MORAVIA MAGNA
MORAVIA MAGNA, společnost pro kulturu, historii a umění

 

HISTORIE SV. DOBROSLAVY, ZVANÉ EUROSIA, TAKÉ OROSIA,
KRÁLOVNY, PANNY A MUČEDNICE, PATRONKY JACY

Juan Francisco Aznárez López,
arcikněz a děkan katedrály v Jace, Španělsko
1981

VI. kapitola

NĚKTERÉ BIOGRAFICKÉ POZNÁMKY

   [Zpět: 4. kap. ...].
   Není mnoho zmínek o otci naší Svaté, o vévodovi Mojslavovi. Dá se předpokládat, že jméno její matky bylo také Dobroslava. Atd.
   Papež Jan VIII., velký vyznavač sv. Orosie, zemřel nešťastně v prosinci 882, tedy 2 roky poté, co zemřela tato jím doporučená šlechtična. Zemřel přibližně v době, kdy byly vyzvednuty (a přeneseny) její ostatky. Nevíme, jestli se dověděl o této velké události. Z análů však víme, že předtím než zemřel, poslal svůj dopis sv. Metodějovi.1 V tomto dopise povzbuzuje sv. Metoděje, aby pokračoval v těžkém apoštolátu mezi Slovany, a utěšuje ho v jeho bolestech, mezi kterými nechyběla ani ta, kterou oba cítili pro mučednictví sv. Orosie.
   Také svatý misionář (sv. Metoděj) zemřel brzy (roku 885), pravděpodobně na moravském Velehradě. Atd.

DVA FORTÚNIOVÉ, JIMÉNEZ A GARCÉZ

   Hrabě Fortún Jiménez, arbitr politiky aragónské a král prchavý, dosáhl dlouhého života. Svůj úřad hraběte vykonával dlouho, přinejmenším ještě za vlády Sancho Garcése I. (905-925), nástupce krále Mnicha.
   Může se potvrdit, že Fortún Garcéz přes tragickou ztrátu milované Orosie pokračoval ve vládnutí dalších 20 roků. Podle záznamů Alavésových žil svobodný z úcty k ženě, která měla být jeho manželkou a královnou, a která byla Bohem předurčena, aby zůstala pannou a stala se mučednicí, manželkou Kristovou, a proslulou patronkou těchto hor. Don Fortún Garcéz, král Mnich, monarcha tak zkoušený a zklamaný, se dokonce dožil úsvitu (začátku) 10. století. V roce 901 se měl nacházet v klášteře v Leiře (de Leire) a tam vzpomínat na svoje dávné církevní povolání. Atd.

