Juan Francisco Aznárez López,
arcikněz a děkan katedrály v Jace, Španělsko
1981

IV. kapitola

VELKÁ HISTORICKÁ ZPRÁVA

   [Zpět: 1. kap. ...].
   Poté, co si zjistil tento rozšířený příbuzenský vztah a královskou krev, přihodilo se, že „don Fortunio Ximenes (Fortún Jiménez), král Aragónu a Navary, požádal Svatého Otce, prostřednictvím velvyslanců, aby zrušil platnost církevních slibů daných jeho druhorozeným synem donem Fortuniem Garcésem. To proto, aby tento syn mohl nastoupit na trůn, neboť prvorozený syn a dědic trůnu zemřel ve válce s Maury.¹ A aby Svatý Otec viděl, že toho nežádá z pouhé vrtkavosti, král žádal, aby sám Svatý Otec vybral manželku pro jeho syna, aby tak lid měl vůdce proti nájezdům Maurů.
   Když se sv. Metoděj ubránil křivým nařčením svých nepřátel, papež Jan VIII. mu řekl: »Můj milovaný bratře! Kromě mých apoštolských úkolů musím najít manželku princi aragónskému. Je to národ prostý, dokonce hrubý, ale dobrý a věrný, a bojuje hrdinně proti nepřátelům křesťanů. Šlechtična, kterou bych mohl doporučit, by měla být svatou, a zároveň hrdinkou. Vím, že Svatopluk nemá dceru vhodnou pro tento sňatek, ale nevíš jestli má příbuznou, která je obdivuhodná těmito schopnostmi?«
   »Blahoslavený Otče,« odpověděl sv. Metoděj, »Svatopluk nemá dceru, ani jinou příbuznou. Ale velký vévoda z Čech, který nyní žije ve vyhnanství na dvoře Svatoplukově (na Velehradu moravském) má jednu schovanku, která je tak mladá jako je jeho manželka, a jmenuje se Dobroslava, řecky Eurosia.² Je svatá, a je to hrdinka.« 
   Papež ji tedy doporučil. Osvobodil dona Fortunia od jeho církevních závazků a doporučil mu Dobroslavu za manželku. Část poselstva se vrátila do Aragónie spolu s některými z doprovodu sv. Metoděje, druhá část Aragónců odešla se sv. Metodějem, aby zařídili sňatek s rodiči Eurosie a s ní samotnou. Když slyšeli, že v této záležitosti intervenoval sám papež, Bořivoj a Ludmila dali svůj souhlas. A ze zdvořilosti to oznámili Svatoplukovi, který v těch chvílích byl na severu Velké Moravy.
   Potom se obě poselstva znovu potkala v Římě, kde odevzdala dopisy svých panovníků, a pak všichni společně odešli znovu na Velkou Moravu. Nesli dopisy papeže římského a krále aragónského spolu s dary pro vévodu a pro vznešenou princovu nevěstu. Také nesli dopisy a dary pro sv. Metoděje a Svatopluka. Byl už měsíc srpen a Aragónci spěchali. Trvali na rychlém odchodu, protože chtěli přijet do své země dříve, než bude nemožné přejít Pyreneje.
Svatopluk nebyl proti této svatbě, a ze severu Velké Moravy poslal nevěstě dary. Mladá (svatá) Dobroslava poté, co vyslechla radu sv. Metoděje, také neměla námitek a souhlasila stát se ženou Fortúna Garcése. Slavil se pak její sňatek uzavřený v zastoupení.
   Ale Bůh s ní měl jiné plány. V měsíci září se vydali na cestu. Byl rok 880. Šli přes Passau (Pasov), Basel (Basilej) a v měsíci říjnu přišli k vodám řeky Aragón, která už není daleko od města Yebra na jižní straně Pyrenejí.“ Od vod Aragónu přešli brzy k vodám řek Gállego a Basa a tam hledali královský manželský pár, který (toho času) nemohl být v městě Jaca, protože po nečekaném nájezdu Saracénů se toto město vylidnilo a trvalo pak určitý čas, než bylo znovu obydleno.
   Do města Yebra byl ke králi napřed poslán don Domingo s oznámením, že už přijela královská novomanželka. Ale posel (duchovního stavu) byl zajat maurskou tlupou která se tu potloukala, a ta ho zabila. Tlupě velel Aben Lupo. Byl to odpadlík. Z dokumentů, které posel don Domingo vezl, se Aben Lupo dověděl o příjezdu Orosie, nevěsty dona Fortúna Garcése.

