Onomu tedy, jenž je alfa a omega, tj. začátek a konec, říkám s Augustinem to, co onen píše v knize O zrcadle církve [De speculo ecclesie] v třetí kapitole: „Dej, Pane,“ praví, „světlo v srdci, dej slovo v ústech, dej, aby mysl vystupovala do nebeských sídel, dej, aby osvěcovalo zřídlo dobra, dej, aby světlo v tobě nalezené upevnilo jasné vidění duše. A protože jsme jednak část nebe, jednak země, zadrž mračna země a smutná břemena a svým jasem osviť temnou tvář lidského nitra.
            ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 
            Zastav těkavou mysl, jež často se na scestí řítí,
            ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 
podřiď tělo duchu, žádost rozumu, tělo, duši i mne celého uvnitř i vně přizpůsob veskrze své vůli, abych – až by vše bylo uspořádáno podle svého řádu – si zaslouží dokonale tě milovat, po zásluze chválit srdcem i ústy a vší zbožnosti, jíž jsem schopen“, abys ty, který jsi alfa a omega všech věcí, ráčil ozářit mé myšlenky, abys ráčil posílit mou paměť, abys ráčil upevnit mou vytrvalost.
   Tento předkládaný stručný spisek kroniky římské i české jsem já, Neplach,⁴ sepsal podle přání bratra Martina, hospodáře kláštera a svého strýce, a takto, to jest velmi nezkušeně, shrnul a předložil pak k opravení témuž Martinovi, svému strýci, Petrovi, svému proboštovi, a Janovi z Brloha, svému komorníku, jako znalcům, i těm, kteří se více než já zabývají historií a pověstmi. Je-li v něm něco ne právě dobře uspořádáno, ať je mi to kladeno za vinu jenom jako tomu, kdo se takovými věcmi nikdy nezabýval a hned zas nebude zabývat. Spoléhaje na všemohoucnost toho, „kdo může darovat věci naprosto beznadějné a nemožné“ [Lc. de veteri iuramento a IV L. I na konci prvního sloupce] a „kdo je hlava a strůjce všeho vědění“, [XXXVII. distinkce první], a proto také syn, který je obdivuhodným dárcem všech milostí [XVI q I], přistoupil jsem k tomuto dílku o minulých událostech, odvažuje se toho nikoli ze skrovné míry své učenosti, ale toliko chtěje se zalíbit řečenému svému strýci a vzývaje toho Spasitele, jakož i jeho velebnou matku a blahoslaveného Řehoře,⁵ vynikajícího učence, aby Kristus, jenž je alfa a omega, jediný v podstatě a trojí v osobách, na němž jsou zřejmě závislí všichni zákonodárci, stál při mně, abych dokončil tento spisek. Mám v úmyslu dodržet v něm toto uspořádání: předně povím něco o roku vtělení Páně a potom, zjistím-li něco o nějakém svatém, stručně se o tom zmíním, za druhé pak o římských papežích, za třetí o římských císařích, poznamenávaje, kolik let kdo panoval, za čtvrté a nakonec přidám, přihodí-li se něco pozoruhodného. Abych tedy dovedl to, k čemu přistupuji, důstojně začít a také rozdělit a šťastně splnit s pomocí královny nebes a svých svatých, které obzvlášť zbožně uctívám, a také všech svatých a zvláště skrze požehnání toho bratra, který si přeje tohle dílo, v tom nechť mi ráčí pomoci navěky blahořečená Trojice.                         Amen.

Končí prolog

Neplach: Stručné sepsání kroniky římské a české.

Petr Šimík (2007).

Neplachova kronika:
Jak Metoděj pokřtil Bořivoje (894).
O zavraždění Václava (928).

Srovnání:
Předmluva k legendě tak zvaného Kristiána.
Předmluva ke II. staroslověnské legendě.
Úvod ke Kosmově kronice.
Předmluva ke kronice tak řečeného Dalimila.