ABEN LOPE

   Celé jméno této neblahé osobnosti bylo: Abd Allá Muhammad Aben Lope (arabsky: Ibn Lubb). Jeho otec byl synem Muzy (Muza) II., pána Zaragozy (Zaragoza), Tudely (Tudela) a Huescy (Huesca), kde vládnul jako král této tzv. „Frontera Superior" („Horní hranice"). Vládnul nezávisle na Córdobě (Córdoba). Všichni náleželi do rodiny Banu Kasi, jež byla původem visigótská a vyznáním původně křesťanská, ale přijala islám. Proto Legenda říká, že Aben Lope byl odpadlíkem.2
   Vpád Aben Lopeho na území horního toku řeky Aragón je v breviáři kvalifikován jako opravdové pronásledování křesťanů. Své kruté špatnosti začal právě touto, z roku 880. Kronika z Albeldy, která se v té době zapisovala, neříká nic o této politováníhodné události. Její anonymní zapisovatel nebyl zaujat záležitostmi aragónskými, a jen málo navarskými. Několik příměří mezi Córdobou a Alfonsem III. z Leónu mu posloužilo jako záminka, aby se vyhnul všemu, co se přihodilo v tomto osudovém roce. Jeho záznamy navazují až koncem roku 881.
   Poté zběsilý Aben Lope napadnul své vlastní strýce, kteří vládli „Horní hranici". Zmocnil se Zaragozy (Zaragoza), aby ji později prodal. Znepřátelil si Córdobu, napadnul země Navarry a Alavy (Alava), kde jiný hrabě Jiménez, don Vela, pocházející ze stejné rodiny jako je ta naše, ho musel porazit. Podle kroniky z Albelda v jednom okamžiku tento „arabský" vůdce (Aben Lope) žádal o smír s Alfonsem III., Leónským. Bylo to marné, usmíření s ním nikdy nedosáhnul. Kromě moudré stálosti tohoto krále Leónského tu byl také zabraňující vliv jeho manželky, královny doni Jimeny, která byla dcerou našeho krále García Jiméneze, neteří hraběte aragónského Fortúna Jiméneze, a sestrou nebo sestřenicí nešťastného krále Mnicha. Velmi ji bolelo vidět všechnu tu nenávist a nepřátelství, které odpadlý „Arab" cítil vůči všem jejím příbuzným z Navarry a Aragónie.
   V čele svých ostřílených vojů tento rebelský náčelník pokračoval v znepokojování všech, a v narušování míru v křesťanských královstvích. Nakonec zemřel v roce 898, když obléhal Zaragozu.
   Hodnocení jako „odpadlík, bandita, vrah a satanáš", která mu dala Legenda, jsou přesná a zasloužená. V posledních chvílích života se snad vrátil ke křesťanské víře, k víře jeho předků, a snad začal litovat svých hříchů, a především toho nesmírného bezpráví, které spáchal na vznešené a svaté dívce Orosii.
   Ó šťastná vino! Díky této vině jasná Koruna Aragónská je jedinou ve Španělsku, která měla za královnu pannu, mučednici a kanonizovanou svatou.

3. ČÁST

VII. kapitola

KANONIZACE A KULT SV. OROSIE

   Byl to až papež Alexandr III. který od roku 1170 vyhradil právo kanonizace (svatořečení) Svaté stolici v Římě, právo pak jediné a univerzální. Ale v časech Orosie proces svatořečení mohl konat biskup příslušné diecéze. Spolupráce ostatních, sousedících biskupů, nebo hlasování v synodě metropolitního arcibiskupa působilo tak, že se kult světce rozšířil na celou arcidiecézi, která v našem případě zahrnovala diecézi Aquitánskou (Aquitania) a rovněž Španělsko Tarragonské.
   Známé texty ve středověkých modlitbách ukazují, že se při svatořečení v diecézi a v arcidiecézi v případě naší mladé hrdinky Orosie brala v úvahu zjevná a srozumitelná historie jejího života, její prokazatelně pradávný slovanský původ, její vznešenost, svatební cesta do Aragónu a okolnosti jejího umučení. Záznamy o těchto skutečnostech jsme již citovali v našem Prologu. Také se přihlíželo k míněním lidu, vox populi. Tedy bralo se úvahu mínění křesťanského národa o zázracích učiněných na přímluvu Orosie. Nám to může připomínat plebiscit nebo referendum. Vyhlášení svatosti se uskutečnilo během bohoslužby. Ustanovený k tomu prelát provedl tzv. Elevatio ossium, tedy pozvednul ostatky Svaté, a po nějaký čas je nechal zvednuté, aby si je všichni přítomní, a to jak duchovní, tak laici, mohli prohlédnout. Atd.
   Každopádně počátkem 20. století „Posvátná Kongregace Ritů“ v Římě platnost svatořečení naší Patronky potvrdila.

Obr. 1. Středověký náhrobní nápis provedený zvláštní kurzívou:
Boie Eurosie:corpus:quod laceravit Arabs:

   Stalo se tradicí Elevatio ossium sv. Orosie provádět každoročně na její oslavu, a jako připomínku dne jejího svatořečení. Tento zvyk má svůj španělský název: Ensena, Ensenar la Santa (Ukázání, Ukázání Svaté). Atd.
   Svátek sv. Orosie připadá na 25. červen. Z naší Legendy víme, že Orosie zemřela v měsíci říjnu 880. 25. červen také není dnem, kdy pasáček přinesl Orosiino tělo do Jacy – to bylo na den Trinidad, a ten ve středověku připadal na podzim, před adventem. Atd.
   Dne 25. června tedy musela být Orosie primárně (prvotně) kanonizována. Tarragona hlídala tento den jako zasvěcený naší Patronce až do doby, kdy pro velké množství svatých přeložila svátek sv. Orosie do oktávu sv. Jana Křtitele.3 Totéž udělaly ostatní kostely a kláštery v provincii. Jaca však slavení svátku sv. Orosie dne 25. června nikdy nezměnila! Atd.