   Touto tragickou smrtí vyslance dona Dominga ke králi aragónskému začalo utrpení Orosie a jejích blízkých. Čech Jan Svoboda nám dává zprávu, že Orosiin královský průvod, který nevěděl co se stalo, čekal na návrat dona Dominga. Čas plynul a, třebaže se už stmívalo, pozvání od krále nepřicházelo. Na celou výpravu přicházel neklid. Když to viděl hostinský, který už zažil drancování Maurů v blízkosti toho místa, poradil Orosii, aby i se svojí družinou utekla do jeskyní v hoře. A ona tak učinila. Ve spěchu opustila dům v údolí a utíkala směrem k hoře. Museli odejít nalehko, jen s malým nákladem a spřežením. Na pahorky šplhali zřejmě ve spěchu, protože pastýř z Legendy, pravděpodobný svědek jejich výstupu do hor, říká, že na místo na pahorcích Orosie přišla ještě za světla.
   „Tehdy se bandita přiblížil k výpravě a sliby se snažil získat přízeň Orosiinu. Arab chtěl, aby se Orosie zřekla víry v Ježíše Krista, aby odmítla ruku dona Fortúna Garcése, a aby se stala jeho ženou. Ve snaze toho dosáhnout svůj útok na Orosiinu družinu oddaloval. Ale když viděl, že jeho sliby ani úskoky nic nezmůžou, dal příkaz k útoku.“
Podle breviáře útok začal tím, že jako první byli zlikvidováni obránci výpravy. Orosia a několik jejích nejbližších měli ještě čas utéci z místa na pahorcích a vylézt na vysoko položené planiny hory. „Ona a její přeživší doprovod trpěli velkou žízní na tomto místě útěku, které bylo loukou. Orosia prosila Boha a v momentě se na louce objevil pramen čisté vody. Tady se pak měl konat poslední zápas.
   Aben Lupo osobně napadl obránce a vůdce Orosiina doprovodu, který se jmenoval Cornel (Cornelio). Ale Orosia, která byla po jeho boku, vztáhla ruku aby ho ochránila. Rána, která měla zabít Cornela, jí usekla ruku v zápěstí. Po tomto vážném zranění, a vida zmařené naděje, sám Aben Lupo rozsekal tělo Cornelovo a, rozzuřený, rozkázal jednomu ze svých satanových pomahačů aby usekl druhou ruku Orosie, a také její hlavu a nohy. Tímto způsobem, když měla sotva 16 let, vysloužila si Orosie palmu mučednickou spolu s ostatními z jejího doprovodu. To se stalo v roce 880.“
   Mezi těmi, kteří doprovázeli Orosii v jejích posledních chvílích, říká se, byl kromě vůdce Cornela také biskup Acisclo. O něm (jiný) Aznáres v roce 1538 píše, že byl Cornelovým bratrem.
   „Někdo z města Yebra upozornil dona Fortunia na to, co se může přihodit Orosii v horách. Vydal se tedy na pomoc svojí manželce, ale přijel už pozdě. V těch nebezpečných chvílích nebyl čas na uspořádání čestného pohřbu pro Orosii a její doprovod. Don Fortunio nemyslel na nic jiného než na to, jak pronásledovat a dohonit Abena Lupo. Proto pohřbil pouze ostatky své královské nevěsty, a to na místě jejího umučení. Don Fortunio Garcés neodpočíval, bolest zatvrdila jeho srdce. Bez ustání pronásledoval Maury a vraha jeho milované Orosie. Jeho zdraví se časem nalomilo a zemřel hrdinsky v boji, dříve než jeho otec."

