PŘIBÍKA Z RADENÍNA, ŘEČENÉHO PULKAVA, „KRONIKA ČESKÁ“

KAPITOLA XLII

O OBNOVENÍ KDYSI ZPUSTOŠENÉHO KRÁLOVSTVÍ MORAVSKÉHO A O TOM,
JAK HO CÍSAŘ JINDŘICH III. PŘENESL DO ČECH
A ČESKÉHO KNÍŽETE VRATISLAVA PROTO POVÝŠIL NA KRÁLE

   [Pokračování ...].
   Léta Páně 1086 římský císař Jindřich III., chtěje konat slavný říšský sněm v Mohuči, ustanovil pevný termín a svolal všechny i jednotlivé kurfiřty církevní i světské a všechna ostatní říšská knížata a urozené, aby projednal obtížné záležitosti týkající se římské říše. Na tento sněm se poslušna císařových příkazů sešla knížata církevní i světská i urození a předáci, aby společně s císařem jednali o nápravě poměrů v jeho říši a státu. Když se takto sešli a uvažovali o různých a obtížných záležitostech, byla mezi jiným do popředí uvedena složitá věc, kterak upadlo a zaniklo bývalé království moravské, jemuž byly za časů zemřelého Svatopluka, posledního krále Moravanů,¹ podřízeny Čechy, Polsko, Rusko i mnohá jiná knížectví i národy a země – toto království bývalo význačným údem říše a bylo závazně podřízeno téže říši římské – a kterak od dob, kdy zemřel řečený král Svatopluk, totiž po sto devadesát dva roky, jsou říše a její vládci po zpustošení řečeného království bez moravského krále, a také že by prospělo cti říše, kdyby se všemožně postarala o obnovení takového přeskvělého knížectví. Po těchto návrzích se zmíněný císař Jindřich začal ve stejně obtížném, jako i nezvykle rozvážném jednání pilně vyptávat na řadu kurfiřtů i ostatních církevních a světských říšských knížat a znepokojenou myslí zkoumat, jak by mohl uskutečnit rady své a svých knížat v této věci ke cti a příznivému stavu říše.
   Konečně, když byl tak významný návrh po mnoho dní hlouběji zvažován a přemýšlel o něm jak císař, tak říšská knížata, chyběl způsob a chyběly rady, jak by takové záležitosti mohli nebo dovedli úspěšně dokončit bez podpory jasného českého knížete Vratislava, který tehdy podle práva držel nejen Čechy, ale i Moravu, Polsko a mnoho jiných provincií a zemí patřících kdysi ke království moravskému, muže proslulého všude jak pro své bohatství, tak rozlehlost svého území i množství lidí. A proto byl český kníže Vratislav, jenž byl tehdy v Mohuči přítomen, císařem a říšskými kurfiřty, církevními i světskými, povolán mezi ně. A když se o zmíněných otázkách poradili, opětovně o nich uvažovali a s velkou zralostí rozmlouvali, byl s jednomyslným a rozvážným souhlasem jednoho každého, jak církevních, tak i světských říšských knížat, týž Vratislav císařským rozhodnutím povýšen ke královské slávě. Tamtéž bylo také císařským výnosem ustanoveno, aby k nápravě značných škod, které říše během tolika let neexistencí moravských králů a téhož království utrpěla, byly Čechy povýšeny na království a Vratislavovi, i jeho nástupcům v království na věky, českým králům, jako svobodným pánům, byla podřízena Morava jako markrabství, dále Polsko, Rusko a ostatní knížectví země, jež kdysi patřily ke království moravskému, a aby se království moravské takovýmto platným císařským ustanovením těšilo obnově a bylo se všemi náležitostmi podle královského práva a důstojnosti bez překážky a neodvolatelně přeneseno do Čech.²
   Proto k provedení tohoto záměru nařídil znamenitý Jindřich, nejneporazitelnější císař, v přítomnosti svých knížat a neslýchaného množství lidí, aby bylo toto císařské ustanovení a rozhodnutí veřejně vyhlášeno, a vzav do vlastních rukou královskou korunu, uprostřed kurfiřtů a urozených říše, tehdy přítomných, okázale vyznamenal Vratislava, dříve knížete, vloživ mu konečně na hlavu královskou korunu.³ A tak byl Vratislav povýšen na krále a všemi podle jména i skutečnosti za českého krále provolán. Potom ihned slavný císař pověřil trevírského arcibiskupa Engilberta, aby jel do Čech a jejich nového krále v jeho vlastním Pražském kostele pomazal na krále podle zvyku pomazání, který se zachovává při povyšování na krále římské: to jest na hlavě, prsou, mezi lopatkami a na pažích, a ozdobil ho královskými odznaky v jeho vlastním Království českém.
   A tak trevírský arcibiskup Engilbert, jsa poslušen císařových rozkazů, přišel do Prahy, a tam uvedeného léta Páně 1086, dne 15. června, pomazal v Kostele pražském při svaté slavnostní mši nového českého krále Vratislava, ozdobeného královskými odznaky, podle zvyku a řádu římských králů, jak je předesláno, na krále, přičemž duchovenstvo i lid třikrát volali: „Vratislavovi, králi našemu, zdraví, slávu a vítězství“. A jak jeho, tak jeho manželku Svatavu, slavnostně vyznamenal královskými korunami.⁴ Toto pomazání podle zvyku římských králů je na jeho věčnou památku trvale zachováváno při korunovaci všech českých králů.
   Tedy po skončení zmíněné královské slavnosti, po třech dnech byl onen trevírský arcibiskup Engilbert s náležitou poctou poslán králem zpět a šťastně se vrátil domů, zatímco celé území nového českého krále po mnoho dní, jak se sluší, jásalo nad přijetím takových poct.
   Téhož roku zemřel moravský kníže Ota, bratr českého krále Vratislava.⁵

Přibík Pulkava z Radenína: Kronika česká (kap. XLII).

   [Pokračování ...].

Poznámky:

Srovnání:
Kosmas (I, 14): „O zmizení krále Svatopluka“.
Dalimil (kap. 24): „Přenesení koruny a království z Moravy do Čech“.
Pulkava (kap. 14): Přenesení moravského království do Čech“.
Granum k roku 920: „O rezignaci krále Svatopluka a postoupení moravského království knížeti Čech“.
Kosmas (II, 37): „Vratislavova korunovace roku 1086“.
Dalimil (kap. 48): „Vratislavova korunovace roku 1057“.

Literatura:
• Přibík Pulkava z Radenína: „Kronika česká“. Kroniky doby Karla IV. Ed. Marie Bláhová-Jana Zachová, Svoboda, Praha 1987, s. 306-307.
• Lubomír E. Havlík: O přenesení království a koruny z Moravy do Čech. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1993-1994. MNK, Brno 1995, s. 223-240.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, sv. I. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.