POSVÁTNÁ CÍRKEVNÍ LITERATURA
Text neuvádíme.

ZÁVĚR
Text neuvádíme.

Juan Francisco Aznárez López (1981).


Poznámky:

1 Fuldské anály k roku 881
2 Vizigótské království ještě začátkem 8. století n. l. zahrnovalo zhruba jižní polovinu Pyrenejského poloostrova (Španělska), a také vizigótské (španělské) enklávy na severním pobřeží Afriky, protilehlé Gibraltaru. Roku 711 n. l. vojsko Maurů, složené z různých severoafrických kmenů, mj. Berberů a dalších, zvítězilo v bitvě u Guadalete (Jerez de la Frontera). Poslední vizigótský král byl v této bitvě zabit a potom už nebylo síly, která by mohla vojsko Maurů zastavit. Je zajímavé, že skutečných Arabů bylo prý v původním muslimském vojsku jen asi 20 (slovy: dvacet!). Damašský chalífa al-Walída I. (701-717) se pak od roku 714 stal právoplatným nástupcem vizigótských králů. Začalo tak období nadvlády Damašku. Na Pyrenejském poloostrově pak došlo k masovému přestupování obyvatelstva k islámu, který se na několik století stal náboženským vyznáním většiny jeho obyvatel.
3 Církevní oktáv, také oktáva, je osmidenní liturgická, bohoslužebná oslava některých významnějších svátků, v současné době jen Vánoc a Velikonoc. Slovo oktáva může také znamenat osmý den po nich.

Jiří Kachlík (2005).

Literatura:
• Aznárez (López), Juan Francisco: Historia de Santa Orosia, Reine, Virgen y Mártir, Patrona de Jaca y su Diócesis, Imprenta Raro, Jaca, D. L. HU 100, 1981, 56 s.
• Ramón de Huesca: Iglesias de Aragón, tomo VIII.
• Annales Fuldenses sive Annales regni Francorum orientalis (MGH SS rer. Germ. in usum scholarum 7), ed. F. Kurze, Hannoverae, 1891.
• Bílý, J. L.: Moravští panovníci v 6. až 13. století, Nitra, 1997, s. 203.
• Palacký, František: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, díl I., Kvasnička a Hampl, Praha 1939, s. 116.
• Francisco de Ruesta, manuscripto, 1780, 1.
• ANALES DE BARONIO, en los pontificados de Adriano II. y Juan VIII.
• Svoboda, Jan: Tajemná svatá Orosie, in: Přes propasti věků, Vyšehrad, 2004, s. 59-60.
• Podlaha, A.: Novější španělské spisky o sv. Orosii (Eurosii), domněním dceři knížete českého Bořivoje a sv. Ludmily, Časopis katolického duchovenstva, 58, 1917, s. 909-915.
• Český slovník bohovědný 3, Praha 1926, s. 919-920, heslo Eurosie.
• Bibliotheca Sanctorum 5, Roma, 1964, s. 240-241, heslo Eurosia (Filippo Caraffa).
• Martyrologium Romanum, Typis Vaticanis, 2001, s. 334.

   MORAVIA MAGNA


aktualityzajímavostikontaktnaše cíleohlasysponzořiarchiv
mýty a pověstilegendykronikydokumentyjiné texty
lokalityarcheologiehrobyantropologiehistorieotázky
jazykpísmopísemnictví vírasymbolika artefaktyvlivy
mapkyplánkytabulkyrodokmenyosobnosti
úvahykomentářeodkazyčasová osarejstříkobsah