V. kapitola

NALEZENÍ RELIKVIÍ SV. OROSIE

   „Uběhly skoro dva roky a nikdo se nezabýval ostatky Orosie. Jeden prostý pastýř, zvaný Guillén, pásl svoje stádo v těch místech. Neznal víc než Otčenáš a některá vyprávění. Také o Orosii znal jedno vyprávění: Že přišla se Sluncem přes Pyreneje, a že ze skály, někde blízko Yebry, nechala vytrysknout pramen čisté vody, vody Orosií posvěcené skrze pět pramenů její panenské krve."

VÝHONEK ANDĚLSKÉHO VYPRÁVĚNÍ

   „Jednoho dne Guillén utišil svoji žízeň z jednoho pramene a uslyšel krásný zpěv ptáčka, který byl okouzlující. Náhle ptáček zmizel a pastýř uviděl něco jako bílé světlo, které vyzařoval keř, a slyšel něco jako andělský hlas, který mu řekl: »Guilléne, už je to dlouho, co sem nikdo nepřišel. Aragóňané zapomněli na Orosii, na tu, kterou Bůh chce oslavit. Vyzvedni její tělo, je pohřbeno pod touto trávou, a odnes je do údolí! Nechej hlavu v Yebře, její tělo vezmi do Jacy a umísti je na pravé straně oltáře pod svatostánkem!« Guillén uposlechnul, zabalil tělo do svého oděvu a odešel s ním do Yebry. Tady nechal faráři svatou hlavu a běžel do Jacy (ta se, podle breviáře, už znovu zalidnila). Ale zpráva, která oznamovala příjezd ostatků Svaté běžela rychleji než pastýř. Říká se, že zvony na věžích začaly bít samy od sebe, že na loukách, po kterých prošel, se otvíraly květy mnoha rostlin, že suché studánky se naplnily vodou, že Guillén léčil nemocné vůní vycházející z ostatků Svaté. A v Jace pastýř položil tělo na oltář, vystoupil na kazatelnu a vyprávěl obyvatelům své příhody. Potom už neodešel z města. Biskup jej učinil kanovníkem a správcem ostatků Svaté. Dal se na studium, a když byl vysvěcen na kněze sepsal první historii (života a smrti) sv. Orosie.“
   Od této velmi časné historie, zachycené ve středověkých breviářích v Jace, Huesce a Tarragoně, byla zcela nepochybně odvozena historie obsažená v naší Legendě. Tak se vysvětluje množství neznámých jmen a dat, která se nám pak jeví jako jasná a ověřená. Jsou cenná a mají nevyčíslitelnou historickou hodnotu.
   [Pokračování ...].

Juan Francisco Aznárez López (1981).

Poznámky:

Jiří Kachlík (2005).

Literatura:
• Aznárez (López), Juan Francisco: Historia de Santa Orosia, Reine, Virgen y Mártir, Patrona de Jaca y su Diócesis, Imprenta Raro, Jaca, D. L. HU 100, 1981, 56 s.
• Ramón de Huesca: Iglesias de Aragón, tomo VIII.
• Annales Fuldenses sive Annales regni Francorum orientalis (MGH SS rer. Germ. in usum scholarum 7), ed. F. Kurze, Hannoverae, 1891.
• Bílý, J. L.: Moravští panovníci v 6. až 13. století, Nitra, 1997, s. 203.
• Palacký, F.: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, díl I., Kvasnička a Hampl, Praha, 1939, s. 116.
• Francisco de Ruesta, manuscripto, 1780, 1.
• ANALES DE BARONIO, en los pontificados de Adriano II. y Juan VIII.
• Svoboda, J.: Tajemná svatá Orosie, in: Přes propasti věků, Vyšehrad, 2004, s. 59-60.
• Podlaha, A.: Novější španělské spisky o sv. Orosii (Eurosii), domněním dceři knížete českého Bořivoje a sv. Ludmily, Časopis katolického duchovenstva, 58, 1917, s. 909-915.
• Český slovník bohovědný 3, Praha 1926, s. 919-920, heslo Eurosie.
• Bibliotheca Sanctorum 5, Roma, 1964, s. 240-241, heslo Eurosia (Filippo Caraffa).
• Martyrologium Romanum, Typis Vaticanis, 2001, s. 334.